ECLI:CZ:US:2016:3.US.911.16.1
sp. zn. III. ÚS 911/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, BURGET KALABIS advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Aloise Krále 10, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2015 č. j. 56 Co 318/2015-95 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. června 2015 č. j. 40 C 157/2014-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Souzenou ústavní stížností stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na péči o dítě a jeho výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že souhlasná prohlášení žalovaných J. Š. a J. Š2. o otcovství druhého žalovaného jsou neplatná. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že proti citovanému rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě podal dovolání, vycházeje jednak z toho, že je přípustné, neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na danou věc nedopadá - §782 občanského zákoníku se totiž sice nachází v části druhé občanského zákoníku, ale odkazuje na obecná ustanovení o právním jednání (§545 až 588 občanského zákoníku), které spadají do první části občanského zákoníku, a jednak z výslovného poučení krajského soudu o tom, že dovolání je přípustné.
II.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Jak plyne z napadeného usnesení krajského soudu, stěžovatel byl tímto soudem poučen, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné "z důvodů podle §237 o. s. ř.", a jak patrno z bodu III ústavní stížnosti, stěžovatel (souběžně s ústavní stížností) dovolání (i) na základě tohoto poučení podal. Není přitom možné předjímat, zda podané dovolání je "objektivně" přípustné (srov. §238 o. s. ř., §30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), neboť posouzení této otázky náleží dovolacímu soudu (§239 o. s. ř.). Nelze tudíž ani najisto postavit otázku přípustnosti samotné ústavní stížnosti, ostatně pokud by Ústavní soud danou otázku vyřešil na rozdíl od dovolacího soudu tak, že dovolání není přípustné, mělo by to za následek paralelní rozhodování Nejvyššího a Ústavního soudu, jež je - s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti i právní jistoty - až na výjimku vyloučeno [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z tohoto důvodu nelze v tento okamžik ústavní stížnost projednat.
9. V souzené věci však není ani důvod (v podobě zákazu denegationis iustitiae) vyčkávat do rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání, neboť s ohledem na eventuálně nesprávné poučení odvolacího soudu o jeho přípustnosti (tj. budou-li splněny podmínky plynoucí z ustanovení §237 o. s. ř.), jímž se stěžovatel v souzené věci řídil, lze lhůtu k podání ústavní stížnosti považovat - s ohledem na princip právní jistoty - za zachovanou, bude-li tato podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání i v případě, že bude shledáno "objektivně" nepřípustným; možno dodat, že v případě "subjektivně" nepřípustného dovolání (tj. dovolání nepřípustného ve smyslu §237 o. s. ř.) platí totéž pravidlo (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Za tohoto stavu nutno vycházet z toho, že ústavní stížnost je "předčasná", resp. ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, kdy "vyčerpání" nezahrnuje jen podání daného opravného prostředku, ale i rozhodnutí příslušného orgánu o něm. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu