ECLI:CZ:US:2016:3.US.91.16.1
sp. zn. III. ÚS 91/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Královou, advokátkou, se sídlem Poděbradská 4, Písková Lhota, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 27 Co 430/2015-108, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) M. G., b) nezl. D. R. H. a c) nezl. A. L. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 1. 2016, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2016, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu rodinného života, zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a právo na výchovu dítěte, zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny, a že jím byla porušena rovnost práva, zakotvená v čl. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 9. 2015 č. j. 0 P 192/2015-54 bylo k návrhu stěžovatele jako otce nezletilého D. R. H. a A. L. H. (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) nařízeno předběžné opatření, kterým byli nezletilí svěřeni od čtvrtka do neděle v každém sudém týdnu a od středy do čtvrtka v každém lichém týdnu do péče stěžovatele a po ostatní dny do péče vedlejší účastnice - matky M. G.(výrok I), dále pak jím byl zamítnut návrh vedlejší účastnice, aby soud předběžným opatřením svěřil nezletilé do její péče a otci stanovil výživné (výrok II), a otci bylo zakázáno vycestovat s dětmi mimo území České republiky (výrok III).
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo k odvolání vedlejší účastnice usnesení okresního soudu v (napadeném) výroku I a II změněno tak, že se nezletilí svěřují do péče matky (výrok I), že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilých celkem 2 500 Kč (výrok II) a že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý týden v roce od středy do neděle (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že svým návrhem usiloval o svěření dětí do střídavé péče, maje za to, že na počátku řízení, kdy jsou v soudním spise založeny pouze listiny předložené každou ze stran, soud neměl možnost posoudit konkrétní okolnosti dané věci, a že za situace, kdy oba rodiče navrhli výlučnou péči, bylo namístě vydat rozhodnutí, kterým soud svěří děti do střídavé péče, neboť oba rodiče mají stejná práva a děti mají právo na péči obou rodičů. Okresní soud sice jednak upravil rozsah péče s ohledem na obsah jeho návrhu nedostatečně, jednak zakázal dětem vycestování mimo území České republiky, ač tvrzení matky, že má v úmyslu je odvézt, bylo zcela nepodložené, stěžovatel však dle svých slov nechtěl s ohledem na zájem dětí již tak napjaté vztahy mezi rodiči eskalovat podáním odvolání.
5. Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že v počáteční fázi řízení, kdy ani u jednoho z rodičů nebylo zjištěno, že by nebyl vhodný pečovatel a vychovatel, že by žil v nevyhovujících podmínkách, a nemohl poskytnout dětem dostatečné zázemí, nerozhodl tak, že by je svěřil do střídavé péče. Okresní soud měl přitom za prokázané, že po jeho návratu ze Spojených států amerických se s vedlejší účastnicí v péči o nezletilé děti střídali (vedlejší účastnice ale prakticky nebyla doma přítomna), přičemž dohody byly dodržovány z obou stran, a že z oznámení učiněného matkou plyne, že po jeho návratu do České republiky měli dohodu o tom, že se budou v péči střídat, že mu vedlejší účastnice v tomto ohledu nic nevytýkala a že střídání fungovalo. Krajský soud sám uvedl, že stěžovatel hrál v životě nezletilých nemalou roli, byl s dětmi v srpnu 2015 v denním úzkém kontaktu, věnoval se jim, obnovil s nimi osobní kontakt oslabený pobytem v zahraničí, kdy s dětmi komunikoval elektronicky a telefonicky a jezdil na dlouhodobější prázdninové pobyty. Přesto však krajský soud svěřil děti do výlučné péče vedlejší účastnice, a to aniž by tak zásadní změnu oproti rozhodnutí okresního soudu odůvodnil, stejně tak nevysvětlil, proč vyhověl návrhu vedlejší účastnice upravit styk v lichém týdnu, ač je zřejmé, že vánoční svátky, před kterými byl tento návrh podán, připadaly na sudý týden.
6. Dále stěžovatel namítl, že rozhodnutí krajského soudu bylo zásadně ovlivněno zprávou psycholožky, která nebyla součástí spisového materiálu v době rozhodování okresního soudu. Tato zpráva navíc byla vypracována poté, co mu vedlejší účastnice znemožnila jakýkoliv kontakt s dětmi, které byly, jak se stěžovatel domnívá, vedlejší účastnicí manipulovány, kromě toho není možné činit závěry o vhodnosti střídavé péče na základě jediného sezení u psycholožky, přičemž její druhá zpráva, vypracovaná poté, co se kontakt s dětmi obnovil, vyzněla pro něj příznivěji, avšak jako podklad pro rozhodnutí nesloužila. Závěrem stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že jde pouze o předběžnou úpravu poměrů k nezletilým dětem, ovšem i v této fázi je třeba respektovat práva rodičů i práva dětí, navíc z rozhodovací praxe nalézacích soudů je zřejmé, že řízení trvají poměrně dlouhou dobu, přičemž poukázal na závěry ohledně střídavé péče, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud dále musí zmínit, že ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a v případě řízení ve smyslu §72 a násl. zákona o Ústavním soudu s ní spojený princip subsidiarity ústavní stížnosti, dle nichž Ústavní soud poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám teprve tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci, a to ještě jen v nezbytném rozsahu. Z toho důvodu vychází z pravidla, že ústavní stížností lze napadat tzv. konečná pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]; výjimku pak představují některá pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou, relativně samostatnou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
11. Pokud jde konkrétně o předběžná opatření, přezkum rozhodnutí vydaných v těchto věcech Ústavní soud zcela nevyloučil, a to z toho důvodu, že byť tato mají prozatímní povahu (a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva), mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. V rámci tohoto přezkumu však Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření ani (bylo-li nařízeno) jeho konkrétní podobu z hlediska správnosti soudy přijatého řešení, poněvadž tyto otázky se jeho přezkumné pravomoci vymykají; jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek, tj. zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně není projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
12. V ústavní stížnosti stěžovatel netvrdil, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem, jeho výhrady směřují zejména k interpretaci a aplikaci ustanovení §75c odst. 1, resp. §102 odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy s tím, že krajský soud pochybil, když nezletilé nesvěřil do střídavé péče rodičů, konkrétně v takové podobě (jak plyne z návrhu na nařízení předběžného opatření), že se rodiče v péči o nezletilé mají po týdnu střídat. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, v zájmu svých nezletilých dětí akceptoval rozhodnutí soudu prvního stupně, byť se s ním vnitřně neztotožnil, a (přesto) nyní napadl rozhodnutí odvolacího soudu, který sice svěřil nezletilé do péče matky a stěžovateli uložil povinnost platit výživné (v minimální výši), ovšem rozsah péče o nezletilé (z hlediska počtu dnů) zůstal stěžovateli zachován, jen se pozměnila její podoba. Stěžovatel pak proti jednotlivým změnám v uspořádání poměrů nezletilých, které provedl krajský soud, žádné konkrétní výhrady nevznesl, takže není zřejmé, co jej vlastně vedlo ke změně názoru, tedy že jeho další procesní kroky (konkrétně v podobě podání ústavní stížnosti) v zájmu dětí naopak budou.
13. Ve vztahu k otázce interpretace a aplikace tzv. podústavního práva možno připomenout, že daný proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Úkolem Ústavního soudu je posoudit zejména, zda se krajský soud nedopustil svévole tím, že by výše citovaná ustanovení, obsahující normy tzv. podústavního práva, interpretoval a na danou věc aplikoval ústavně nekonformním způsobem. V obecné rovině platí, že potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nastává v situaci, kdy by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům, a tomuto požadavku musí principiálně odpovídat i konkrétní úprava práv a povinností v příslušném rozhodnutí. Potřeba zatímní úpravy musí být navrhovatelem prokázána (aniž by zde bylo místo pro dokazování v procesním smyslu, neboť pro ně z povahy věci není prostor), ostatní skutečnosti, rozhodující pro nařízení předběžného opatření, musí být (alespoň) osvědčeny, tj. musí se jevit pravděpodobnými [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Současně platí, že předběžné opatření, upravující styk rodičů s dětmi, musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt [viz nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279)].
15. V souzené věci nutno považovat za podstatné, že ačkoliv krajský soud předběžným opatřením nesvěřil děti do střídavé péče obou rodičů, na jeho základě je stěžovatel oprávněn být s nimi v pravidelném kontaktu a po nezanedbatelný čas o ně pečovat. Nelze se ztotožnit s jeho námitkou, že by krajský soud své rozhodnutí, proč střídavou péči v daném okamžiku neshledal vhodnou, nezdůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že vycházel ze stejných skutečností jako okresní soud (zejména že stěžovatel až do 31. 7. 2015 pobýval ve Spojených státech amerických a o děti se starala vedlejší účastnice), a dále se opřel o zprávu psycholožky, dle které jsou nezletilí na matku zvyklí, v její péči se cítí bezpečně, a že je vhodné toto zachovat, přičemž ke stěžovateli tak intenzivní vztah nemají, vzhledem k jeho dřívější dlouhodobé nepřítomnosti (a která jen dokládá to, co by bylo možné předpokládat na základě prvně uvedené skutečnosti). Pokud jde o rozsah stěžovatelovy osobní péče, krajský soud fakticky dospěl ke stejnému závěru jako soud okresní; stěžovatel sice v ústavní stížnosti hovořil o "zásadní změně rozhodnutí", z čeho tuto skutečnost vyvodil, však není patrno (viz sub 12). V závěrech krajského soudu Ústavní soud prvek svévole nezjistil, neboť je zřejmé, že krajský soud za daných okolností nemohl uzavřít, že střídavá péče v takové podobě, jakou stěžovatel navrhoval, je v daném okamžiku (což nutno zdůraznit) skutečně tím nejlepším řešením, kdy teprve v samotném řízení o uspořádání poměrů k nezletilým bude jistě vytvořen prostor pro obsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilého.
16. V souvislosti s touto zprávou stěžovatel namítl rovněž, že krajský soud ji zohlednil, ačkoliv nebyla součástí spisového materiálu v době rozhodování soudu prvního stupně, a nepostupoval tudíž v souladu s §75c odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud nepokládal za potřebné tuto skutečnost ze soudního spisu ověřovat, neboť i kdyby se stěžovatelovo tvrzení potvrdilo, nebylo možné dospět k závěru, že by s tímto pochybením bylo spojeno porušení ústavnosti. Podle názoru Ústavního soudu nelze, s ohledem na citované ustanovení v řízení o předběžném opatření, přihlédnout k tvrzením, k listinám nebo dalším důkazům, které soud prvního stupně neměl k dispozici v okamžiku vyhlášení (vydání) svého usnesení, a pokud by navrhovatel doplňoval a konkretizoval svá tvrzení až v průběhu dalšího (mj. odvolacího) řízení, nemohly by tyto nově uváděné skutečnosti již rozhodnutí soudů ovlivnit [viz usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 101/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na tom nic nemění, že to neplatí bezvýhradně, neboť v některých případech může odvolací soud vycházet i z nových skutečností uvedených protistranou v odvolání, a to v zájmu principu "rovnosti zbraní", a na jejich základě pak rozhodnutí soudu prvního stupně změnit [srov. usnesení ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 2485/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
17. V souzené věci principem "rovnosti zbraní" v duchu citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2485/11 (sub 16) argumentovat nelze, neboť jde o jinou procesní situaci; v nyní posuzované věci totiž tuto "novou skutečnost" uvedla vedlejší účastnice v odvolání, ač sama v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření byla (vedle stěžovatele) v pozici navrhovatelky. Současně nutno vzít v úvahu, že "procesní čistota" je významnou hodnotou, která však může kolidovat s tzv. nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, tedy se závazkem státu zajistit, aby byl zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (Úmluva byla vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud by nechtěl spekulovat o tom, zda by krajský soud rozhodl jinak, pokud by ve smyslu §75c odst. 4 o. s. ř. nezohlednil uvedenou zprávu, ovšem i kdyby usnesení okresního soudu zrušil či potvrdil, povinností okresního soudu by bylo procesně adekvátně (tj. s přihlédnutím k názoru krajského soudu) reagovat na zmíněnou "novou skutečnost" (tj. tak, jak reagoval krajský soud). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se v odvolacím řízení mohl k předmětné zprávě vyjádřit a právní názor krajského soudu z hlediska ústavnosti žádný deficit nevykazuje, mohl by mít případný kasační zásah Ústavního soudu význam, jde-li o výsledek řízení o návrzích na nařízení předběžného opatření, pouze za předpokladu, že by v mezidobí došlo ke změně skutkového stavu, třeba s ohledem na druhou zprávu psycholožky, na niž stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti (sub 6). Pro tento případ ovšem může stěžovatel podat nový návrh na nařízení předběžného opatření, což Ústavní soud, s ohledem na výše uvedený závazek přihlédnutí k tzv. nejlepšímu zájmu dítěte, shledal v této konkrétní situaci jako lepší řešení, než jinak se nabízející otevření stávajícího řízení s rizikem (jež se ostatně dotýká i zájmů samotného stěžovatele), že po nějaký čas nebudou poměry nezletilých dětí upraveny žádným způsobem. Jen poznamenává, že to platí právě pro projednávaný případ, neboť není vyloučeno, že bude třeba řešit situace, kdy bude, nehledě na výše uvedené, kasační zásah Ústavního soudu nezbytný.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu