ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1135.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1135/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. ú. V. M., proti žalované B. d. s., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P.., Ph.D., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného V, , s.r.o., o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 66/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2005, č.j. 15 Co 390/2004-60, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 8.4.2003 určení, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem obchodní společností V., s.r.o. a žalovanou dne 16.3.2002 o prodeji pěti n. v. za 600.000,- Kč a dne 28.3.2002 o prodeji čtrnácti n. v. za 300.000,- Kč jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobce zejména uvedl, že uvedené kupní smlouvy zkracují jeho vymahatelné pohledávky, které má vůči dlužníku z titulu nedoplatku na daních ve výši 233.044,- Kč, na základě vykonatelných výkazů nedoplatků. Odporovanými právními úkony došlo k převodu převážné části majetkové podstaty dlužníka na žalovanou a k faktickému ukončení podnikatelské činnosti dlužníka, a to s jeho úmyslem omezit a zmařit možnosti uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, jakož i pohledávek dalších věřitelů. K uspokojení žalobcovy pohledávky nelze použít jiný jeho majetek. Žalovaná musela vědět, již s ohledem na shodný předmět činnosti s dlužníkem, že k předmětným převodům obchodního majetku dochází ze strany dlužníka za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena převáděných n. v. ve výši celkem 900.000,- Kč je nižší než jejich účetní hodnota ve výši 2,5 milionu Kč. Dále žalovaná musela vědět, že se jedná o téměř veškerý hmotný investiční majetek nezbytný k dalšímu pokračování podnikatelské činnosti dlužníka. Ze skutkových okolností a jejich vzájemných souvislostí, zejména z právních a ekonomických důsledků předmětných převodů obchodního majetku dlužníka, jimiž byla faktická likvidace jeho podnikatelské činnosti, je třeba dovodit i vědomost žalované o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodl rozsudkem ze dne 22. července 2004, č.j. 8 C 66/2003-37, tak že žalobu zamítl a současně zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6.877,- Kč. Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku jako nedoplatek na daních. Žalovaná i dlužník podnikají mimo jiné v oboru silniční motorové dopravy. Proti dlužníkovi byla vedena exekuce, v rámci které byla sepsána m. v. ve vlastnictví dlužníka, a bylo mu tak znemožněno dopravu provozovat. Z tohoto důvodu požádal žalovanou o zapůjčení částky 600.000,- Kč, aby ji v rámci exekuce uhradil věřitelům, pro které byla exekuce vedena. Tím by mu byla v. z exekuce uvolněna a mohl by je dále užívat. Žalovaná po ověření si této skutečnosti dlužníkovi částku 600.000,- Kč půjčila, a to dne 15.3.2002. Mezi těmito účastníky pak byla sepsána předmětná kupní smlouva ze dne 16.3.2002 o prodeji pěti n. v. za 600.000,- Kč. Zároveň pak účastníci podepsali ještě smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které se žalovaná zavázala převést na dlužníka m. v. nabytá na základě uvedené kupní smlouvy ze dne 16.3.2002, v případě, že dlužník vrátí žalovanému půjčenou částku 600.000,- Kč, nejpozději do 15.4.2002. Asi za dva týdny pak žalovaná půjčila dlužníkovi ještě částku 300.000,- Kč, která byla zajištěna obdobným způsobem, a to kupní smlouvou ze dne 28.3.2002 o prodeji čtrnácti n. v. a smlouvou o budoucí kupní smlouvě ze dne 28.3.2002, když tato půjčená částka měla být vrácena do 18.4.2002. Dlužník žalované půjčené peníze nevrátil a žalovaná tak v souladu se smlouvou o budoucí kupní smlouvě vozidla koupená na základě odporovatelných kupních smluv na dlužníka nepřevedla a vozidla zůstala v jejím vlastnictví. Mezi účastníky bylo tedy nesporné, že žalobce má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku a že mezi dlužníkem a žalovanou byly uzavřeny shora uvedené smlouvy o půjčce, kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí. Soud prvního stupně se proto zabýval otázkami prokázání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a vědomosti žalované o tomto úmyslu dlužníka, jako předpokladů odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Dospěl přitom k závěru, že oba uvedené předpoklady odporovatelnosti zjištěny nebyly. Dovodil, že žalovaná sporné smlouvy uzavírala s úmyslem, že si jimi zajišťuje svoji pohledávku vůči dlužníkovi, tedy vrácení půjčených peněz, a pro případ, že mu dlužník půjčku vrátí, byla připravena na dlužníka v. zpět převést.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce prokázal úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a současně i vědomost žalované o tomto úmyslu dlužníka, jako předpokladů odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění dovozených z tvrzení žalobce a z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, že dlužník měl u žalobce jako správce daně několik neuhrazených nedoplatků na daních, konkrétně na dani silniční splatné 31.1.2002, následně i daň z přidané hodnoty a ke dni podání návrhu činily nedoplatky na daních celkem 233.044,- Kč. Existence pohledávek věřitele a jejich vymahatelnost v dané věci byla žalobcem prokázána výkazy nedoplatků Finančního úřadu ve V. M. ze dne 19.6.2002 a 11.7.2002. Z uvedeného odvolací soud dovozuje aktivní věcnou legitimaci žalobce. Pasivně věcně legitimován v posuzované věci je žalovaná, když žalobce tvrdí a prokazuje předmětnými kupními smlouvami, že těmito právními úkony dlužníka získala žalovaná prospěch. Při místním šetření u dlužníka dne 2.7.2002 bylo zjištěno žalobcem, že firma dlužníka nemá žádný nemovitý majetek, sídlí v pronajatých prostorách a předmětem nájmu je i veškeré zařízení kanceláří. Firma v roce 2000 zakoupila asi 25 n. v. v hodnotě 3.000.000,- Kč. Z toho ke dni 2.7.2002 již 23 v. bylo prodáno, zejména na úhradu dluhu vůči žalované. Dlužníkovi zůstala dvě neprodejná v. typu L. a A. K prokázání těchto skutečností dlužník předložil smlouvy uzavřené se žalovanou dne 16.3.2002 a dne 28.3.2002. Na základě těchto kupních smluv bylo na žalovanou převedeno celkem 19 nákladních v. Tím, že dlužník prodal většinu svého movitého majetku, když nemovitý majetek nevlastnil, zkrátil dlužník věřitele v možnosti uspokojení jeho pohledávek. Z listinných důkazů týkajících se nesplnění daňové povinnosti ze strany dlužníka i z předmětných kupních smluv nemůže být pochyb o tom, že u daňového dlužníka žalobce existoval i přímý úmysl zkrátit svého věřitele. Dlužník jako daňový poplatník si musel být vědom skutečnosti, že své daňové povinnosti nesplnil, a jestliže i přesto se zbavoval odporovatelnými kupními smlouvami svého jediného majetku, jímž byla n. v., musel tak činit vědomě s přímým úmyslem zkrátit své ostatní věřitele. Nebylo přitom nezbytné, aby tento úmysl dlužníka směřoval jen výlučně vůči žalobci, ale vůči všem věřitelům. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, odvolací soud měl dále za prokázáno, že jednatel žalované Ing. K. potvrdil, že se znal s jednatelem dlužníka S. z dřívější doby od stejného zaměstnavatele. Dlužník – obchodní společnost A., s.r.o.- se zabývala stejnou činností jako žalovaný, tedy autodopravou. Jednatel dlužníka seznámil žalovanou se skutečností, že je vůči němu vedeno exekuční řízení a že nutně potřebuje peníze na úhradu exekuce. Pokud se tak nestane, nebude moci provozovat svou podnikatelskou činnost. Žalovaná si také přímo u exekutora ověřila pravdivost tohoto tvrzení dlužníka a na základě toho půjčila dlužníkovi nejdříve částku 600.000,- Kč a následně 300.000,- Kč. Žalovaná tedy nutně věděla o tom, že dlužník je ve finanční tísni, probíhá vůči němu exekuční řízení, a že tedy nemá splněny své povinnosti vůči věřitelům. Jestliže za této situace došlo k uzavření předmětných kupních smluv ohledně 19 n. v. za celkovou kupní cenu 900.000,- Kč, musela si být žalovaná nutně vědoma toho, že dlužník jí prodává převažující část svého movitého majetku a fakticky se tak zbavuje možnosti podnikat v autodopravě. Z uvedených zjištění odvolací soud dovodil závěr o existenci vědomosti žalované o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci je dána aktivní věcná legitimace žalobce dle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., pasivní věcná legitimace žalovaného dle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák., a že jsou naplněny i předpoklady odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Zejména namítá, že odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že žalovaná si předmětnými smlouvami zajišťovala pouze svoji pohledávku ohledně půjčených peněz. Není dále zřejmé, z jakých skutečností odvolací soud dovodil, že žalované muselo být známo, že se dlužník zbavuje převážně veškerého svého majetku a že jsou žalované známy dluhy a exekuční řízení. Žalovaná pouze věděla o dluhu který byl předmětem exekučního řízení, což si sám jednatel žalované Ing. K. osobně ověřoval. Dlužník měl v době převodu v úmyslu nadále podnikat, a to v oblasti nákladní dopravy – měl v. na leasing, a. dopravu – měl dva a. na leasing, dále obchodní činnost – prodej P. a náplní do v. – ch. s. Ze strany žalované se primárně jednalo o to, aby bylo firmě V., s.r.o. umožněno další pokračování v podnikatelské činnosti. Dlužník měl široké spektrum podnikatelské činnosti a proto nemohlo být žalované zřejmé, že by se mohlo jednat o výprodej majetku, jak si svévolně a neodůvodněně vykládá odvolací soud. Zástupci žalované byli neustále ujišťováni oběma jednateli společnosti V., s.r.o., že exekuce je jejich jediný významný závazek. Půjčkou jim žalovaná umožnila nadále podnikat, což bylo zcela nepochybně účelem této půjčky, jinak by byl majetek zabaven v exekuci. Na doporučení právního zástupce byla uzavřena zástavní smlouva za účelem zajištění půjčky a poté se tato zástava realizovala, přestože zástupci žalované preferovali vrácení půjčky. V době uzavírání smluv o půjčce byla odhadována tržní cena n. v. a přívěsů asi na 1 – 1,2 mil. Kč. Po realizaci zástavního práva se postupně zjišťovalo, že skutečný stav v. je horší, než bylo předpokládáno a deklarováno dlužníkem. Vynaložené náklady na znovuuvedení v. do provozu činily asi 1,5 mil. Kč. V průběhu další doby se postupně vozidla vyřazovala či prodávala, a to za hodnotu mezi 5 a 15 tisíci Kč. Z tohoto důvodu se žalovaná cítí být celou transakcí poškozena, a nikoli zvýhodněna, jak se domnívá odvolací soud. V projednávané věci byla žalobcem prokázána vymahatelnost jeho pohledávek výkazy nedoplatků ke dni 19.6.2002 a11.7.2002, což je po realizaci zástavního práva a předání vozidel, které proběhlo dne 24.4.2002 a 29.4.2002. Tato skutečnost jednoznačně svědčí o tom, že žalovaná ani nemohla o tomto závazku dlužníka vědět. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání uplatňuje jednak dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech, že ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Jednak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho námitky přitom zpochybňují správnost skutkových závěrů dovozených odvolacím soudem ohledně prokázání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce a vědomosti žalované o tomto úmyslu dlužníka a dále ohledně prokázání prospěchu žalované z odporovaných smluv.
Výklad právní otázky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat názor, že ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.5.2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10, ročník 2000, pod číslem SJ 104/2000). Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2007
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu