ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1029.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1029/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 20,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 107/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2010, č. j. 18 Co 178/2010 – 157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 20,000.000,- Kč. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v němž bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Žalobce se výše uvedeného domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu s odkazem na čl. 5 odst. 5 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“) měla vzniknout v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nt 883/2001, a to v důsledku nezákonného omezení osobní svobody od 1. 1. 2002.
Soudy vzaly shodně za prokázané, že žalobce se již dříve obrátil na žalovanou se žádostí o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, a to dopisem ze dne 11. 12. 2003. Jeho žádost byla žalovanou odmítnuta dopisem ze dne 7. 4. 2004. Žalobce proto již dne 17. 5. 2004 podal žalobu, která se obsahově shoduje se žalobou v této věci. Tato předchozí žaloba byla Obvodním soudem pro Prahu 2 posouzena jako věc ochrany osobnosti, a proto byla postoupena Městskému soudu v Praze, jenž řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Soudy vzaly dále za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. z.“). Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2001 byl z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též jen „tr. ř.“) vzat do vazby, která byla postupně prodlužována až do 31. 12. 2001 (naposledy usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 podle §71 odst. 2 a §67 odst. 2 tr. ř.). Dopisem Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 1. 2002 bylo žalobci sděleno, že vzhledem k tomu, že o jeho vzetí do vazby bylo rozhodnuto před nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 265/2001 Sb.“), běží pro účely přípravného řízení od 1. 1. 2002 lhůta tří měsíců a pěti pracovních dní, v níž bude nutno podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnout, zda se ponechává ve vazbě či o propuštění z vazby na svobodu. Nejvyšší přípustná doba trvání výkonu vazby podle §71 odst. 8, 9 tr. ř. uplyne dnem 6. 7. 2002. Stížnost žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002. Dne 30. 1. 2002 byla podána obžaloba.
O žádostech žalobce o propuštění z vazby na svobodu ze dne 29. 12. 2001 a ze dne 2. 1. 2002, kterým státní zástupce Městského státního zastupitelství nevyhověl, rozhodl soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 usnesením ze dne 24. 1. 2002 tak, že tyto žádosti zamítl. S argumentací žalobce (obviněného), že měl být z vazby propuštěn uplynutím dne 31. 12. 2001, neboť pro další trvání vazby nebylo žádné pravomocné soudní rozhodnutí, se Obvodní soud pro Prahu 3 vypořádal s odkazem na přechodná ustanovení obsažená v čl. II, bodě 4. zákona č. 265/2001 Sb.
Další žádost žalobce o propuštění na svobodu ze dne 4. 2. 2002 byla zamítnuta podle §72 odst. 3 tr. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002. Také toto rozhodnutí se vypořádalo s argumentem žalobce, že po 31. 12. 2001 měl být z vazby propuštěn na svobodu a že po tomto datu byl ve vazbě držen nezákonně, odkazem na čl. II bod 4. zákona č. 265/2001 Sb., který stanovil, že „ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona; tím není dotčeno ustanovení o přípustném trvání vazby.“ Zákon č. 265/2002 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2002. Protože o vzetí žalobce do vazby bylo rozhodnuto před nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., začala dne 1. 1. 2002 příslušnému státnímu zástupci běžet lhůta tří měsíců a pěti pracovních dnů pro rozhodnutí, zda bude žalobce dále ponechán ve vazbě, a tato lhůta končila pět pracovních dnů po dni 31. 3. 2002. Protože dne 30. 1. 2002 byla podána obžaloba, nebylo již povinností státního zástupce o vazbě žalobce rozhodovat, s výjimkou konstatování, že v návaznosti na novelu trestního řádu a s ohledem na délku trvání vazby žalobce odpadá vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř.
Toto usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 7 To 36/02. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, rozhodl, že podle §72 odst. 3 tr. ř. se žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu ze dnů 29. 11. 2001, 2. 1. 2002 a 4. 2. 2002 zamítají, neboť i nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř.
Usnesením ze dne 9. 5. 2002 rozhodl Městský soud v Praze o ponechání žalobce ve vazbě podle §71 odst. 6 tr. ř., neboť nadále trval vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř.
Žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §2319 odst. 1, 2 písm. h) tr. z. Rozhodnutí nabylo právní moci.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku překážky věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení zastavené pro nezaplacení soudního poplatku takovou překážku nezakládá. Soud posoudil i námitku promlčení nároku žalobce jako nedůvodnou. Nepřisvědčil ovšem názoru žalobce, že v daném případě byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za porušení práva na bezpečnost a osobní svobodu podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na rozhodnutí soudů v trestním řízení o vazbě žalobce a na jejich právní argumentaci zakládající se zejména na znění čl. II, bodu 4. zákona č. 265/2001 Sb., dospěl soud prvního stupně k závěru, že počínaje dnem 1. 1. 2002 nebyl žalobce omezen na osobní svobodě bez zákonného podkladu. Protože nebyl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nevznikl žalobci ani nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 úmluvy.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně jak co do provedených skutkových zjištění, tak i co do právního posouzení věci. Soud prvního stupně vyšel ze správného závěru, že nárok na odškodnění nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, může vyplývat i z porušení práva podle čl. 5 Úmluvy.
K tomu odvolací soud doplnil, že v posuzované věci žalobce spatřuje porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy v postupu, který spočíval v nepropuštění jeho osoby na svobodu po uplynutí dne 31. 12. 2001. Jde však právě o případ postupu, jehož případná nesprávnost by se odrazila v obsahu následujících rozhodnutí o vazbě. Proto nemůže být žalobcem tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení zvažováno z hlediska nesprávného úřadního postupu ve smyslu §13 OdpŠk, nýbrž by mohlo mít význam pouze tehdy, pokud by příslušná rozhodnutí o vazbě byla pro nezákonnost zrušena či změněna. O ponechání žalobce ve vazbě do 31. 12. 2001 bylo rozhodnuto usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2001 a stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2002. Městský soud v Praze po podání obžaloby rozhodoval k žádostem žalobce o propuštění z vazby tak, že žalobce vždy ve vazbě ponechal, a to usneseními ze dnů 11. 2. 2002 a 12. 3. 2002. Jako správný hodnotil i výklad přechodných ustanovení novely trestního řádu, pokud vedl k závěru, že pro období od 1. 1. 2002 je dán zákonný podklad pro trvání vazby žalobce. Zákonnost tohoto rozhodnutí byla potvrzena i Vrchním soudem v Praze. S ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení – v daném případě tedy rozhodnutí o vazbě, která nebyla pro nezákonnost zrušena. Nezákonnost citovaných rozhodnutí o vazbě pak nelze dovodit ani podle §9 odst. 1 OdpŠk.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu. Zásadní právní význam je podle jeho názoru dán tím, že právní závěry v něm obsažené jsou v rozporu s hmotným právem. Z hlediska dovolacího důvodu žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a předchozí řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Tato argumentace je však podle dovolatele „neaktuální“, a to zejména s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 30. 9. 2010, Žirovnický proti České republice, kterým byl vydán právě ve věci stížnosti žalobce č. 23661/03. V něm ESLP dospěl k závěru, že vazba vykonaná na žalobci v období ledna až února 2002 konstituovala mimo jiné porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. ESLP v tomto rozhodnutí rovněž konstatoval, že byl porušen čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nebyl přesvědčen o tom, že žaloba proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. či žaloba na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku představovaly dostupný a účinný prostředek kompenzace za držení ve vazbě, které bylo v rozporu s Úmluvou. Dovolatel argumentuje, že o pokračování jeho vazebního držení bylo rozhodnuto novelou trestního řádu, přestože vzetí do vazby může učinit pouze soud. Civilní soudy se mohly a měly zabývat zákonností vazby žalobce. Vadu řízení spatřuje žalobce v tom, že mu bylo odepřeno právo účasti u soudního jednání, na čemž nemůže změnit nic ani to, že byl zastoupen právním zástupcem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud též musí při posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zkoumat, zda se posouzení právní otázky předestřené k přezkumu může příznivým způsobem promítnout do právních poměrů dovolatele. Bez toho by totiž vyřešení takové právní otázky v dovolacím řízení mohlo vyústit v toliko akademické rozhodnutí, jež by nepůsobilo pozitivně v právní sféře dovolatele.
O takový případ se jedná i v nyní souzené věci.
Dovolací soud je ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz výše citovaný rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice) v tom, že v případě dovolatele došlo v období ledna až února 2002 k postupu orgánů činných v trestním řízení, který byl v rozporu s čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy. Z hlediska textu Úmluvy, jež má přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy ČR ve znění před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.), nemůže dojít k omezení osobní svobody jinak nežli na základě soudního rozhodnutí.
Neuspěje ani argument, že v daném případě soudy rozhodující v kompenzačním řízení vycházejí z presumpce správnosti rozhodnutí soudů v trestním řízení, a proto v daném případě nemohly dojít k závěru o existenci nezákonného rozhodnutí prodlužující držení dovolatele ve vazbě. Žádné takové rozhodnutí totiž vydáno nebylo, což je právě předmětem kritiky dovolatele a ESLP. Jestliže totiž soudy rozhodovaly o žádostech žalobce o propuštění z vazby, nemohla tato rozhodnutí nahradit rozhodnutí o prodloužení vazby a takové rozhodnutí nemohl nahradit ani zákon, neboť – jak již řečeno výše – rozhodnutí o vzetí do vazby, případně o jejím prodloužení, může vydat toliko soud (viz. i čl. 8 odst. 5 Ústavy České republiky a důraz na odůvodnění každého takového rozhodnutí v judikatuře Ústavního soudu, např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 332/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 38, str. 339, dostupném též na stránkách http://nalus.usoud.cz ). Jinými slovy řečeno, absentovalo-li soudní rozhodnutí o prodloužení trvání vazby, v níž byl dovolatel držen, pak počínaje dnem 1. 1. 2002, neexistoval ani žádný řádný podklad pro jeho další vazební držení.
V tomto ohledu se tedy v souzeném případě jednalo o takový nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení, který byl v rozporu s Úmluvou, a tudíž dovolateli bylo možno v řízení před soudy České republiky přiznat přiměřené zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Nelze ovšem pominout, že subjekt odpovědný za újmu vzniklou v důsledku tohoto postupu v rozporu s Úmluvou (tedy Česká republika) byl již shledán povinným zaplatit dovolateli částku 4.000,- EUR (viz výrok č. 5 písm. a/ rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice). Nemajetková (morální) újma vzniklá dovolateli tak již byla odškodněna – byť v jiném řízení – a to v částce významně přesahující obecně stanovené limity v judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Ačkoliv k odškodnění došlo v rámci jiného řízení, navíc v řízení před mezinárodním orgánem, nikoliv v řízení podle vnitrostátních předpisů před vnitrostátními soudy, je třeba přihlédnout k tomu, že z materiálního hlediska bylo dovolatelově právnímu nároku vyhověno.
Z tohoto důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že ani případné připuštění dovolání by nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. února 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu