ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1123.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1123/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti O. p., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 37/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2007, č.j. 1 Co 58/2007-191, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 24 C 37/2003-137, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), zatímco výrokem II. návrh zamítl, co do další žalobkyní požadované částky 100.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Při rozhodování ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobkyně ve smyslu ustanovení §11 o.z., ve spojení s §12 odst. 1 téhož zákona, tím, že používala její podobiznu k reklamním účelům bez jejího souhlasu. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j. 1 Co 199/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl sice shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná popsaným způsobem zasáhla do osobnostních práv žalobkyně, avšak dovodil, že (přesto) nejsou dány předpoklady pro přiznání požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích, protože nebylo prokázáno snížení vážnosti a důstojnosti žalobkyně ve společnosti ve značné míře, neboť zobrazená podoba má umělecký charakter, není dehonestující a ani vulgární. V řízení nebylo prokázáno, že by se užití etikety s tváří žalobkyně negativně a ve značné míře dotklo její vážnosti a důstojnosti ve společnosti. Proto neshledal předpoklady pro přiznání tohoto zadostiučinění.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
31. ledna 2007, č.j. 30 Cdo 2739/2006-182, uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Poukázal na to, že odvolací soud především nedocenil, že z ustanovení §13 odst. 2 o.z. vyplývá, že předpoklad zvlášť závažného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby není redukován pouze na případy dotčení, resp. snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti
ve společnosti. Proto při úvaze o opodstatněnosti přiznání zadostiučinění v penězích podle citovaného ustanovení je nutno přihlédnout i k jiným aspektům případu, které jsou svým významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v §12 odst. 2 a 3 o.z. Pokud se tak stane bez souhlasu této osoby, jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Vrchní soud v Olomouci ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 1 Co 58/2007-191, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 70.000,- Kč zamítl (výrok I.), ve zbývající napadené části výroku v případě přisouzené částky 30.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný prodejem svých výrobků s etiketou, na nichž byla zachycena tvář žalobkyně, neoprávněně zasáhl do jejího osobnostního práva na ochranu podobizny ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 o.z. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu se dále zabýval otázkou náhrady nemajetkové újmy v penězích. Přihlédl k tomu, že žalobkyně v době zjištěného zásahu v roce 2003 byla známou umělkyní s mezinárodním věhlasem. Podobizna její tváře byla (žalovanou) spojena s výrobky ve výprodeji ke komerční reklamě, ze které měla žalovaná nepochybně prospěch při obchodování. Odvolací soud vzal v úvahu dotčení soukromí žalobkyně, dopad na její profesionální čest, stejně tak i postoj žalované k protiprávnímu zásahu, jehož se dopustila. Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích zmínil i relace, které se naskýtají v porovnání s úpravou obsaženou v ustanovení §444 odst. 3 o.z. po novele provedené zákonem č. 37/2004 Sb. (když konstatoval, že usmrcení blízkého člověka je nepochybně zásahem nesrovnatelně závažnějším, než zásah posuzovaný v tomto řízení). Za přiměřenou měl proto náhradu vzniklé nemajetkové újmy ve výši 30.000,- Kč.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobkyně dne
28. prosince 2007, přičemž právní moci nabyl dne 2. ledna 2008.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. února 2008 včasné dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně byla v roce 2003 známou umělkyní. Navíc pro stanovení (výše) nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 a 3 o.z. nelze s úspěchem použít §444 odst. 3 o.z., když toto ustanovení řeší výši odškodnění při usmrcení. Za tohoto stavu proto jediným možným omezením náhrady podle §13 odst. 2 o.z. je výše žalobního nároku. Při prokázání zásahu do osobnostních práv má soud posuzovat, v jakém rozsahu byly naplněny podmínky stanovené v §13 odst. 3 o.z.; ty byly podrobně zkoumány soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 5. března 2008 vyslovila s dovoláním nesouhlas a navrhla, aby jako zjevně bezdůvodné bylo odmítnuto (zamítnuto) a aby jí byly nahrazeny náklady řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. Dále konstatuje, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej z hlediska výtek obsažených v dovolání považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.
Ač dovolatelka výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř. (byť nepřesně označuje §241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), odůvodnění dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto z takto uplatněného důvodu vycházel s přihlédnutím k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 téhož zákona.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v případech, kdy jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolení (§12 odst. 1 o.z.).
Ustanovení §13 o.z. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Podle ustanovení §13 odst. 3 téhož zákona výši náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 o.z.) určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Soud musí vzít v úvahu např. intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, charakter a rozsah zasažené hodnoty osobnosti, trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.
Jestliže občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální)
pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je pak zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č.j.
30 Cdo 1286/2005-169).
Těmto požadavkům napadené rozhodnutí podle názoru dovolacího soudu vyhovělo, když přihlíží jak k závažnosti vzniklé újmy, tak k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Současně s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k §444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z vyložených zásad vycházel. Je tedy zřejmé, že toto rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je třeba pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř., když sice
v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, avšak dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání této náhrady, spočívající v okolnostech prokázaného neoprávněného zásahu žalované do osobnostních práv žalobkyně, a to za situace, kdy výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích závisela výlučně na úvaze soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu