ECLI:CZ:US:2016:3.US.911.15.1
sp. zn. III. ÚS 911/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2014 č. j. 3 Tdo 684/2014-110, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2013 sp. zn. 9 To 345/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. července 2013 sp. zn. 9 T 79/2012, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu, garantovaného článkem 36 odst. 1, článkem 39 a článkem 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost (zkráceně řečeno) spočívala po skutkové stránce v tom, že obviněný, ve vzájemné součinnosti s dalšími spolupachateli, na území České republiky, Německa a Bulharska, se po dobu několika let podílel na objednávání, výrobě a distribuci padělaných a pozměněných osobních dokladů, sloužících k nelegální migraci osob, pocházejících z oblasti Kavkazu, do zemí Evropské unie. Za uvedené trestné činy byl obviněný nalézacím soudem odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti měsíců.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2013 sp. zn. 9 To 345/2013 byl shora uvedený rozsudek nalézacího soudu změněn co do výroku o trestu. Podle §258 odst. 3 písm. b) trestního řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 2 T 72/2011, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti měsíců. Současně podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresnímu soudu v Rakovníku ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. 2 T 72/2011. Odvolání všech obviněných byla dle §256 trestního řádu odvolacím soudem zamítnuta.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. prosince 2014 č. j. 3 Tdo 684/2014-110 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily, když uvedly do souběhu domnělé jednání obviněného, ke kterému mělo docházet od roku 2008 do roku 2010, kdy jednotlivé dílčí útoky měly být spáchány za platnosti a účinnosti tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dle obžaloby skutky č. 1 - 12), zatímco zbylé dílčí útoky měly být spáchány později za účinnosti nového zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (skutky č. 14 - 17). Má za to, že jednání uskutečněné do konce roku 2009 nebylo podle tehdy platného trestního zákona trestné, a pokud je obecné soudy spojily s jednáním v období po 1. lednu 2010, došlo k nepřijatelné retroaktivitě zákona, čímž bylo zasaženo do jeho základních práv. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž, dojde-li ke změně použitelných právních norem v období trvání pokračujícího trestného činu, posuzuje se pokračující trestný čin jako čin spáchaný v době účinnosti nového zákona, jestliže se alespoň část trestné činnosti odehrála za účinnosti nového zákona a za podmínky, že předchozí jednání bylo trestným činem v okamžiku jeho spáchání, byť mírněji trestným.
Nadto stěžovatel nesouhlasí s tím, aby obecné soudy uvedly do jednočinného souběhu trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku a současně trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny spáchaný členem organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu §348 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podle stěžovatele je v takovém případě souběh trestných činů vyloučen.
Závěrem stěžovatel namítá, že v jeho případě byl uložen nepřiměřeně přísný trest, do jehož uložení se nijak nepromítlo zacházení, kterého se mu dostalo v době jeho vazebního stíhání, které mělo trvat téměř dva roky. Ve vazbě měl být stěžovatel vystaven ponižujícímu a krutému zacházení, jež mělo podle jeho slov spočívat v tom, že nemohl se svým obhájcem hovořit bez přítomnosti třetí osoby, byl každou hodinu kontrolován, a to i v noci, byl po dobu více jak roku zavřen na samotce, nemohl si s nikým promluvit. Z počátku měl po celou dobu na rukou pouta, až měl od nich sedřené ruce. Pouta musel stěžovatel mít i po celou dobu soudního jednání, a to i přestože na něho bylo po několik hodin mířeno ozbrojenou justiční stráží a neměl kam utéci.
IV.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost musí vždy ve svém petitu směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje, v opačném případě nemůže být shledána přípustnou.
V projednávané věci stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadl pouze rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů, zatímco rozhodnutí o posledním procesním prostředku (tedy usnesení dovolacího soudu) v petitu zcela opomněl. Po prostudování ústavní stížnosti nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu jejího odůvodnění je nepochybné, čeho se týká a k čemu směřuje, tedy že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustil ji k projednání (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00).
V.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Ze své pozice proto není oprávněn přezkoumávat skutkové ani právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Svou kasační pravomoc by Ústavní soud mohl uplatnit pouze v případě, kdy by jejich postupem došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní stížností stěžovatel namítá nesprávnost právních závěrů obecných soudů, jimž vytýká jednak retroaktivní použití trestního zákoníku, jakož i právní posouzení stíhaného jednání jako jednočinného souběhu trestného činu podle §361 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu podle §348 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel přitom opakuje argumentaci, s níž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, z jeho pozice nepřísluší.
Zákaz retroaktivity trestního práva v neprospěch obviněného představuje jednu ze základních zásad hmotného trestního práva. Na vnitrostátní úrovni je garantován článkem 40 odst. 6 Listiny, zatímco na úrovni evropské článkem 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle článku 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. V zákonném textu je tato zásada reflektována v ustanovení §2 trestního zákoníku. Ten ve svém druhém odstavci konkretizuje, že v případě, kdy se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán.
V projednávaném případě byla stíhaná trestná činnost stěžovatele vsazena do časového období od listopadu 2008 do července 2010. Obecné soudy ji hodnotily jako trestnou činnost pokračující, k jejímuž dokončení mělo dojít až v roce 2010, tedy po nabytí účinnosti trestního zákoníku. Namítá-li stěžovatel, že jednání předcházející účinnosti citovaného zákona nebylo v době, kdy se mělo odehrát, vůbec trestné, a nemělo by tedy být spojováno s dílčími útoky, které se uskutečnily po vstupu tohoto zákona v účinnost, Nejvyšší soud se touto námitkou náležitě zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Připustil, že za účinnosti původního trestního zákona nepostihovala skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona přímo jednání, které by spočívalo pouze v tom, že někdo opatří sobě nebo jinému padělanou či pozměněnou veřejnou listinu, aby jí bylo užito jako pravé. Zároveň však konstatoval, že jednání obviněného bylo možno dle trestního zákona kvalifikovat přinejmenším jako účastenství na trestném činu podle §176 trestního zákona, a to jak podle odst. 1, tak podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení, a dospěl proto k závěru, že je lze považovat za pokračující jednání trestné podle dřívější i novější právní úpravy. Ústavní soud neshledal na uvedeném závěru obecných soudů nic protiústavního, interpretace a aplikace trestního zákona nevykazuje žádné znaky excesivního zásahu do základních práv.
Ani druhé z výše zmíněných stěžovatelových námitek nemohl Ústavní soud přisvědčit. Také s otázkou souběhu trestného činu podle §361 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu podle §348 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se totiž Nejvyšší soud řádně vypořádal. Ve svém rozhodnutí přijal výklad, podle nějž je souběh trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině a jiného trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou možný. Svůj závěr zdůvodnil tím, že se znaky organizované zločinecké skupiny a organizované skupiny sice do jisté míry překrývají, nicméně se vzájemné nevylučují. Organizovaná zločinecká skupina je z pohledu dovolacího soudu jakousi více formalizovanou a nadřazenou formou organizované skupiny, lze proto podle něj konstatovat, že pokud se pachatel dopustí trestného činu účastenství na organizované zločinecké skupině, dopustí se případného dalšího trestného činu jako člen organizované skupiny. Ústavní soud má za to, že výklad přijatý Nejvyšším soudem není výkladem svévolným a nikterak nevybočuje z mezí stanovených ústavními předpisy.
K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13, usnesení ze dne 5. března 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výše byla obecnými soudy dostatečně odůvodněna.
Ústavní soud závěrem dodává, že tvrzení stěžovatele stran ponižujícího a krutého zacházení, kterého se mu mělo dostat při výkonu vazby v průběhu vazebního stíhání, nemohl v rámci tohoto řízení přezkoumat, neboť uvedená námitka neměla vztah k předmětu řízení, jenž se odvíjí od petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Stěžovatel tuto námitku ostatně uvedl pouze jako argument zdůvodňující jím tvrzenou nepřiměřenost uloženého trestu, k čemuž se Ústavní soud vyjádřil výše.
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu