ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1068.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1068/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobců A/ E. D., nar. 15. 3. 1948, zastoupené advokátkou, B/ K. D., nar. 13. 12. 1967, C/ P. J., nar. 24. 12. 1970, a D/ nezl. E. D., nar. 16. 6. 1985, zast. matkou E. D., nar. 15. 3. 1948, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Č. B., o uložení povinnosti vyhotovit písemné prohlášení vlastníka domu a uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1339/98-170, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1999, č. j. 11 Cmo 450/99-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, částečným rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č. j. 12 Cm 1339/98-170, uložil žalovanému povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy čp. 13/802, na parcele č. 1236/6, v katastrálním území Č. B., s vymezením bytu, který v ní užíval původní žalobce K. D., v němž budou uvedeny náležitosti podle §5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též zákon). Dále mu uložil povinnost navrhnout vklad prohlášení vlastníka budovy, mající náležitosti §5 zák. č. 344/1992 Sb., do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. a tento doložit doklady podle §5 odst. 4 zákona do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako člen žalovaného stavebního bytového družstva užíval byt v předmětné budově, která je ve vlastnictví žalovaného. Ve lhůtě stanovené v §24 zákona č. 42/1992 Sb. žalobce vyzval žalované družstvo k převodu vlastnictví ke zmíněnému bytu, které této výzvě nevyhovělo. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má vůči žalovanému právo na uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví k bytu, který užívá. Dovodil, že vzhledem k ustanovení §1 odst. 4 a §4 zákona není převod vlastnictví k bytu na žalobce možný bez předchozího projevu vůle žalovaného, tj. bez jeho prohlášení jako vlastníka ve smyslu §5 zákona. Pokud zákon zakládá právo žalobce na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytu se žalovaným, odpovídá tomu povinnost žalovaného smlouvu uzavřít a provést všechny úkony, které musí uzavření smlouvy předcházet, tedy i prohlášení vlastníka. Stanoví-li zákon, že takovýto převod je bezúplatný, nelze po žalobci, jako členu družstva, požadovat ani podíl na nákladech spojených s vyhotovením zmíněného prohlášení vlastníka v souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, č. j. 11 Cmo 450/99-225, výrok rozsudku soudu prvního stupně věcně potvrdil v pozměněném znění s tím, že žalovaný je povinen do dvou měsíců od právní moci rozsudku učinit prohlášení vlastníka budovy, v němž budou obsaženy údaje stanovené v ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., s vymezením bytu č. 1 v prvním podlaží domu č. p. 13/802, na parcele č. 1236/8, v katastrálním území Č. B., jehož nájemce je K. D. Dále uložil žalovanému povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku podat u Katastrálního úřadu v Č. B. návrh na zápis vkladu tohoto prohlášení do Katastru nemovitostí, mající náležitosti stanovené v §5 zákona č. 344/1992 Sb. a doložený doklady uvedenými v §5 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. Odvolací soud připustil dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ohledně těchto právních otázek:
1/ zda je se zřetelem na doslovné znění ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (viz výraz „může“) přípustné družstvu, které je podle §23 odst. 2 tohoto zákona povinno uzavřít s fyzickou osobou v tomto ustanovení uvedenou smlouvu o převodu bytu specifikovaného v §24 odst. 1 a 2 téhož zákona, uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu §5 tohoto zákona;
2/ zda v případě, kdy je objektivně nemožné, aby žalobce formuloval znění prohlášení vlastníka podle §5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. tak, aby v něm byly konkretizovány všechny údaje požadované uvedeným zákonem v §5 odst. 3, lze žalovat nikoliv na uložení prohlášení vůle (§161 odst. 3 OSŘ), nýbrž na uložení povinnosti žalovanému učinit tento jednostranný právní úkon jako nezastupitelné jednání (§351 OSŘ) a zda za těchto podmínek postačuje, aby byl v návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku rozsudku uveden pouze odkaz na příslušné zákonné ustanovení ( §5 odst. 3 uvedeného zákona);
3/ zda lze družstvu uložit povinnost učinit písemné prohlášení vlastníka určité budovy ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. bez ohledu na rozhodnutí představenstva družstva o pořadí, v jakém budou žádosti o převod vlastnictví družstevního bytu (nebytového prostoru) v jednotlivých budovách ve vlastnictví družstva vyřizovány;
4/ zda se prohlášení vlastníka podle §5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. může týkat jen jednoho z vchodů obytného domu jako stavebního celku, který má samostatné číslo popisné, či zda se musí týkat všech vchodů téhož objektu bez ohledu na skutečnost, že každý z nich má samostatné číslo popisné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon v §23 odst. 2 stanovil jednoznačně povinnost žalovaného družstva uzavřít s osobou v tomto ustanovení uvedenou smlouvu o převodu bytu. Pokud žalovaný svoji povinnost nesplnil, i když podle provedených důkazů všechny předpoklady ze strany žalobce byly splněny, žalobce se oprávněně domáhá, aby žalovanému povinnost k uzavření smlouvy uložil soud. Ke skutečnosti, že rozhodnutím představenstva žalovaného družstva bylo stanoveno pořadí, v jakém bude žalovaný smlouvy o převodu vlastnictví uzavírat, dovodil, že toto rozhodnutí mohlo být pro žalovaného a jeho členy závazné pouze do doby, do které měly být uvedené smlouvy uzavřeny (tj. do 31. 12. 1995). Po jejím uplynutí se však setrvání na stanoveném pořadí proti vůli osoby, která má na uzavření smlouvy nárok, dostává do rozporu se zákonem, a nemůže být proto v takovém případě respektováno.
Odvolací soud konstatoval, že k tomu, aby mohla být mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o převodu bytu, zákon vyžaduje, aby se vlastnické právo žalovaného k budově, v níž se nachází byt užívaný žalobcem, změnilo na vlastnické právo k jednotlivým jednotkám, definovaným v §2 písm. f/ zákona. K této změně může dojít jen na základě písemného prohlášení vlastníka, který v budově nadané charakteristickými znaky podle §2 písm. a/ zákona, vymezuje jednotky ve smyslu uvedeného zákona. Toto prohlášení musí obsahovat údaje podle §5 odst. 3 zákona a musí být k němu připojené listiny uvedené v §5 odst. 4 téhož zákona. Ke změně obsahu vlastnického práva družstva dochází zápisem vkladu do katastru nemovitostí. Vklad prohlášení vlastníka má tedy konstitutivní charakter a teprve na jeho základě vzniká právo vlastníka všech jednotek s těmito jednotkami nakládat. Písemné prohlášení žalovaného jako vlastníka a zápis jeho vkladu do katastru nemovitostí je tedy nezbytným předpokladem k tomu, aby účastníci mohli uzavřít smlouvu o převodu bytu do vlastnictví žalobce. Ustanovení §5 odst. 1 zákona, které stanoví, že vlastník budovy může dané prohlášení učinit, se týká obecně všech vlastníků budov, tedy nejen budov ve vlastnictví bytových družstev. Obecně tedy nelze vlastníku tuto povinnost uložit, avšak má-li bytové družstvo ze zákona povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, vyplývá z toho, že je povinno provést i všechny úkony, které uzavření smlouvy musí předcházet, tedy učinit i písemné prohlášení vlastníka budovy podle §5 tohoto zákona. Jinak by ustanovení §5 odst. 3 zákona pozbylo smyslu a účelu a žalobci by ve svých důsledcích bylo odňato právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z práva občana na soudní ochranu vyplývá, že soudy musí být zárukou uplatnění zákonem stanovených subjektivních práv a zákony musí vykládat tak, aby nikdo neutrpěl nespravedlivým postupem státu újmu.
V souladu s názorem žalovaného odvolací soud dovodil, že jednotlivé vchody obytného domu, i když jim byla přidělena samostatná popisná čísla, nesplňují náležitosti pojmu budovy. Tento pojem je definován v ustanovení §2 zákona jen a pro účely tohoto zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že budova není pro účely zákona vymezena číslem popisným, postačuje ve výroku o povinnosti vyhotovit prohlášení vlastníka budovu identifikovat tím, že jde o budovu, v níž se nachází konkrétně určený byt jako vymezená část konkrétně určeného domu stojícího na konkrétně určené parcele.
Při posouzení otázky, zda se žalobce může domáhat žalobou, aby žalovaný učinil jednostranný právní úkon – prohlášení vlastníka podle §5 odst. 1 cit. zákona, když návrh rozsudečného výroku by měl ve smyslu §161 odst. 3 OSŘ obsahovat všechny konkrétní náležitosti, které podle zákona má tento právní úkon mít, odvolací soud uzavřel, že žalobce bez součinnosti žalovaného obsahové náležitosti tohoto prohlášení sám konkretizovat nemůže, což platí i o listinách, které je třeba k prohlášení připojit podle §5 odst. 4 cit. zákona. Odvolací soud vyšel z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jíž je soud podle čl. 10 Ústavy vázán a jež má přednost před národním zákonem), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho právech a závazcích (tzv. právo na spravedlivý soud) a dále z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno právo každého na soudní ochranu a uzavřel, že vzhledem k povaze ustanovení §161 odst. 3 OSŘ, které jako procesní norma má být nástrojem k prosazení hmotného práva a nikoliv jeho překážkou, nelze v posuzovaném případě toto ustanovení na věc aplikovat. V předmětné věci jde o jednostranný úkon žalovaného, který mu nelze zcela přesně předepsat, protože žalobce k tomu nemá potřebné a nezastupitelné podklady. Z toho důvodu zde není jiná možnost, než žalovaného k takovému projevu vůle donutit tak, jako k nezastupitelnému plnění podle §351 OSŘ rozhodnutím, které veškeré zákonné náležitosti projevu vůle neobsahuje, ale odkazem na příslušná zákonná ustanovení, mu ukládá učinit odpovídající prohlášení vlastníka.
Pokud jde o aktivní legitimaci žalobce, odvolací soud dovodil, že bývalí rozvedení manželé D. a K. D. se dohodli o zániku společného užívání bytu a společného členství v družstvu, podle čl. 47B a 30/1/b stanov SBD. D. D., bývalá manželka žalobce, se i s dětmi z předmětného bytu vystěhovala, v bytě se žalobcem bydlela jeho současná manželka E. D.
Odvolací soud připustil dovolání podle §239 odst. 1 OSŘ vzhledem k tomu, že jsou v jeho rozhodnutí řešeny otázky zásadního právního významu.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též dovolatel) s odkazem na výrok odvolacího soudu, jímž bylo dovolání připuštěno. Dovolání považuje za přípustné podle §238 odst. 1 OSŘ a podal je z důvodu uvedeného v §241 odst. 2 písm. d) OSŘ, tj. pro nesprávné právní posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku ad I. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, protože soud rozhodl v rozporu s §5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Družstvu nelze uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu tohoto ustanovení, když je zde uveden výraz „může prohlásit“. Subjektivní stránka výrazu „může prohlásit“ vyjadřuje a respektuje vůli vlastníka prohlášení učinit. Je na vůli každého vlastníka, aby sám rozhodl zda, jakým způsobem a v jaké době takové prohlášení vyhotoví. Objektivní stránka pak představuje okolnosti, za nichž může vlastník reálně toto prohlášení vyhotovit. Zde dovolatel poukázal zejména na problémy s určením práv k pozemku, na němž budova stojí, vlastní odbornou způsobilost toto prohlášení vyhotovit a na problémy s financováním. V této souvislosti dovolatel vyjádřil své výhrady k napadenému rozhodnutí v tom, že soud zavázal dovolatele k vyhotovení prohlášení vlastníka za situace, kdy mu žalobce odmítl zaplatit zálohu na náklady, které mu vzniknou v souvislosti s převodem jednotky. Tuto povinnost stanovil nejvyšší orgán dovolatele, byla vtělena do jeho stanov. Postupem soudu tak došlo k jednostrannému zvýhodnění jednoho ze spoluvlastníků vůči ostatním. V tom vidí dovolatel porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel dále vyjádřil pochybnosti ohledně toho, zda prohlášení vlastníka se může týkat jen jednoho z vchodů obytného domu jako stavebního celku, který má samostatné číslo popisné, či zda se musí týkat všech vchodů téhož objektu bez ohledu na skutečnost, že každý z nich má samostatné číslo popisné. Tyto pochybnosti vázal na to, že stavební rozdělení domu podléhá správnímu řízení podle stavebního zákona a mohlo by se stát, že povinnost uložená soudem bude nevykonatelná v návaznosti na absenci vykonatelnosti podle stavebního řádu a zákona o katastru nemovitostí, případně dalších souvisejících předpisů. Vyhotovení prohlášení vlastníka považuje v takovémto případě za nemožné.
V průběhu řízení žalobce K. D. dne 29. 1. 2000 zemřel, takže vyjádření k dovolání podala jeho právní nástupkyně, pozůstalá manželka E. D. Ve svém vyjádření, ve kterém se podrobně vypořádala se všemi argumenty dovolatele, navrhla zamítnutí dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
V řízení dovolacím bylo pokračováno s dědici, jako s právními nástupci žalovaného, jimiž jsou pozůstalá manželka E. D., nar. 15. 3. 1948, pozůstalý syn K. D., nar. 13. 12. 1967, pozůstalá dcera P. J., nar. 24. 12. 1970, a nezletilá E. D., nar. 16. 6. 1985, zast. matkou E. D., nar. 15. 3. 1948, bytem na stejné adrese.
Dovolání v předmětné věci bylo tedy podáno oprávněnou osobou, bylo sepsáno jeho zaměstnancem s právnickým vzděláním, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 OSŘ a splňuje obsahové i formální náležitosti podle §241 odst. 2 OSŘ.
Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně právních otázek, jak uvedeno shora. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právním závěrům odvolacího soudu (§242 odst. 3 OSŘ).
Z výsledků dosavadního řízení a provedených důkazů lze vzít za prokázané, že žalobce splnil všechny podmínky uložené ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., čímž mu vznikl nárok na bezplatný převod bytu do jeho vlastnictví. Zároveň je tak dána povinnost žalovaného stavebního bytového družstva uzavřít s žalobcem smlouvu o bezplatném převodu bytu do jeho vlastnictví podle ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 a 2 citovaného zákona.
Soudy obou stupňů se při svém rozhodování správně řídily základní zásadou zakotvenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, na níž je založeno i občanské soudní řízení, a svým rozhodnutím poskytly ochranu práv žalobci, který se proti nečinnosti žalovaného mohl bránit pouze podáním žaloby. Odvolací soud své právní závěry důkladně a logicky odůvodnil a dovolací soud se s těmito závěry odvolacího soudu plně ztotožnil.
Jádro předmětného sporu je obsaženo v otázce ad 1) shora. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (dále též zákon) ve znění do 30. 6. 2000 jednoznačně ukládá družstvu povinnost uzavřít s fyzickou osobou – členem družstva, který je nájemcem bytu a splnil všechny zákonem stanovené požadavky, smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, uvedeného v §24 odst. 1 a 2 zákona. Zákonnou podmínkou pro splnění této povinnosti a zároveň uspokojení zákonného nároku nájemce – fyzické osoby je prohlášení vlastníka, že v budově vymezuje jednotky podle citovaného ustanovení. Prohlášení musí mít písemnou formu a musí o něm být učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí, čímž se dosavadní vlastník budovy stane vlastníkem každé jednotky a může s ní samostatně nakládat. Ustanovení §23 odst. 3 zákona obsahuje zároveň nezbytné náležitosti tohoto prohlášení vlastníka. Zjevným nedostatkem této právní úpravy je ustanovení §5 odst. 1 zákona, podle něhož vlastník budovy „může“ prohlásit, že v budově jednotky vymezuje. Je zde jakoby dána svoboda projevu vůle vlastníka, která je však v rozporu s ustanovením výše uvedeného §23 odst. 2 zákona, které stanoví družstvům kontraktační povinnost při převádění vlastnictví k bytům. Pokud by soudy přistoupily na argumentaci dovolatele, tj. že není přípustné uložit bytovému družstvu povinnost učinit prohlášení vlastníka ve smyslu §5 odst. 1 zákona, nebylo by za této situace ani možné takovému družstvu uložit, ve smyslu §161 odst. 3 OSŘ, prohlášení vůle a tak nahradit toto prohlášení. Vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je conditio sine qua non pro uzavření smlouvy o převodu bytu, nemohli by se nájemci družstevních bytů svého práva na převod bytu v řadě případů nikdy domoci. To znamená, že akceptováním tohoto výkladu by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv. Bylo by tak pouze na vůli vlastníka, zda prohlášení učiní či nikoliv a kontraktační povinnosti by se tak mohl vlastník vyhnout poukazem na ustanovení §5 odst. 1 zákona. Má-li bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, je jeho povinností učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě by ustanovení §23 odst. 2 zákona pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné. V této souvislosti se připomíná, že v novele zákona č. 72/1994 Sb., vyhlášené pod č. 103/2000 Sb., nové ustanovení §4 odst. 1 zákona povinnost vlastníkům budov učinit prohlášení vlastníka ukládá. I když v předmětné věci je soud v řízení vázán původním zněním zákona, je třeba uvést, že právní názory obou soudů jsou v souladu i s citovaným ustanovením novely zákona č. 72/1994 Sb. Lze tak učinit závěr, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení má již nyní dovolatel ze zákona povinnost učinit prohlášení vlastníka, jak mu to ukládá citované ustanovení §4 odst. 1 zákona. Nad rámec tohoto problému je nutno konstatovat, že žalobce vyzval družstvo k uzavření předmětné smlouvy již v roce 1992, a dále pak v roce 1993. Žádné z těchto žádostí dovolatel nevyhověl, ani neučinil žádné podstatné kroky k jeho vyřešení..
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno k otázce první, k tomu, aby soud mohl vlastníkovi budovy uložit povinnost učinit prohlášení vlastníka, které je nezastupitelné (vzhledem k tomu, že prohlášení vlastníka je úkonem složitým, k němuž je třeba mít údaje a listiny, které má nebo si může opatřit pouze vlastník), je nutno připustit možnost žalovat na uložení povinnosti žalovanému učinit prohlášení vlastníka jako jednostranný právní úkon. Vzhledem k obsáhlosti a specifičnosti náležitostí, které zákon v ustanovení §5 odst. 3 a 4 pro prohlášení vlastníka stanoví, je za těchto okolností postačující, aby byl v návrhu rozsudečného výroku a tím i ve výroku samotném uveden pouze odkaz na ustanovení §5 odst. 3 a 4 zákona.
Otázka ad 3 tak, jak je formulována ve výroku, nemá přímou vazbu k projednávané věci, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by představenstvo družstva vyhotovilo konkrétní časový harmonogram pro převádění bytů do vlastnictví. Ze spisu pouze vyplývá, že nejvyšší orgán družstva usnesením stanovil pro představenstvo závazný postup pořadí vlastnictví bytu s tím, že ostatní nájemníci v budově požadují převod bytů do 31. 12. 2005 a tím posunuli zákonem stanovený termín. Obecně lze k této otázce uvést, že rozhodnutí družstva, byť by bylo učiněno v rámci vnitrodružstevní demokracie, nemůže na druhé straně ve svých důsledcích vést k porušování povinností stanovených zákonem a nemůže být překážkou k uplatnění zákonných nároků jednotlivých členů družstva.
Při posouzení poslední otázky (ad 4) je nutno vyjít z ustanovení §2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb. Podle něho je budovou trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory. Tato definice často nevyhovuje situaci, kdy jedna samostatně stojící budova je tvořena dvěma či více uzavřenými celky, přičemž každý z nich má samostatný vchod a každý tento celek je oddělen od ostatních a není průchozí. Z toho je možno dovodit, že i tento celek, který je přístupný pouze jedním vchodem a od ostatních celků je oddělen stěnami, je možno pro účely tohoto zákona považovat za budovu. Tomuto výkladu odpovídá i nová úprava výše uvedené novely zákona č. 72/1994 Sb., kde bylo ustanovení §2 písm. a) doplněno tak, že rozhodnutím vlastníka lze za budovu považovat rovněž sekci se samostatným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci budovy. Vzhledem k výše uvedenému se tedy může prohlášení vlastníka týkat i jen jednoho z vchodů budovy jako stavebního celku, který má samostatné číslo popisné.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudku odvolacího v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení §240 odst. 3 písm. d) OSŘ neobstála. Vady podle ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro než je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, shledány nebyly. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný a proto dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 OSŘ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ a v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni přisouzena náhrada nákladů tohoto řízení za jeden úkon a režijní paušál (§7, §13 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu