ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1056.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1056/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. O., zastoupeného JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ludmily Konečné č. 14, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č.j. 1 Co 160/2010-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2010, č.j. 32 C 2/2007-76, zamítl žalobu podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako tajný spolupracovník Vojenské kontrarozvědky Krajské vojenské správy v Bratislavě pod registračním číslem 033793 a krycím jménem OROL; rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2010, č.j. 1 Co 160/2010-92, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalobce vlastnoručně sepsaným slibem se zavázal ke spolupráci s VKR a byl proto takto i příslušně zaevidován. Přitom pro posouzení oprávněnosti této evidence nebylo rozhodující, zda evidovaná osoba fakticky vůbec se Státní bezpečností spolupracovala, popřípadě jaká byla kvalita takové spolupráce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výslovně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dopadající na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a z obsahu dovolání současně vyplývá i faktické užití též dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který dopadá na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel především tvrdí, že uváděný závazek podepsal pod nátlakem, a byl k němu přinucen výhrůžkami. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí Městského soudu v Praze) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaná nepodala případné vyjádření.
Dovolací soud je při posouzení podaného dovolání zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou konkrétní skutková zjištění týkající se předmětného závazku ke spolupráci, přičemž právní posouzení je v souladu s jinak četnou judikaturou dovolacího soudu (z níž ostatně napadené rozhodnutí současně i cituje). Nejde tedy o případ, kdy by bývala byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly závěr o možné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení.
Uplatňuje-li dovolatel fakticky též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., pak k okolnostem v rámci něho uváděným se podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c ) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v něm žádné náklady nevznikly odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu