ECLI:CZ:US:2008:3.US.976.07.1
sp. zn. III. ÚS 976/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. V. P., 2. J. P. a 3. H. P., všech zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007 č. j. 11 Co 386/2006-68 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 2006 č. j. 31 C 172/2005-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 4. 2007 se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelů byly rozhodnutími porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 31 C 172/2005, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelé - spoluvlastníci domu podali žalobu proti nájemkyni bytu v daném domě na zaplacení částky 3 185,- Kč představující úhradu nákladů na osazení termostatických ventilů na ústřední topení v daném bytě (oznámení o osazení a způsobu úhrady dne 31. 7. 2004, osazení provedeno dne 13. 9. 2004, vyúčtování provedeno dne 11. 10. 2004). Svůj nárok opřeli o §6 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií (s vyhláškou č. 151/2001 Sb. a č. 152/2001 Sb.), a nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (provádějící občanský zákoník - §687 odst. 2), když uvedli, že termostatické ventily patří mezi přístroje regulující dodávku tepelné energie; jsou zařizovacími předměty. Dne 16. 3. 2006 doplnili svou argumentaci tak, že poukázali na neexistenci úpravy provádějící §696 občanského zákoníku a na znění §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Pro případ že soud neuzná jejich nárok dle uvedeného nařízení, dovolávali se vyhlášky č. 176/1993 Sb., která byla v době vydání zákona č. 406/2000 Sb. platná a účinná.
Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu rozsudkem ze dne 7. 4. 2006 č. j. 31 C 172/2005-43 zamítl, neboť dospěl výkladem §6 odst. 7 zákona č. 406/2000 Sb., §5 odst. 1 vyhlášky č. 152/2001 Sb., vyhlášky č. 137/1998 Sb., normy ČSN 060310, §687 odst. 2 občanského zákoníku a §5 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., k tomu, že žádný právní předpis nestanoví povinnost nájemce bytu spolupodílet se na úhradě nákladů na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov. Uvedl, že pořízení a instalace termostatických ventilů není opravou či výměnou uvedenou v §5 odst. 2 písm. f), odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., a ventily nejsou "zařizovacími předměty", nýbrž součástí ústředního vytápění (vyhláška č. 137/1998 Sb., norma ČSN 060310), přičemž zákon č. 406/2000 Sb. ukládá povinnost vybavit vnitřní tepelná zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie vlastníkům budovy (nikoliv nájemníkům).
Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítli nevypořádání se s důkazy - rozpory mezi znaleckými posudky a stanovisky; uvedli, že soud vzal v úvahu pouze důkazy, které byly ve prospěch nájemkyně. Dále namítli nesprávné právní posouzení věci. Poukázali na neexistenci právní úpravy provádějící §696 občanského zákoníku, a na původní komplexní úpravu při přijetí zákona č. 406/2000 Sb., tj. na vyhlášku č. 176/1993 Sb. - §10 zmiňující "vybavení bytu" a bod 3. přílohy k vyhlášce, na nařízení vlády č. 258/1995 Sb. - §5, a na zrušené nařízení vlády č. 567/2002 Sb. Uvedli, že jak zrušená vyhláška č. 176/1993 Sb., tak platné nařízení vlády č. 258/1995 Sb. umožňují majiteli domu přeúčtovat náklady na nájemce bytu. Poukázali na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 a princip proporcionality ochrany subjektivních práv pronajímatelů.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2007 č. j. 11 Co 386/2006-68, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil. Uvedl, že věc spočívala na právním posouzení věci, proto námitka o nevypořádání se s rozpory mezi listinnými důkazy není opodstatněná. Ohledně zjištěného skutkového stavu a právního posouzení se ztotožnil s prvostupňovým soudem. Odkaz na nález Pl. ÚS 20/05 označil za nepřípadný z důvodu, že ve věci stěžovatelů nejde o problematiku, která by nebyla zákonem upravena.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali svoji předchozí argumentaci (neexistence předpisu provádějícího §696 občanského zákoníku, nárok dle §5 odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., zrušená vyhláška č. 176/1993 Sb. platná v době vydání zákona č. 406/2000 Sb.).
Namítli, že obecné soudy se nevypořádaly s absencí zákonné úpravy předpokládané v §696 odst. 1 občanského zákoníku (nález Pl. ÚS 20/05, proporcionální ochrana subjektivních práv), dále že soudy nevzaly v potaz výlučný prospěch nájemců z nainstalovaných termostatických ventilů, jakož i to, že soudy svůj právní názor řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s právní argumentací stěžovatelů ani s rozpory mezi listinnými důkazy. Dle stěžovatelů je také v dané věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť odvolací soud spor považoval za otázku právního posouzení a listinné důkazy nepovažoval za rozhodující.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud shledá porušení ústavně zaručených práv a svobod. K takovému porušení dojde, pokud je norma jednoduchého práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) nebo pokud je její interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V daném případě však Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud nemá za to, že by se soudy v dostatečné míře v rámci jejich postupu při rozhodování nevypořádaly s provedenými důkazy a vybočily tak z mezí ústavnosti. Soudy prováděly interpretaci a aplikaci právních předpisů, když zjišťovaly, zda nárok uplatňovaný stěžovateli má právní podklad, tedy zda tu je právní důvod požadovat danou úhradu po nájemkyni. Výklad právní normy přitom náleží soudu, který rozhoduje v dané věci, nikoliv osobám poskytujícím listinný důkaz; nehledě na to, že v listinách, kterých se stěžovatelé dovolávají - stanovisko Ing. Z. a sdělení Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR (v soudním spise) - stojí závěry na úvaze o prospěchu nájemců (výpočtu úspor). S názorem Ing. Z., že ventily jsou "zařizovacími předměty" (poukazoval na zrušenou vyhlášku č. 176/1993 Sb.), se prvostupňový soud vypořádal tak, že s odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů uvedl opak.
Stejně tak považuje Ústavní soud za dostatečné vypořádání se soudů s námitkou stěžovatelů o absenci zákonné právní úpravy předpokládané v §696 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmý závěr o nepřiléhavosti argumentace nálezem Pl. ÚS 20/05; z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se pak podává, jaká ustanovení právních předpisů příslušnou právní úpravu obsahují.
Ústavní soud dále shledal odůvodnění soudních rozhodnutí srozumitelnými a dostatečného rozsahu i obsahu; k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí nedošlo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovateli uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu