ECLI:CZ:US:2019:3.US.910.19.1
sp. zn. III. ÚS 910/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pravoslavná církevní obec v Mariánských Lázních, sídlem Mariánské Lázně, Ruská 347/9, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2018 č. j. 22 Cdo 4655/2016-193, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2016 č. j. 61 Co 140/2016-168 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3. února 2016 č. j. 14 C 230/2014-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2016 č. j. 14 C 230/2014-133 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 403, jehož součástí je stavba kostela - budova č. p. 347 v katastrálním území Mariánské Lázně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala vznik a existenci tvrzeného právního předchůdce - účelového jmění vystupujícího pod různými názvy jako "Pravoslavný chrám", "Ruský pravoslavný kostel", "Ruský kostel", apod., ani neprokázala, že se stala vlastníkem předmětné nemovitosti při svém zřízení "vložením do jejího jmění". Nemovitost stěžovatelka ani nevydržela, neboť nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejím vlastníkem, když jí nesvědčil knihovní zápis, ani nedisponovala žádným nabývacím titulem.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2016 č. j. 61 Co 140/2016-168 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a doplnil, že stěžovatelka přes poučení nepředložila žádný právní titul, jímž by prokázala jak nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na straně svého právního předchůdce, tak legitimní přechod vlastnického práva na sebe sama. Protože stěžovatelka neprokázala ani existenci účelového jmění vystupujícího pod názvem Pravoslavný chrám či Ruský pravoslavný kostel nebo Ruský kostel, nemohla se stát právním nástupcem předmětné nemovitosti při svém zřízení vložením do jejího jmění. Stěžovatelka především nepředložila zakládací listinu takového subjektu, z dalších listin adresovaných právnímu předchůdci stěžovatelky jinými subjekty, včetně státních orgánů, nelze z hlediska posuzování právní subjektivity právního předchůdce stěžovatelky vycházet, neboť dle pozemkové knihy k předmětné nemovitosti bylo dne 13. 2. 1904 vloženo vlastnické právo pro Illariona Johanowitsche Woronzowa-Daschkova, následně dne 29. 6. 1939 pro Ruskou ortodoxní diecézi ortodoxního biskupa v Berlíně v Německu a následně dle smíru uzavřeného mezi Velvyslanectvím SSSR v Československu a Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze dle zákona č. 128/1946 Sb. opět na Illariona Johanowitsche Woronzowa-Daschkova. Protože tyto skutečnosti byly stěžovatelce známy, nebyla v dobré víře, že je vlastnicí předmětné nemovitosti, a nemohla ji ani vydržet. Krajský soud zdůraznil, že Illarion Johanowitsch Woronzow-Daschkov zemřel 16. 1. 1916, přičemž k okupaci Československa došlo až v roce 1939, Pravoslavná církev měla tedy dostatek času k tomu, aby nechala zapsat do pozemkových knih své vlastnictví, a pokud tak neučinila a domáhá se svých práv sto let od úmrtí vlastníka, zanedbala ochranu svých práv.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 4655/2016-193 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka veškeré své námitky směřuje proti závěru, že neprokázala právní subjektivitu svého právního předchůdce, pouze na tomto závěru však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, neboť ten zároveň vyšel z toho, že stěžovatelka neprokázala, že by jejímu tvrzenému právnímu předchůdci vlastnické právo k předmětné nemovité věci svědčilo. K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí krajského soudu však stěžovatelka v dovolání nic neuvádí. Nejvyšší soud odkázal na svou setrvalou judikaturu, podle které spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že veškerou svoji argumentaci ohledně uchopení držby a prokázání podmínek dobrověrného nabytí soustředila k okamžiku svého vzniku (rok 1951/1952) a právní titul nabytí spatřovala ve svém právním nástupnictví po subjektu Pravoslavný chrám. Okresní soud a krajský soud však učinily závěr, že z důvodu neexistence subjektu Pravoslavný chrám, a tedy i absence právního nástupnictví, lze zcela vyloučit úvahy o dobrověrném nabytí věci stěžovatelkou. Stěžovatelka proto směřovala veškeré své dovolací námitky proti závěru o neprokázání existence subjektu Pravoslavný chrám, neboť dospěly-li by soudy k závěru o existenci Pravoslavného chrámu, respektive prokázala-li by stěžovatelka, že se oprávněně domnívala, že její právní předchůdce byl vlastníkem předmětných nemovitostí, musely by uchopení držby ze strany stěžovatelky posoudit zcela jinou optikou, a bylo by na místě použít judikaturu Ústavního soudu o dobrověrném nabytí vlastnického práva jako samostatného způsobu originárního nabytí vlastnického práva, odlišného od vydržení. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že prokázání existence vlastnického práva jejího právního předchůdce je nezbytné pro úspěch dovolání. Na rozdíl od judikatury citované v napadeném usnesení Nejvyšším soudem, která hovoří o posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, lze žalobě stěžovatelky vyhovět také v případě, kdy nebude prokázána existence vlastnického práva jejího právního předchůdce. Skutečnost, že se nepodařilo dohledat listiny prokazující vznik (zřízení) subjektu "Pravoslavný chrám", přitom sama o sobě nemůže vést k závěru, že takový subjekt neexistoval. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na doktrínu Ústavního soudu, který ve své judikatuře vícekrát kritizoval praxi obecných soudů s tím, že nelze prizmatem dnešní právní teorie vycházejíc ze skutečností nastalých před několika desítkami let, a tedy i z obtížné důkazní situace, posuzovat tehdejší úkony státní správy, a jejich důsledky. Stěžovatelka prokazovala existenci subjektu Pravoslavný chrám mimo jiné potvrzením Pražské pravoslavné eparchie či daňovým přiznáním dotčeného subjektu (přiznání k poplatkovému ekvivalentu k okresnímu finančnímu ředitelství). Stěžovatelka zdůrazňuje, že ke zřizování (zakládání) právnických osob a k jejich zániku, ať již bez právního nástupnictví či s ním, docházelo v době před existencí veřejnoprávní evidence pouze na základě úkonů příslušných orgánů registrovaných církví. V projednávané věci historický subjekt Pravoslavný chrám sice nebyl zapsán jako vlastník v pozemkové knize, bez jakýchkoliv pochybností však právně jednal; vstupoval do smluvních vztahů, platil daně, což dostatečně svědčí o jeho existenci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že není rozhodné, zda její právní předchůdce byl skutečně vlastníkem předmětné nemovitosti, podstatné je, zda stěžovatelka prokázala samotnou existenci subjektu Pravoslavný chrám. Stěžovatelka podle svého přesvědčení v tomto směru důkazní břemeno unesla (byť předložením nepřímých důkazů) a její žalobě by bylo možno vyhovět, kdyby soudy dospěly k závěru o dobrověrném nabytí věci stěžovatelkou. Je tedy nesprávný závěr dovolacího soudu, že otázka, zda právnímu předchůdci stěžovatelky vlastnické právo k předmětné věci svědčilo, sama o sobě (stejně tak jako otázka prokázání existence právního předchůdce stěžovatelky) vedla k zamítnutí žaloby, a neuvádí-li k tomuto důvodu rozhodnutí stěžovatelka v dovolání ničeho, není dovolání přípustné. Jinými slovy, ačkoli soudy založily své rozhodnutí mimo jiné na tom, že stěžovatelka neprokázala, že by jejímu tvrzenému právnímu předchůdci svědčilo vlastnické právo k předmětné nemovité věci, stěžovatelka nepovažovala za účelné proti tomuto závěru brojit dovoláním, neboť je přesvědčena, že na tomto závěru v podstatě rozhodnutí ve věci nespočívá. Takové stěžovatelkou předestřené právní konstrukci nemůže Ústavní soud přisvědčit.
10. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 7) zdůraznil, že stěžovatelka nepředložila žádný právní titul, jímž by prokázala jak nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti svým právním předchůdcem, tak legitimní přechod vlastnického práva na sebe sama, pouze vycházela se svého subjektivního přesvědčení, že je jejich vlastníkem. Soud se poté zabýval i možným vydržením předmětné nemovitosti stěžovatelkou, vysvětlil, že pojem dobré víry je chápán nikoli subjektivně z hlediska osobního přesvědčení držitele, nýbrž se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat, a dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti věci stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že jí tvrzenému subjektu vlastnické právo k předmětné nemovitosti náleželo. Otázka dobré víry stěžovatelky, že jejímu právnímu předchůdci náleželo vlastnické právo k předmětné nemovitosti, i otázka samotného nabytí vlastnického práva právním předchůdcem stěžovatelky, byly tedy otázkami, na jejichž řešení záleželo rozhodnutí krajského soudu a stěžovatelka pochybila, když je neučinila předmětem dovolání. Není přitom správný názor stěžovatelky, že byla-li by prokázána existence jejího právního předchůdce, bylo by možno její žalobě vyhovět, neboť jak vyplývá ze shora uvedených závěrů okresního soudu i krajského soudu, stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ohledně vlastnictví předmětné nemovitosti jejím právním předchůdcem.
11. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který za této procesní situace odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže, nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Ústavní soud proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto proto, že rozhodnutí krajského soudu spočívalo na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k zamítnutí návrhu, a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro jiný postup, než pro odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
13. Jak Nejvyšší soud konstantně judikuje, za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné. Tak je tomu například tehdy, když (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních, ale skutkových), jakož i v případě, že na posouzení otázky, kterou dovolatel odůvodnil návrh podle §239 odst. 2 o. s. ř., následné rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 910/2000 ze dne 30. 1. 2002), nebo založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý - totéž logicky platí, obstojí-li druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen; v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (rozsudek ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96).
14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodů, které nezávisely na jeho uvážení, ale byly důsledkem nesprávného procesního postupu účastníka při podání dovolání, třeba hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu a okresního soudu považovat za přípustnou. Ústavní soud se proto ani nemohl zabývat argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí těchto soudů vedenou.
15. Je tomu tak proto, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
16. V právní věci stěžovatelky je za poslední procesní opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat proti rozsudku krajského soudu dovolání. Stěžovatelka rozsudek krajského soudu odvoláním napadla, avšak procesně vadným způsobem, proto je na podání dovolání nutno pohlížet jako na nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud totiž ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je třeba jeho řádné uplatnění v souladu se zákonem. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu nepřípustná, neboť nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz Pl. ÚS-st. 45/16).
17. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 4655/2016-193 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 5. 2016 č. j. 61 Co 140/2016-168 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 14 C 230/2014-133 podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu