ECLI:CZ:US:2020:3.US.980.20.1
sp. zn. III. ÚS 980/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, Grandi Stazioni Česká republika, s. r. o., sídlem Žitná 1578/52, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 15, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům V a VI rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019 č. j. 51 Co 344/2019-744 a výroku VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. dubna 2019 č. j. 17 C 188/2016-621, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, korporace České dráhy, a. s., sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1 - Nové Město a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku VII v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a výroků V a VI rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti, z rozhodnutí, jejichž části jsou ústavní stížností napadeny a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud ústavní stížností částečně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, která směřovala k tomu, aby soud vedlejším účastníkům uložil povinnost uhradit jí částku 210 818 746,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I). Dále obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky, aby uložil vedlejším účastníkům povinnost uhradit jí smluvní pokutu (výrok II a III). Obvodní soud také zamítl návrh stěžovatelky, aby uložil vedlejší účastnici České dráhy, a. s., povinnost zaplatit jí částku 565 684 353,46 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok IV). Výrokem V obvodní soud zastavil řízení o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 565 684 353,46 Kč. Výroky VI, VII a VIII stanovil povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení. Konkrétně, ústavní stížností napadeným výrokem VII stanovil obvodní soud stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici České dráhy, a. s., náklady řízení ve výši 6 877 446 Kč.
4. V odůvodnění svého rozsudku, ve vztahu k výroku VII, který je napaden ústavní stížností, obvodní soud uvedl, že vedlejší účastnice České dráhy, a. s., byla v řízení plně úspěšná. Dále uvedl, že nepovažoval za spravedlivé a odpovídající náročnosti právní služby vycházet pro účely nákladů řízení z tarifní hodnoty zahrnující i smluvní pokutu, neboť ta byla velmi vysoká. Náročnost právní služby se podle ní s růstem smluvní pokuty nezvyšovala. Dále obvodní soud popsal, které uplatněné náklady nepovažuje za účelně vynaložené.
5. Ústavní stížností částečně napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba proti vedlejší účastnici České dráhy, a. s., a v zamítavých výrocích III a IV (výrok I). Dále městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I ve vztahu k vedlejší účastnici Správě železnic a vedlejší účastnici České republice co do částky 176 392 923 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak potvrdil v tomto výroku ve zbývající části rozsudek obvodního soudu ve vztahu k vedlejším účastnicím Správě železnic a České republice (výrok II). Městský soud dále zrušil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty vedlejší účastnici Správa železnic a vedlejší účastnici České republice a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak v tomto výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III). Dále městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu ve výrocích VI a VIII o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí Správa železnic a vedlejší účastnicí Českou republikou a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV). Výrokem V městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku VII tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici České dráhy, a. s., náklady řízení ve výši 34 733 001,60 Kč a výrokem VI stanovil, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici České dráhy, a. s., náklady odvolacího řízení ve výši 7 718 444,80 Kč. Ústavní stížnost napadá pouze výroky V a VI.
6. V odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k výroku V městský soud konstatoval, že odvolání vedlejší účastnice České dráhy, a. s., proti výroku VII o náhradě nákladů je částečně důvodné. Podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně stanovil tarifní hodnotu sporu při výpočtu výše nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Městský soud uvedl, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, jako například úrok z prodlení, ale je samostatným majetkovým nárokem. To měl obvodní soud zohlednit při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet výše nákladů. Městský soud nesouhlasil s názorem obvodního soudu, že nelze považovat za spravedlivé a odpovídající náročnosti právní služby vycházet pro účely nákladů řízení z tarifní hodnoty, zahrnující i smluvní pokutu. Naopak v odůvodnění ústavní stížností částečně napadeného rozsudku uvedl, že advokátní tarif neposkytuje soudu žádnou diskreci při stanovení tarifní hodnoty, neboť pravidla jejího ustanovení jsou jednoznačně určena a soud je oprávněn pouze zkoumat účelnost jednotlivých nákladů řízení. Podle městského soudu také není rozhodující, že vedlejší účastnice České dráhy, a. s., je akciová společnost vlastněná státem, a proto by jí - podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v jejím odvolání - neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem. Městský soud uvedl, že jde o spor právně a skutkově složitý, který tato vedlejší účastnice nemusí zvládnout jen svými zaměstnanci v právním odboru.
7. Stran výroku VI městský soud konstatoval, že rozhodoval podle §224 odst. 1 o. s. ř. za použití §142 odst. 1 o. s. ř., protože vedlejší účastnice České dráhy, a. s., měla ve věci plný úspěch, a proto jí náleží i plná náhrada nákladů odvolacího řízení.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá pouze výroky o nákladech řízení, není dovolání v těchto věcech přípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími, resp. jejich částmi, v řízeních, jejichž byla účastnicí, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že ústavní stížností napadené výroky rozsudku městského soudu a výrok rozsudku obvodního soudu jsou v rozporu s příkazem adresovaným veřejné moci postupovat v mezích stanovených zákonem, vyjádřeným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně v rozporu s právem daným jí čl. 2 odst. 3 Listiny, nebýt nucena činit, co zákon neukládá. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy jednaly v rozporu s pravidlem stanoveným v čl. 4 odst. 1 Listiny, které stanoví, že povinnosti mají být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatelka je také přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka namítá porušení základního práva na projednání své věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka také tvrdí, že obecné soudy porušily její základní právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka také uvádí, že městský soud porušil princip právního státu daný čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí městský soud uložil povinnost, kterou zákon neumožňuje uložit, konkrétně povinnost k úhradě nákladů řízení jedné z vedlejších účastnic, které jí však - podle názoru stěžovatelky - nevznikly, neboť soud uložil stěžovatelce významnou povinnost k úhradě jiné částky než účelných nákladů. Stěžovatelka zastává názor, že městský soud nepostupoval správně podle §151 odst. 2 o.s.ř. při přiznání náhrady nákladů řízení, použil k vypočtení náhrady nákladů řízení předpis, který se na danou věc nevztahuje, vůbec nezjistil, jaké náklady této vedlejší účastnici skutečně vznikly a přiznal náhradu ve výši výrazně přesahující náklady, které mohly této vedlejší účastnici vzniknout. Stěžovatelka se domnívá, že městský soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka také uvádí, že žádné z napadených rozhodnutí neobsahuje v části rozhodné pro posouzení předmětné věci dostatečné odůvodnění, resp. se dostatečně nevypořádává s námitkami stěžovatelky relevantními pro výroky V. a VI. Stěžovatelka dále uvádí, že v ústavní stížností částečně napadeném rozsudku zcela či převážně chybí uvedení důvodů pro rozhodnutí.
11. Stěžovatelka je přesvědčena, že náhrada nákladů řízení, kterou obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici České dráhy, a. s., je nepřiměřená, neboť nákladům, které vedlejší účastnice uplatnila neodpovídají částky, které stěžovatelka zjistila ve veřejných registrech. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že se nejedná o náklady, které vedlejší účastnice skutečně nesla, případně se naopak jedná o náklady, které nesloužily k účelné obraně práv vedlejší účastnice. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy měly stanovit náklady řízení na základě skutečně vynaložených nákladů, a nikoli paušální částkou.
12. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - http://nalus.usoud.cz), či nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.). Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadené části rozsudků obecných soudů zakládají nerovnováhu mezi přiznanými náklady řízení a náklady, které zřejmě vedlejší účastnice na právní zastupování v řízení ve skutečnosti vynaložila.
13. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastnice České dráhy, a. s., je veřejnou institucí, a nikoli obchodní korporací, a proto jí nepřísluší náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s hájením jejích zájmů jakožto nákladů účelně vynaložených, protože je vybavena příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu. V tom se stěžovatelka odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 1011/12 ze dne 20. 2. 2014 (N 19/72 SbNU 237), nález sp. zn. II. ÚS 618/18 ze dne 2. 4. 2019, či nález sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129). Tato rozhodnutí podle jejího názoru na danou problematiku dopadají a Ústavní soud se v nich vyslovil k pojmu veřejná instituce. Stěžovatelka také ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí vůbec neodůvodnily, zejména neuvedly, proč nepovažují vedlejší účastnici České dráhy, a. s., za veřejnou instituci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
17. Ústavní stížnost směřuje výlučně do výroků dotýkajících se nákladů řízení a povinnosti je nahradit. V těchto případech Ústavní soud značně limitoval svou pravomoc a k otázce nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě, a to jen v situacích, kdy případné vady jsou natolik extrémní povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud totiž není další opravnou nebo odvolací instancí, která přezkoumává správnost výpočtu nákladů řízení a kontroluje postup obecných soudů z pozice podústavního práva, navzdory tomu, že ji stěžovatelka do této role pasuje. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně k tomu, že obvodní soud a následně krajský soud nesprávně zjistily výši nákladů řízení vedlejších účastníků, v tomto případě vedlejší účastnice České dráhy, a. s.
18. Napadená část rozsudku obvodního soudu i napadené části rozsudku městského soudu jsou odůvodněny přesvědčivě, konzistentně a logicky správně, takže z nich není patrný žádný exces, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlují, jakými úvahami byly vedeny, a Ústavní soud nemá pravomoc jejich rozhodnutí nahrazovat svým vlastním, včetně důvodů pro stanovení náhrady nákladů řízení paušální částkou. Námitky stěžovatelky jsou obecnými soudy dostatečně reflektovány a z rozhodnutí není patrné, že by byly odbyty či že by se soud při vypořádávání s nimi dopustil excesu či jiného zjevného zásahu do jejích základních práv a svobod.
19. Totéž platí o závěrech stěžovatelky stran povahy vedlejší účastnice České dráhy, a. s., jakožto veřejné instituce. Je zcela nepochybné, že při tomto posuzování je nezbytné vyjít z konkrétního kontextu. V tomto případě vedlejší účastnice nerealizovala žádnou formu výkonu veřejné moci, ale byla stranou kontraktu soukromoprávní povahy, přičemž nijak netěžila ze své potenciálně specifické povahy. Z tohoto pohledu se tedy jedná o akciovou společnost, a to, že je Česká republika jediným akcionářem, nemá na povahu tohoto kontraktu vliv. Stanovisko stěžovatelky, že by v takových případech účastník soukromoprávních vztahů vystupoval jako veřejná instituce, neodpovídá povaze závazkového či obecně soukromého, práva.
20. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu