ECLI:CZ:US:2017:3.US.93.17.1
sp. zn. III. ÚS 93/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Milanem Šperlem, advokátem, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti nečinnosti Okresního soudu Praha-západ, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel namítá, že nařízením výkonu rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a pokračující nečinností tohoto soudu dochází k porušení jeho základního práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud předběžným opatřením uložil Okresnímu soudu Praha-západ, aby v napadeném zásahu do jeho osobní svobody nepokračoval.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 2 T 106/2011 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 74 T 203/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 3 To 102/2010 uznán vinným a odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon.
3. Protože stěžovatel z výkonu trestu uprchl, vydal vůči němu Okresní soud v Ostravě dne 14. 1. 2011 evropský zatýkací rozkaz podle §404 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění. Evropský zatýkací rozkaz byl vydán k vykonání zbývající části trestu ve výši 807 dní a 11 hodin.
4. Stěžovatel byl dále rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 2 T 106/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 13 To 402/2011 uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Ve věci bylo vedeno řízení proti uprchlému podle §302 trestního řádu.
5. Dne 20. 11. 2012 rozhodl Krajský soud v Prešově o tom, že se evropský zatýkací rozkaz vykoná. Předání nicméně odložil po dobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Prešově ze dne 19. 11. 2012 sp. zn. 3 T/78/2012 a ukončení vyšetřování v dalších věcech. Zároveň uvedl, že stěžovatel se svým předáním do České republiky nesouhlasí a nevzdal se uplatnění zásady speciality.
6. Dne 29. 11. 2013 byl stěžovateli doručen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze. Současně byl poučen o možnosti podat návrh na zrušení tohoto rozsudku podle §306a odst. 2 trestního řádu. Dne 2. 12. 2013 podal stěžovatel návrh na zrušení pravomocného rozsudku a prohlásil, že netrvá na osobní účasti u hlavního líčení a žádá, aby jednání soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti. Okresní soud Praha-západ návrhu stěžovatele vyhověl a zrušil svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2011 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze podle §306a odst. 2 trestního řádu.
7. Dne 14. 1. 2014 Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 2 T 106/2011-370 uznal stěžovatele vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku za skutek spáchaný dne 1. 3. 2011 a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Protože stěžovatel vzal své odvolání proti výroku o trestu zpět, rozsudek nabyl právní moci dne 17. 3. 2014 a dne 28. 3. 2014 byl nařízen výkon trestu.
8. Dne 2. 7. 2014 byl stěžovatel předán na základě evropského zatýkacího rozkazu ze Slovenské republiky do České republiky k výkonu zbývajícího trestu podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
9. Dne 14. 7. 2014 se Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, dotázala Okresního soudu Praha-západ, zda se na jím uložený trest vztahuje zásada speciality dle §406 trestního řádu. Soudce Okresního soudu Praha-západ odpověděl, že na stěžovatele se zásada speciality nevztahuje, neboť novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 105/2013 Sb. byl §406 trestního řádu k 1. 1. 2014 zrušen.
10. Dne 16. 9. 2014 se Vězeňská služba České republiky, Věznice Ostrov, dotázala Okresního soudu pro Prahu-západ, zda se na stěžovatele vztahuje zásada speciality. Zároveň dodala, že mezinárodní justiční spolupráci od roku 2014 upravuje zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. Soudce Okresního soudu Praha-západ reagoval, že zásada speciality se neuplatní s odkazem na §198 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
11. Dne 1. 12. 2015 oznámilo Ministerstvo spravedlnosti, Odbor justičního dohledu, stěžovateli, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, byl odložen. Vysvětlilo, že podle Protokolu o změně a doplnění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech z 29. 10. 1992 a jejího Závěrečného protokolu (sdělení č. 65/2014 Sb.m.s., dále také "Protokol") došlo mezi Českou republikou a Slovenskou republikou při předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu ke zrušení zásady speciality. Zmiňovaný článek Protokolu se uplatní i na osoby, o jejichž předání bylo rozhodnuto před 1. 12. 2014, kdy Protokol vstoupil v platnost.
12. Dne 3. 11. 2015 Okresní soud v Ostravě uznal rozsudkem č. j. 9 T 206/2014-2738 stěžovatele vinným z několika trestných činů a přečinů za skutky spáchané v letech 2007 až 2012 a odsoudil ho k trestu odnětí svobody. Zároveň zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (sub 2). V tento den nabyl rozsudek právní moci.
13. Dne 14. 7. 2017 podle informace Vězeňské služby České republiky, Věznice Ostrov (č. l. 506 soudního spisu), stěžovatel ukončil výkon trestu podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2015 a v uvedený den nastoupil trest podle rozsudku Okresního soudu Praha-západ ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (sub 7).
II.
Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nesouhlasil se svým předáním do České republiky a nevzdal se zásady speciality. K naplnění výjimek podle §406 trestního řádu či §198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nedošlo. Proto také byl v jeho případě přípustný pouze výkon trestu odnětí svobody toliko zbývající části trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 203/2009. Nebylo možné, aby byl odsouzen za skutky, kterých se dopustil před svým předáním do České republiky.
15. I kdyby bylo možné Protokol považovat za "zrušení zásady speciality" mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, nabyl účinnosti až poté, kdy Okresní soud
Praha-západ rozhodl (sub 7) a kdy byl předán do České republiky.
16. Nařízením výkonu rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ proto bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, neboť tento soud zcela pominul výše uvedené skutečnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Plně možno odkázat na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v nálezu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Nařízení výkonu trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, neboť postrádá jeho formální i materiální znaky. Jde o opatření, kterým soud pouze komunikuje příslušné věznici existenci povinnosti odsouzeného vykonat trest odnětí svobody, která mu vznikla (již) na základě pravomocného rozsudku soudu. Samotné se však nijak nedotýká práv a povinností stěžovatele, a protože jej nelze považovat ani za jiný zásah podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není způsobilé být předmětem meritorního přezkumu v řízení o ústavních stížnostech. V tomto rozsahu Ústavní soud není k projednání návrhu stěžovatele příslušný.
19. Naopak omezení osobní svobody orgánem veřejné moci představuje zásah, proti němuž může stěžovatel, nemá-li k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svého práva, brojit přímo ústavní stížností. V takovém případě ji lze podat po celou dobu, kdy zásah trvá, přičemž Ústavní soud v rámci řízení o ní posuzuje, zda jsou k tomuto zásahu splněny ústavním pořádkem a zákonem stanovené podmínky. Dochází-li však k omezení osobní svobody na základě rozhodnutí, což bude s výjimkou případů zadržení v trestním řízení nebo převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče pravidlem, pak toto rozhodnutí nelze dodatečně (tj. po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti němu) přezkoumávat k ústavní stížnosti směřující toliko proti předmětnému zásahu. V řízení o ní by totiž Ústavní soud posuzoval pouze to, zda toto rozhodnutí bylo vydáno a zda je pravomocné a vykonatelné, resp. zda jeho výkonu nebrání nějaká zákonná překážka.
20. V dané věci stěžovatel namítá, že k omezení jeho osobní svobody dochází v rozporu s trestním řádem a zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť má vykonat trest odnětí svobody, k němuž byl odsouzen ještě před předáním do České republiky a k jehož výkonu nebyl ze strany předávajícího státu udělen souhlas. Ústavní soud konstatuje, že zákon nestanoví stěžovateli žádný procesní prostředek, na jehož základě by se osoba ve výkonu trestu odnětí svobody mohla z tohoto důvodu domoci propuštění na svobodu.
21. Uvedené znamená, že jestliže stěžovatel spatřoval napadený zásah v nečinnosti příslušného soudu, který přes výzvy Vězeňské služby České republiky na něho odmítl vztáhnout zásadu speciality a nerozhodl o jeho propuštění, pak postupoval procesně správně a jeho ústavní stížnost není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemohlo dojít ani k uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti.
22. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je ve zbylé části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud se již podrobně otázkou zásady speciality zabýval ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 111/12, ve kterém formuloval obecná východiska pro přezkum případů tohoto druhu. Podle nich je východiskem §406 trestního řádu v rozhodném znění a s účinností od 1. 1. 2014 též ustanovení §198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, které představuje transpozici čl. 27 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí"). Zásada speciality stanoví pro trestní řízení vedené proti osobě, jež byla na základě evropského zatýkacího rozkazu předána do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, že není-li dána některá z taxativně uvedených výjimek, nelze osobu, která byla předána, stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána. Vzájemná akceptace tohoto závazku přitom umožňuje vytvořit prostor k tomu, aby státy povolovaly vydávání, popř. předávání osob a umožňovaly stíhání a potrestání určité trestné činnosti, aniž by tak nezbytně činily i pro jednání, jehož trestnost buď vůbec neuznávají (není dána oboustranná trestnost), nebo ji v konkrétním případě považují za problematickou.
24. K rozhodnutí o předání, stejně jako k případnému dodatečnému rozhodnutí o udělení souhlasu se stíháním nebo zbavením svobody pro jiný trestný čin podle čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí, jsou příslušné justiční orgány předávajícího státu, přičemž dožadující stát nemůže jejich rozhodnutí, je-li vyžadováno, sám nahradit. Toto jejich oprávnění lze považovat za určitou pojistku, kterou si ponechaly členské státy, přestože je mechanismus evropského zatýkacího rozkazu založen na vysoké úrovni důvěry mezi nimi.
25. Stěžovatel byl předán do České republiky dne 2. 7. 2014 na základě evropského zatýkacího rozkazu ze Slovenské republiky k výkonu zbytku trestu uloženého v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 203/2009. Ve své ústavní stížnosti namítá, že mu byl v rozporu se zásadou speciality dále nařízen výkon trestu uložený v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 106/2011 a že ho Okresní soud Praha-západ svou nečinností ve výkonu trestu ponechal.
26. Poté, co Ústavní soud odmítl přezkum nařízení výkonu trestu pro nepříslušnost, zaměřil se na vlastní výkon trestu odnětí svobody stěžovatelem. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel k výkonu trestu uloženého v řízení vedeném Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 2 T 106/2011 nastoupil dne 14. 7. 2017 (sub 13).
27. Na toto řízení se skutečně evropský zatýkací rozkaz vydaný dne 14. 1. 2011 Okresním soudem v Ostravě, čili ještě před jeho zahájením, nevztahuje. Stěžovatel v něm byl uznán vinným pro skutky spáchané před jeho předáním. Okresní soud v Ostravě si v tomto směru ani nevyžádal souhlas od příslušného předávajícího orgánu na Slovensku, stejně tak se stěžovatel nevzdal k výkonu trestu práva na uplatnění zásady speciality.
28. Ústavní soud nicméně nemůže přehlédnout, že podle čl. 30 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (sdělení č. 209/1993 Sb.) ve znění čl. 6 shora uvedeného Protokolu Česká republika a Slovenská republika nevyžadují při předávání osob k výkonu trestu na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vzájemných vztazích zvláštní souhlas pro skutek, který byl spáchán před jejich předáním a pro nějž tyto osoby předány nebyly. Smluvní strany Protokolu tedy bez dalšího udělují souhlas k výkonu trestu předaných osob i pro skutky spáchané před jejich předáním, pro něž však předány nebyly.
29. Existenci takovéhoto mezistátního ujednání předpokládá i rámcové rozhodnutí v čl. 27 odst. 1. Spíše než zbavení základního práva předávané osoby představuje vyjádření větší důvěry mezi státy, na níž je celý evropský zatýkací rozkaz postaven [nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Strany takovéhoto ujednání si navzájem vyjadřují důvěru, že nebudou předávací proceduru zneužívat k trestnímu řízení, s nímž by jinak nedaly souhlas.
30. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Protokol nabyl účinnosti dne 1. 12. 2014, čili poté, kdy Okresní soud Praha-západ o jeho trestu rozhodl a kdy byl předán do České republiky. Samotné trestní řízení před Okresním soudem Praha-západ bylo ukončeno ještě před stěžovatelovým předáním a na porušení zásady speciality ve vztahu k němu stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nepoukazuje, sám ho ostatně inicioval. Proto považuje Ústavní soud za rozhodnou skutečnost datum, kdy stěžovatel nastoupil výkon trestu uloženého Okresním soudem Praha-západ. K tomu došlo dne 14. 7. 2017. Až do tohoto data by za běžných okolností měl Okresní soud Praha-západ možnost vyžádat si souhlas slovenského předávajícího orgánu. V této době však už byl účinný Protokol, který představuje "generální souhlas" s výkonem trestu i pro skutky, pro něž příslušná osoba předána nebyla.
31. Ústavní soud uzavírá, že řádný procesní postup Okresního soudu Praha-západ měl spočívat ve vyžádání souhlasu předávajícího orgánu Slovenské republiky k výkonu trestu stěžovatele i pro skutky spáchané před jeho předáním, pro něž nebyl předáván. Nicméně vzhledem k tomu, že po 1. 12. 2014 ve vztahu ke Slovenské republice zavedl Protokol presumpci takovéhoto souhlasu, výkon trestu stěžovatele, nastoupeného dne 14. 7. 2017, nelze označit za rozporný s požadavkem čl. 8 odst. 2 Listiny na zákonnost zbavení osobní svobody.
32. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný v části, ve které směřovala proti nečinnosti Okresního soudu Praha-západ. V části, v níž směřovala proti nařízení výkonu trestu, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nedostatek své příslušnosti. Ústavní soud rovněž odmítl návrh na vydání předběžného opatření, neboť pro něj nebyly splněny podmínky podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu