ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1117.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1117/2019-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobců a) M. C. , nar. XY, bytem XY, a b) V. F. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 136 670 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 97/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 16 Co 350/2018-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 22 C 97/2017-89, uložil žalované zaplatit každému ze žalobců částku 130 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 6 670 Kč s úrokem z prodlení každému ze žalobců (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na nákladech řízení 9 874 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku 130 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobci domáhali jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 151/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda lze do celkové délky řízení započíst i dobu mezi skončením řízení a jeho obnovou, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se zásadně nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015).
Na otázce, zda lze započítat náhradu přisouzenou Evropským soudem pro lidská práva za újmu za porušení práva na přístup k soudu na náhradu za porušení práva na přiměřenou délku řízení, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto daná otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že celková délka posuzovaného řízení, počítaná od jeho zahájení do jeho přerušení z důvodu zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného v původním řízení, není nepřiměřená. Tento závěr však žalobci nijak nezpochybňují. Úvaha odvolacího soudu o tom, že porušení práva žalobců na přístup k soudu již bylo odškodněno na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, je v odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně nad rámec, a proto nelze dovodit, že by na ní napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. stálo.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu