ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1136.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1136/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) I. D. , b) L. N. , právně zastoupených JUDr. Ivem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 000 000 Kč a písemnou omluvu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 392/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2016, č. j. 69 Co 169/2016-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení na žalované domáhají zaplacení 2 000 000 Kč a zaslání písemné omluvy za újmu, jež jim měla být způsobena v důsledku soustavného neposkytování ochrany jejich právům orgány činnými v trestním řízení a podporou této nečinnosti ze strany žalované, jak vyplývá ze stanovisek žalované č. j. MSP-38/2015-ODSK-ODSK/5 a MSP-48/2015-ODSK-ODSK/4.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 10 C 392/2015-27, kterým soud prvního stupně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle žalobců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil otázku místní příslušnosti soudu a nepostupoval podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori , vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, uveřejněné pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
Dovolací soud se ztotožňuje s posouzením nižších soudů, že z žaloby nejsou patrné žádné konkrétní okolnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, které by mohly podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. založit místní příslušnost Okresního soudu v Přerově. Žalobci se v žalobě omezili pouze na tvrzení, že jim měla být způsobena nemajetková újma v důsledku neposkytování ochrany jejich právům orgány činnými v trestním řízení, a to za podpory žalované. V obvodu Okresního soudu v Přerově přitom nebyla vydána ani stanoviska odškodňovacího odboru ministerstva spravedlnosti, ze kterých žalobci rovněž dovozují vznik újmy. Ani tato skutečnost tudíž místní příslušnost zmiňovaného soudu nemohla založit.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí není ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobců tak není přípustné.
Vady namítané žalobci (tj. že soud prvního stupně začal jednat ve věci samé dříve, než rozhodl o své místní příslušnosti, a že se nevypořádal se žádosti žalobců o ustanovení zástupce pro řízení) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 20. března 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu