ECLI:CZ:US:2007:3.US.959.07.1
sp. zn. III. ÚS 959/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 9 To 166/2007, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007, č. j. 70 Nt 3526/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením městského soudu byl stěžovatel vzat podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. řádu do vazby. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou taktéž napadeným usnesením krajský soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou).
Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně ze dne 11. 5. 2007, č. j. 3 VZV 2/2007-728, jak zjistil Ústavní soud vlastním šetřením, byl stěžovatel propuštěn na svobodu, neboť důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu již pominul.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl vzat do vazby na základě "účelové" a "ničím nepodložené" právní kvalifikace jeho jednání. Z popisu skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani z odůvodnění tohoto usnesení podle něj "nevyplývá nic, co by umožňovalo (popsaný) skutek kvalifikovat jako účastenství na trestném činu". Je toho názoru, že pro jeho vzetí do vazby nebyly splněny předpoklady stanovené v §67 a §68 odst. 2 tr. řádu, a krajskému soudu vytýká, že přes "vady postupu" městského soudu podanou stížnost zamítl, aniž by se přitom vypořádal s její argumentací.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. b) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. b) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z napadených usnesení se podává, že stěžovatel je stíhán pro podezření z pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona. Soud prvního stupně došel k závěru, že na základě dosud dostupných zjištění je odůvodněn předpoklad, že se stěžovatel "účastnil trestné činnosti organizované skupiny, která se věnovala krádežím osobních motorových vozidel ve velkém rozsahu". Podle názoru soudu v době jeho rozhodování existovala obava, že by stěžovatel "v případě propuštění z vazby na svobodu mohl ovlivňovat spoluobviněné nebo svědky, případně mařit probíhající vyšetřování, ničit důkazy svědčící o jeho trestné činnosti nebo zahlazovat stopy". Odvolací soud tuto argumentaci posílil uvedením konkrétních skutečností odůvodňujících nutnost omezení stěžovatelovy svobody koluzní vazbou (stěžovatel se podílel na trestné činnosti celé řady trestně stíhaných osob - krádežích motorových vozidel - odstraněním identifikačních znaků jednoho z vozidel a jeho opatření identifikačními znaky falešnými; trestná činnost byla vysoce sofistikovaná a měla mezinárodní charakter).
Za uvedené situace soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání či působit na dosud nevyslechnuté svědky [§67 písm. b) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je o ní řeč výše.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení koluzní vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. b)], k dispozici není.
Obdobné platí o stěžovatelově námitce údajně "účelovou", resp. "nepodloženou" právní kvalifikací jednání, jež je mu kladeno za vinu. Obecně platí, že na samém počátku trestního stíhání nelze přirozeně kritický skutek vymezit v úplné podrobnosti, resp. konkrétnosti; k tomu slouží právě další stadia trestního řízení.
S ohledem na výše uvedené není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Za dané situace se Ústavní soud již nemusel zabývat důsledky okolnosti, že stěžovatel byl po podání ústavní stížnosti již z vazby propuštěn.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu