ECLI:CZ:US:1999:3.US.92.99
sp. zn. III. ÚS 92/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky M.H., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, čj. 44 C 1/96-49, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 19. 2. 1999 ústavní stížnost, v níž napadla usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, čj. 44 C 1/96-49, s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp.zn. 44 C 1/96-49 a z něj zjistil, že dne 22. 12. 1995 podala navrhovatelka žalobu, v níž požadovala, aby soud stanovil odpůrcům - Zemědělské družstvo "M." T. v likvidaci a Město Brno - povinnost vydat navrhovatelce pozemky, v žalobě specifikované, nacházející se v k.ú. B. I. Městský soud v Brně dne 26. 11. 1996 usnesením, čj. 44 C 1/96-18, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka uplatnila svůj nárok u pozemkového úřadu, který o věci doposud nerozhodl a odkázal ji na soud, neboť vznikly nejasnosti ohledně zápisu vlastnických vztahů do listu vlastnictví a navrhovatelka je v postavení tzv. domněle oprávněné osoby. Žaloba domněle oprávněné osoby může ve smyslu §4a) odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. směřovat jen k tomu, aby soud rozhodl, že domněle oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Do pravomoci soudů v takovém případě nenáleží rozhodovat o uložení povinnosti vydat takové osobě nemovitosti.
Proti uvedenému rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání. Odůvodnila je tím, že podle §4a zákona č. 229/1991 Sb. platí, že neuzná-li pozemkový úřad nárok domnělé oprávněné osoby, odkáže ji na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou soud spojí.
Krajský soud v Brně dne 16. 4. 1998, pod čj. 16 Co 199/97-32, usnesení soudu I. stupně usnesením zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodování. Rozhodnutí odůvodnil tak, že žaloba, které nepředcházelo řízení pozemkového úřadu o vydání věci, může skutečně směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku. Pokud tato osoba žaluje přímo vydání věci, žaluje nesprávně a takový návrh je třeba zamítnout, nikoliv však řízení zastavovat. Krajský soud dále uvedl, že pokud žalobkyně svůj žalobní petit nezmění, bude soud I. stupně postupovat způsobem výše uvedeným.
Při jednání Městského soudu dne 8. října 1998 pak podala navrhovatelka návrh na změnu žalobního petitu tak, že žádala, aby soud rozhodl o tom, že je oprávněnou osobou.
Dne 8. prosince 1998 vydal Městský soud usnesení, čj. 44 C 1/96-49, v němž nepřipustil změnu návrhu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel sice může podle §95 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Soud však podle odst. 2 téhož ustanovení nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu. Podle Městského soudu dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změně návrhu, který mohl být podán navrhovatelkou již dávno a zejména proto, že nebyly předloženy žádné doklady, takže nebyly provedeny ani důkazy, které by byly podkladem k řízení o změně návrhu, soud změnu nepřipustil. V následném jednání o původním návrhu dne 28. 1. 1999 vznesla navrhovatelka námitku podjatosti samosoudkyně a jednání bylo odročeno na neurčito. O podjatosti nebylo do dne rozhodování Ústavního soudu rozhodnuto.
Proti uvedenému usnesení o nepřipuštění změny návrhu, proti němuž není opravný prostředek, podala navrhovatelka včas ústavní stížnost. Ve stížnosti namítala, že z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.4.1998, č,j. 16 Co 199/97-32, kterým se rušilo rozhodnutí Městského soudu ze dne 26. 11. 1996, čj. 44 C 1/96-18, vyplývá, že tento soud dal Městskému soudu závazný pokyn, podle kterého pokud žalobkyně svůj žalobní petit nezmění, měl by Městský soud v Brně žalobu zamítnout. Další jednání (v pořadí teprve druhé) téměř po třech letech probíhalo dne 8. 10. 1998. Na něm navrhovatelka předložila návrh na změnu původního návrhu v souladu s uvedeným usnesením krajského soudu. Městský soud však 8. 12. 1998 vydal rozhodnutí, čj. 44 C 1/96-49, kterým nepřipustil změnu návrhu. Podle navrhovatelky soud tímto rozhodnutím porušil její právo dané čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh na změnu původního návrhu totiž byl realizován v souladu s pokynem krajského soudu, vůči změně návrhu neměl výhrad žádný z účastníků řízení. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Výsledky dosavadního řízení, které trvá již přes čtyři roky, nejsou však ve skutečnosti žádné, neboť Městský soud neprovedl ani jeden z původně navržených důkazů.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1999 uvedl, že navrhovatelka v řízení nepředložila žádné doklady, které by svědčily o tom, že by odpůrci byli povinnými osobami. Je pravda, že soud neprovedl žádné důkazy potřebné pro rozhodnutí, avšak stalo se tak proto, že řízení bylo původně zastaveno z procesních důvodů (i když měl návrh správně zamítnout). Soud by proto zcela zbytečně prováděl důkazy, což by bylo neekonomické. Zamítavé rozhodnutí soudu vyplývá nejen z důvodů uvedených v odůvodnění, ale také sleduje určitý výchovný účel. Není přece správné, aby namísto změny návrhu podávali účastníci odvolání a teprve po několika letech se dožadovali, aby soud jednal znovu o zcela jiném návrhu, byť ze stejných důvodů.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud především zkoumal, zda jsou naplněny formální předpoklady ústavní stížnosti, stanovené příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba ovšem vzít v úvahu ust. §75 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci.
Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.
Článek 90 Ústavy, článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení navrhovatelka namítala, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Meritem ústavní stížnosti je skutečnost, že Městský soud v Brně nepřipustil změnu návrhu, ač tak navrhovatelka učinila v souladu s "poučením" učiněným krajským soudem.
V daném případě lze namítané porušení navrhovatelčiných základních práv napravit v rámci případného odvolacího řízení, které může směřovat proti meritornímu rozhodnutí soudu I. stupně. Napadené rozhodnutí se týká pouze parciální části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání celého konečného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatelky. Jestliže tedy navrhovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) cit. zákona, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 1999