ECLI:CZ:US:2007:3.US.920.07.1
sp. zn. III. ÚS 920/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 To 106/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2007, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 To 106/2007, s tím, že uvedený soud porušil jeho právo zaručené čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 Nt 945/2006, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, načež Městský soud v Praze je výše označeným rozhodnutím podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Svůj postup zdůvodnil tím, že ještě před projednáním stížnosti stěžovatele byla obvodním státním zástupcem pro Prahu 10 podána u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžaloba, a tak již není jako soud rozhodující v přípravném řízení procesně příslušným k projednání této stížnosti. Na vysvětlenou doplnil, že nyní se věc nachází ve stádiu soudního řízení a soud rozhodující v přípravném řízení již nemůže rozhodovat o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Při rozhodování o příslušné žádosti soud zkoumá existenci a další trvání důvodů vazby, přičemž musí postupovat dle stavu, který existuje v době jeho rozhodování, a ten se může lišit od stavu v době, kdy bylo soudem prvního stupně o žádosti obviněného rozhodnuto. Změněná procesní situace brání tomu, aby stížnostní soud mohl věcně rozhodovat o důvodnosti vazby a přezkoumávat z věcných hledisek rozhodnutí soudu přípravního řízení v době, kdy se věc již v přípravném řízení nenachází. Pokud by stížnostní soud ve věci rozhodl, nepřípustně by zasahoval do kompetence soudu, u něhož byla podána obžaloba a který je jediný oprávněn posuzovat důvodnost dalšího trvání vazby.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že pouhým zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně mu byla odmítnuta spravedlnost. Povinností stížnostního soudu bylo o jeho stížnosti rozhodnout z hlediska její důvodnosti, a jestliže se tak nestalo, zůstala zcela nevyřešena věcná otázka osudu podané žádosti o propuštění z vazby, tedy zda skutkový stav umožňuje žádosti stěžovatele vyhovět či nikoli. Dle názoru stěžovatele nemůže realizaci práva, plynoucího z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, bránit změna procesních okolností. Pro tyto důvody navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby jeho ústavní stížnost projednal postupem podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obdobnou problematikou se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 451/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno). V uvedené věci šlo o to, že ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně), jímž byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu; svůj závěr krajský soud zdůvodnil tím, že státní zástupce ve věci podal obžalobu ke krajskému soudu a zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě je příslušný předseda senátu krajského soudu, kterému byla věc přidělena, přičemž senát, který vyřizuje stížnosti proti rozhodnutí v souvislosti s přípravným řízením, již ve věci rozhodovat nemůže.
Ústavní soud tehdy nejprve poukázal na judikaturu obecných soudů, konkrétně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 8 To 2/98 (uveřejněno in: Soudní judikatura, seš. č. 5/1998/Jt 43/98/), a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 4 To 508/98 (uveřejněno in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/1999/Rt 31/99/), a uvedl, že "po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§71 odst. 5, §73b odst. 2 trestního řádu) stal soud, a to navíc soud krajský (§17 trestního řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§146 odst. 1 písm. c) trestního řádu]". Na základě toho učinil Ústavní soud závěr, že po podání obžaloby již v dané věci krajský soud jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat. K tomu pak poznamenal, že "vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, kdy není zřejmé, jak s takovou stížností naložit. V prvním z výše uvedených judikátů bylo stížností napadené rozhodnutí stížnostním soudem podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušeno s tím, že původní žádost sice zůstane nevyřešena, avšak zůstane součástí spisu a po podání obžaloby k ní příslušný soud z úřední povinnosti přihlédne". Ústavní soud k tomu konstatoval, že daném případě sice žádost stěžovatele o propuštění z vazby vyřízena byla, za to však zůstala - z věcného hlediska - nevyřízena stížnost proti rozhodnutí o této žádosti. Ústavní soud poté uzavřel, že i kdyby ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat, a že vzniklá procesní situace sama o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle §71 odst. 5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě, jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 253/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 121), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného.
Obdobnou věcí, ve které však bylo usnesení soudu prvního stupně o žádosti o propuštění z vazby zrušeno (tedy jako tomu bylo ve věci nyní posuzované), se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 872/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), a dospěl ke stejným závěrům, k jakým dospěl v již zmíněné věci sp. zn. III. ÚS 451/03.
Případ stěžovatele se odlišuje od výše uvedených tím, že stížnostním soudem v přípravném řízení byl Městský soud v Praze a je jím po podání obžaloby i nadále. Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soud, však k odlišnému přístupu vést nemůže. Jak již bylo naznačeno v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, Městský soud v Praze se jako soud stížnostní v případech před podáním obžaloby na straně jedné a po jejím podání na straně druhé "nalézá" v jiném procesním režimu a eventuálně (podle rozvrhu práce) i jiném složení příslušných senátů, takže obě tato jeho postavení volně zaměňovat nelze. Argumentaci obsaženou v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu je tak třeba mutatis mutandis uplatnit i ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že sice po věcné stránce zůstala nevyřízena stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, formálně ale - vzhledem k zrušujícímu rozhodnutí stížnostního soudu - zůstala nevyřízena žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nic nebrání soudu o ní rozhodnout, jak již bylo výše zmíněno.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto v podstatě neprodleně, pozbylo posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu smysl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu