ECLI:CZ:US:2014:3.US.99.14.1
sp. zn. III. ÚS 99/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Sobotkové, zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem Mělník, Krombholcova 327, proti usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. 15 Nc 3089/2008-92, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013 č. j. 27 Co 516/2012-132 a Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 2465/2013-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její exekuční věci, neboť je názoru, že jimi byla zkrácena v právu na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 27 Co 516/2012-132 potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. 15 Nc 3089/2008-92, jímž byl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekucí nařízených na její majetek zamítnut. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, dle kterého její spoludlužník Zdeněk Sobotka na vymáhané pohledávky oprávněné již plnil, nebylo prokázáno, resp. se tak stalo před vydáním exekučního titulu (což je obrana uplatnitelná výlučně v nalézacím, nikoli exekučním řízení). Krajský soud tedy uzavřel, že stěžovatelka důvod zastavení exekucí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neprokázala.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 2465/2013-173 odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm chyběla identifikace dovolacího důvodu a vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, čímž trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně namítá, že v době nařízení exekucí, byla již dlužná částka přiznaná příslušnými exekučními tituly oprávněné zaplacena stěžovatelčiným spoludlužníkem Zdeňkem Sobotkou, a proto byly exekuce nařízeny bezdůvodně. Je přesvědčena, že oprávněná účelově a nepravdivě po dohodě se svým synem a bývalým manželem Zdeňkem Sobotkou tvrdí, že šlo o plnění jeho dalších peněžních závazků, čímž je úmyslně poškozována, ve snaze obohatit se na její úkor.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Za těchto okolností ponechal Ústavní stranou skutečnost, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, ač k tomu byla - pro potřeby projednatelnosti její ústavní stížnosti - zjevně povinna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu