ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1013.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1013/2019-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce B. V. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 2 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 62/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 1 Nc 2568/2018-76, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud nadřízený napadeným usnesením rozhodl o námitce podjatosti uplatněné žalobcem vůči soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Mgr. Martině Weissové tak, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování v dané věci.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání (č. l. 77), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §16 odst. 1 věta první o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.
Pojem „nadřízený soud“ („nejblíže společně nadřízený soud“), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srov. např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský soud (Městský soud v Praze) o vyloučení soudců okresního (obvodního) soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z řečeného tak v poměrech právě projednávané věci vyplývá, že se Nejvyšší soud nemohl dovoláním žalobce věcně zabývat a proto dovolací řízení pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil (§104 odst. 1, §243b o. s. ř.). Z tohoto důvodu nebylo třeba odstraňovat zjevný nedostatek povinného zastoupení dovolatele (§241b odst. 2 o. s. ř.).
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být pro překážky procesního rázu vyhověno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu