ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1139.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1139/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce B. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1 106 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 310/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 336/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora částky jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v daňovém řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení pouze tak, že žalobce je žalované povinen zaplatit částku 2 100 Kč, a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce uplatnil odpočet DPH za měsíc září 1999. Správce daně po zahájení vytýkacího řízení rozhodl dne 19. 11. 2001 platebním výměrem, kterým vyměřil žalobci DPH a nepřiznal požadovaný odpočet. Tento platební výměr byl žalobci doručen a nabyl právní moci, když žalobce proti němu nepodal opravný prostředek, a ani následně nebyl pro nezákonnost zrušen. Podáním ze dne 2. 3. 2003 požádal žalobce o uplatnění vzájemného zápočtu uplatněného odpočtu DPH za měsíc září 1999 a vyměřené DPH za prosinec 1999. Na tuto žádost reagoval Finanční úřad pro Prahu 5 sdělením ze dne 24. 3. 2003, kterým mu uplatněnou částku neuznal jako zdanitelné plnění. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 21. 12. 2005 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti sdělení o vyřízení žádosti a rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního ředitelství. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 11 Ca 192/2007, bylo rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007 zrušeno, neboť žalobce mínil podáním ze dne 2. 3. 2003 povolení přezkumu platebního výměru ze dne 19. 11. 2001 podle §55b zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (do té doby jej finanční orgány považoval za vyjádření ve věci daně). Následně bylo zrušeno rozhodnutí finančního ředitelství ze dne ze dne 21. 12. 2005. Finanční ředitelství pak rozhodnutím ze dne 3. 6. 2010 řízení pro prekluzi práva zastavilo. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem financí dne 6. 12. 2010 zamítnuto.
Podle odvolacího soudu platební výměr ze dne 19. 11. 2001 nelze považovat za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť nebyl pro nezákonnost zrušen či změněn, byť žalobce tvrdí, že mu měl být požadovaný odpočet daně přiznán a výslovně namítal, že „správce daně nestihl zrušit nezákonné rozhodnutí.“ Postup orgánů státu v posuzovaném daňovém řízení nemůže být nesprávným úředním postupem, neboť shromažďování podkladů vedlo k rozhodnutí, zda bude povoleno přezkoumání platebního výměru, a odpovědnost žalované tak bylo možno zvažovat toliko z titulu existence nezákonného rozhodnutí. Ani rozhodnutí, která byla v průběhu posuzovaného daňového řízení vydávána, nelze považovat za nezákonná rozhodnutí, neboť za nezákonná rozhodnutí podle §8 odst. 1 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Ani v procesním postupu daňových orgánů neshledal odvolací soud pochybení takové intenzity, aby mohlo založit odpovědnost státu, když vzhledem k odlišnému výkladu obsahu podání žalobce ze dne 2. 3. 2003 daňové orgány nejprve adekvátním způsobem reagovaly na vyjádření žalobce a teprve po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 toto posuzovaly jako žádost o přezkoumání daňového rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků, v němž sice není zakotvena lhůta pro vydání rozhodnutí, avšak je v něm dána lhůta, do kdy nejpozději může být řízení zahájeno. Na povolení přezkumu nemá daňový subjekt právní nárok a je věcí správního uvážení, zda správce daně přezkum povolí či nikoliv. Bylo tedy především na žalobci, aby proti platebnímu výměru ze dne 19. 11. 2001 brojil řádným opravným prostředkem, což neučinil. Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani argumentaci žalobce, že daňový orgán měl možnost vydat rozhodnutí dříve, než došlo k prekluzi práva, a změnit platební výměr ze dne 19. 11. 2001 tak, že se žalobci přiznává požadovaný nadměrný odpočet DPH v částce 1 097 925 Kč, neboť v takovém případě by soud předjímal rozhodnutí daňového orgánu, že žádosti žalobce o přezkum daňového rozhodnutí mělo být vyhověno a nadměrný odpočet DPH mu měl být přiznán v požadované výši, což ale v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není přípustné, neboť toto řízení není ve vztahu k daňovému řízení řízením revizním a soud není oprávněn posuzovat důvodnost žádosti žalobce o uplatněný nadměrný odpočet DPH za září 1999, natož předjímat výsledek daňového řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle §241b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Přípustnost dovolání nemůže založit nesouhlas dovolatele s právním posouzením rozhodnutí daňových orgánů (o podání žalobce ze dne 2. 3. 2003), kterým se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když tato rozhodnutí nepovažoval za nezákonná, ačkoliv po jejich zrušení pro nezákonnost již k žádnému pokračování v řízení nedošlo, naopak došlo k prekluzi. Ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud a ze kterých vychází i soud dovolací (§241 odst. 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.), totiž vyplývá, že daňová povinnost byla žalobci uložena pravomocným platebním výměrem ze dne 19. 11. 2001, který nebyl pro nezákonnost zrušen a proti kterému žalobce ani nepodal opravný prostředek. Naproti tomu pozdějšími (nemeritorními) rozhodnutími daňových orgánů (o vyřízení žádosti žalobce), která byla následně zrušena, nebyla žalobci žádná povinnost uložena, tudíž na posouzení jejich zákonnosti podle §8 odst. 1 OdpŠk (na vyřešení této otázky) ve výsledku rozhodnutí o náhradě škody ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Brojí-li dovolatel proti postupu daňových orgánů, které podle něj měly porušit povinnost vydat rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků v zákonem stanovené lhůtě (tedy, že ve smyslu citovaného ustanovení neposoudili podání žalobce dříve), nemohl se dovolací soud touto argumentací dovolatele zabývat, neboť dovolatel k této otázce nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), stejně jako v případě otázky, zda žalobce měl právní nárok na zrušení pravomocného platebního výměru.
Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se v posuzovaném dovolání uvádí, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu