ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1119.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1119/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. Ing. P. B., správci konkursní podstaty úpadce společnosti A., a. s., 2. P. A., zastoupenému advokátkou a 3. Ing. I. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 12 C 258/96, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2001, č. j. 10 Co 102/2001-200, takto:
I. Dovolání třetí žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2000, č. j. 10 Co 172/2000-142, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 26. října 1999, č. j. 12 C 258/96-118, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti půjčky ze dne 22. 9. 1995 a ve výroku II., jímž byla zamítnuta určovací žaloba o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 22. 9. 1995. Ve výroku III., jímž byla zamítnuta určovací žaloba, že vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 882 pro obec a katastrální území Z. u katastrálního úřadu ve V., kterými jsou objekt bydlení - rekreační chata č. p. 8, stojící na pozemku p. č. 1097 - zastavěná plocha o výměře 60 m2 a pozemky p. č. 1097 - zastavěná plocha o výměře 60 m2 a p. č. 1098 - ostatní plocha, staveniště o výměře 551 m2, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Stejně tak rozhodl ve výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně s druhým žalovaným uzavřela dne 22. 9. 1995 smlouvu o půjčce na částku 200.000,- Kč, ve které se jako dlužník zavázala půjčenou částku vrátit včetně dohodnutého smluvního úroku ve výši 10 % měsíčně. Současně účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu pro případ nezaplacení dlužné částky s úroky ve sjednanou dobu. Ve stejný den uzavřela žalobkyně s druhým žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byly shora uvedené nemovitosti, z níž kromě jiného plyne, že nemovitosti byly žalovanému žalobkyní prodány za sjednanou kupní cenu 200.000,- Kč. Cena podle znaleckého posudku ze dne 9. 8. 1995 byla určena částkou 527.145,-Kč. Podle kupní smlouvy se pak dohodnutá kupní cena považovala za zaplacenou tím, že se může započíst kupní cena podle kupní smlouvy a půjčená částka včetně sjednaných úroků podle smlouvy o půjčce. Dále bylo v kupní smlouvě ujednáno, že nabyvatel je oprávněn podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v případě, že žalobkyně nesplní ve lhůtě některou z povinností, vyplývajících ze smlouvy o půjčce. Pro případ, že žalobkyně beze zbytku dostojí svým povinnostem, vyplývajícím ze smlouvy o půjčce, pozbývá kupní smlouva platnosti. Ve stejný den tj. 22. 9. 1995 uzavřela žalobkyně ještě se společností A., a. s. (tj. prvním žalovaným) zástavní smlouvu k uvedeným nemovitostem k zajištění půjčené částky 200.000,- Kč.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaplatila na úhradu zmíněných úroků pouze 2 splátky po 20.000,- Kč, avšak na jistinu nezaplatila ničeho. Provedením vkladu vlastnického práva druhého žalovaného k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1995 došlo k započtení vzájemných pohledávek žalobkyně a druhého žalovaného. Druhý žalovaný pak kupní smlouvou ze dne 24. října 1996 převedl nemovitosti na třetí žalovanou s právními účinky vkladu ke dni 25. 10 1996. V této souvislosti došlo k výmazu zástavního práva k pozemku a ke stavbě ve prospěch společnosti A., a. s.
Na základě těchto skutkových zjištění neshledal odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně u žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, neboť naléhavý právní zájem může být dán jen v návaznosti na případný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (§80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále jen \"o. s. ř.\"). Zástava byla navíc v mezidobí z katastru nemovitostí vymazána. Proto ve výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem, neboť jako vlastník nemovitostí je v katastru zapsána třetí osoba. Otázku platnosti smlouvy o půjčce ze dne 22. 9. 1995 a kupní smlouvy z téhož data, je třeba posuzovat jako otázku předběžnou. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že z hlediska ustanovení §37 občanského zákona (dále jen o. z.) byly splněny veškeré náležitosti týkající se kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1995. Souhlasil také se soudem prvního stupně, že byly splněny i další náležitosti kupní smlouvy z hlediska ustanovení §43 a násl. o. z., případně i §46 odst. 1, 2 o. z., pokud jde o písemnou formu. Soud prvního stupně se však nevypořádal s námitkou žalobkyně směřující k přezkoumání, zda zmíněná kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem na její provázanost se smlouvou o půjčce, ve které byly sjednány úroky ve výši 120 % ročně, což žalobkyně napadala též pro rozpor s dobrými mravy. Protože touto otázkou se soud prvního stupně v napadeném rozsudku nezabýval, v tomto směru jej odvolací soud hodnotil jako nepřezkoumatelný. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně měl také zvážit námitku třetí žalované, že nemovitosti nabyla v dobré víře a pokud by tomu tak bylo, bylo třeba tuto námitku právně zhodnotit z hlediska jejího vlivu na vlastnické poměry. To za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce, a v důsledku toho i smlouva kupní, nemohou být hodnoceny jako platné.
Po doplnění dokazování Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 12 C 258/96-164, určil, že žalobkyně je vlastnicí dotčených nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal neplatnou smlouvu o půjčce ze dne 22. 9. 1995 pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zákoníku a to v části, týkající se úroků z prodlení, vzhledem k dohodnutému způsobu jeho určení v porovnání s výší pohledávky. Protože pak platnost kupní smlouvy, uzavřené stejného dne jako smlouva o půjčce, byla vázána mimo jiné i na zaplacení smluvních úroků, nebylo možné dovodit, že by žalobkyně nesplnila podmínky, za nichž vstoupila v platnost dojednaná kupní smlouva. Kupní smlouvu uzavřenou dne 22. 9. 1995 mezi žalobkyní a druhým žalovaným shledal tedy soud prvního stupně také neplatnou.
Soud prvního stupně se též dále zabýval otázkou dobré víry na straně třetí žalované při uzavírání následné kupní smlouvy s druhým žalovaným. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný nemohl na základě neplatné kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1955 nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, nemohl jako nevlastník převést vlastnictví na třetí žalovanou. I když třetí žalovaná nepochybně předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře, nestačí sama tato skutečnost pro vyslovení závěru, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Pouze dobrá víra nestačí pro nabytí vlastnictví, neboť nelze nabýt vlastnictví od nevlastníka, resp. nikdo nemůže převést více svých práv, než sám má. Jedinou výjimku z tohoto pravidla upravuje §446 obch. zákoníku. Občanský zákoník takové ustanovení nemá a jediným případem nabytí od nevlastníka je pouze ustanovení §486 občanského zákoníku (nabytí od nepravého dědice).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání druhý žalovaný a třetí žalovaná. Odvolací soud projednal odvolání obou žalovaných ve smyslu bodu 15. přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, tzn. podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění platném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. dubna 2001 pod č. j. 10 Co 102/2001-200. Nejprve se takto zabýval správností rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému. Došel k závěru, že se soud prvního stupně dopustil procesního pochybení, neboť rozhodl věcně vůči účastníku, proti kterému žaloba na určení vlastnického práva nesměřovala. Proto vůči druhému žalovanému rozsudek okresního soudu zrušil a řízení proti němu zastavil.
Dále se odvolací soud zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí ve vztahu k třetí žalované. Zde odvolací soud shledal rozhodnutí okresního soudu ve vztahu k třetí žalované věcně správné, byť z jiného důvodu. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 22. 9. 1995 je absolutně neplatná v celém rozsahu podle §39 o. z. (na rozdíl od závěrů okresního soudu, který ji shledal jen částečně neplatnou). V předmětné věci je podle odvolacího soudu skutkově zcela nepochybně podloženo, že smlouva o půjčce, zástavní smlouva a kupní smlouva byly uzavřeny ve stejný den. Jak vyplývá z obsahu smlouvy o půjčce i z obsahu kupní smlouvy, účelem kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva ze žalobkyně na druhého žalovaného, avšak skutečným účelem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví druhého žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, která také byla zajištěna zástavní smlouvou. Skutečným smyslem kupní smlouvy tedy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Zajištění pohledávky tzv. propadnou zástavou je však v rozporu s účelem zástavního práva, tak jak jej stanoví zákon. Pokud tedy kupní smlouva byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví dlužníka k zastavené věci, pak tato smlouva je neplatná podle §39 o. z. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99. Na závěr odvolací soud uzavřel, že v daném případě se nejednalo ani o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 odst. 1 o. z., neboť z obsahu kupní smlouvy je patrno, že žalobkyně byla i po uzavření této kupní smlouvy vlastnicí předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na druhého žalovaného pouze tehdy, jestliže žalobkyně svůj dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní.
Konečně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. května 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dne 8. června 2001 včasné dovolání třetí žalovaná. Dovolání podala z důvodu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od l. ledna 2001, který v zásadě odpovídá ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném před uváděnou novelou), přičemž v něm vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka především za nesprávné, neboť zvrátilo její právní jistotu vlastnictví k zakoupené nemovitosti, ačkoliv dle ustanovení §11 zák. 265/1992 Sb. jednala při koupi nemovitosti v dobré víře. Dále ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud opřel výrok o vlastnictví o názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, vydaném ve věci sp. zn. 21 Cdo 2204/99 ze dne 5. 9. 2000 k §39 o. z. Jde o názor, že není přípustné uzavřít zástavní smlouvu na nemovitost a zároveň kupní smlouvu mezi dlužníkem a věřitelem, což vytváří propadnou zástavu, kterou náš právní řád nezná. Soud druhého stupně však nevzal v úvahu, že smlouvu o zástavě neuzavřel druhý žalovaný jako fyzická osoba, nýbrž že tato byla uzavřena s firmou A. a. s. O., zatímco kupní smlouva byla uzavřena s druhým žalovaným jako fyzickou osobou. Z toho dovolatelka odvozuje, že nedošlo k souběhu zástavního práva a kupní smlouvy jedním subjektem, jak nesprávně tvrdil odvolací soud. Jednalo se o dva samostatné právní subjekty, vystupující každý pod samostatným IČO a svým jménem. Za této situace je podle dovolatelky aplikace výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR na daný případ nepatřičná.Na závěr dovolatelka vytýká soudu druhého stupně, že svým rozhodnutím fakticky popřel i Listinu základních práv a svobod v článku 11, zaručující právo nedotknutelnosti osobního vlastnictví a zároveň umožnil žalobkyni na úkor dovolatelky neoprávněný majetkový prospěch. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání fakticky odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Poté na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit. Z tohoto pohledu je toto dovoláním třetí žalované napadené rozhodnutí odvolacího soudu třeba považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Znění ustanovení §242 o. s. ř. odůvodňuje konstatování, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z podaného dovolání nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který se týká případů, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V daném případě vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí zjištění, že kupní smlouva ze dne 22. 9. 1995 je ve smyslu ustanovení §39 o. z. neplatným právním úkonem. Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud považuje za správný, kdy je ostatně plně v souladu s ustálenou judikaturou, týkající se této otázky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 6. prosince 2001 sp. zn. 22 Cdo 1273/2000 a ze dne 26. února 2002 sp. zn. 22 Cdo 509/2001). Názor dovolatelky, že první z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR posuzovalo v porovnání s daným případem jinou situaci, není odůvodněný.
Je totiž nutno uvážit, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je - bez ohledu na její označení - sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, takže taková smlouva je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 o. z. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§151a odst. 1 a §151f o. z.). Zástavní právo tak umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji řádně a včas neuspokojil dlužník, a to z výtěžku prodeje (resp. jiného zpeněžení) zástavy. Proto kupní smlouva (zde však ve skutečnosti smlouva o propadné zástavě), která byla uzavřena s cílem, aby pohledávka věřitele byla v případě, že nebude dlužníkem vyrovnána, uspokojena tím, že na věřitele přejde vlastnictví k předmětu kupní smlouvy (k propadné zástavě), je proto neplatná (§39 o. z.).
Odvolací soud tak zde na základě skutkových zjištění odůvodněně dospěl k závěru, že skutečným smyslem zmiňované kupní smlouvy bylo právě sjednání tzv. propadné zástavy se správným závěrem, že zajištění pohledávky formou propadné zástavy je v rozporu se zákonem. Nadto též správně dovodil, že v případě předmětné kupní smlouvy nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 odst. 1 o. z., když v tomto případě mělo vlastnické právo přejít na druhého žalovaného teprve v případě, jestliže žalobkyně svůj dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní. Ač totiž podle zmíněného ustanovení může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva), pak tím způsobem, že dlužník převede na věřitele své právo (například právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (zde v osobě vlastníka). V případě, že bude závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, protože zde vlastnické právo mělo přejít ze žalobkyně na druhého žalovaného teprve v případě, nebude-li závazek žalobkyně splněn.
Nepřípadnou se pak jeví i dovolací námitka, podle níž odvolací soud nevzal v úvahu, že smlouva o zástavě byla uzavřena s firmou A., a. s. O., zatímco kupní smlouva byla uzavřena s druhým žalovaným P. A., takže zde nedošlo k souběhu zástavního práva a kupní smlouvy jedním subjektem. Dovolatelka zde přehlíží skutečnost, že vlastní smlouvou o propadné zástavě byla v posuzovaném případě právě dotčená kupní smlouva (nikoliv tedy smlouva o zástavě uzavřená mezi firmou A., a. s. a žalobkyní), jejímž cílem bylo zajistit pohledávku druhého žalovaného vůči žalobkyni vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 22. září 1995 (zde lze porovnat mimo jiné též bod II. \"Smlouvy o dlouhodobé spolupráci\" uzavřené dne 11. července 1995 mezi firmou A., a. s. a druhým žalovaným P. A.).
Ostatně závěry odvolacího soudu o tom, že se v posuzované věci jednalo o případ tzv. propadné zástavy, odůvodňuje celá řada okolností. Jde o výši v \"kupní smlouvě\" dojednané kupní ceny, která odpovídala výši půjčky sjednané ve smlouvě o půjčce a nikoliv ceně zjištěné v té době znaleckým posudkem. Tyto skutečnosti společně s ujednáními o způsobu úhrady kupní ceny a o podmínkách, za kterých je oprávněn nabyvatel podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (článek VI. kupní smlouvy) nutně musely vést k odůvodněnému závěru, že skutečným smyslem kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí ale právě sjednání tzv. propadné zástavy.
S námitkou dovolatelky, že jednala při koupi nemovitostí v dobré víře a rozhodnutí odvolacího soudu zvrátilo její právní jistotu vlastnictví, se přiléhavě vypořádal již soud prvního stupně když uzavřel, že pouze dobrá víra nabyvatele nestačí pro nabytí vlastnictví, neboť nelze nabýt vlastnictví od nevlastníka, resp. nikdo nemůže převést více svých práv, než sám má. Dobrá víra nabyvatele v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (např. §486 o. z.). Posuzovaná věc mezi takové případy však nepatří.
V neposlední řadě se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu byla popřena i Listina základních práva a svobod v článku 11. Uvedené ustanovení zaručuje každému právo vlastnit majetek a právo na ochranu jeho vlastnictví. Bylo-li v tomto případě určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, byla postupem obou soudů zajištěna ochrana právě tomu subjektu, jehož vlastnické právo potřebuje ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ochranu.
Jestliže tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). To pak bylo důvodem, proč dovolání třetí žalované zamítl. Rozhodoval přitom bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci a ostatním žalovaným žádné náklady v tomto řízení nevznikly (§243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu