ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1174.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1174/2016-230
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Š. H. , proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 150 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 193/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2015, č. j. 57 Co 246/2015-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2015, č. j. 57 Co 246/2015-208, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 57 C 193/2013-177, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 94 112,90 Kč a v navazujících nákladových výrocích a věc se vrací v daném rozsahu Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 9. 2013 domáhá po žalované částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení o odstranění stavby (oplocení) vlastníka sousedního pozemku, které trvalo celkem 7 let, 3 měsíce a 9 dní.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 57 C 193/2013-177, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 94 112,90 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 55 887,10 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně byla účastnicí řízení o odstranění stavby vedeného nejprve stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Svinov, a poté stavebním úřadem Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Poruba. Řízení bylo zahájeno dne 23. 10. 2006 a pravomocně ukončeno ke dni 31. 1. 2014, řízení tedy trvalo celkem 7 let, 3 měsíce a 9 dní. V průběhu řízení ve věci odstranění stavby oplocení mezi pozemky, vše v katastrálním území S., obec O., bylo postupně vydáno šest rozhodnutí prvostupňových orgánů, přičemž prvních pět bylo druhostupňovým orgánem zrušeno a věc byla vždy vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se též v průběhu řízení domáhala přijetí opatření proti nečinnosti orgánu, kterému bylo vyhověno, a dále převzetí věci nadřízeným správním orgánem, jemuž však vyhověno nebylo. V průběhu předmětného správního řízení bylo mimo místních šetření vyžádáno posouzení denního osvětlení, jehož vyhotovení trvalo kolem dvou týdnů a dále byl ustanoveným znaleckým ústavem vypracován znalecký posudek ze dne 28. 2. 2011 a doplnění znaleckého posudku ze dne 24. 11. 2011, když vyhotovení posudků trvalo přibližně 4 měsíce. Žalobkyně žádostí ze dne 10. 3. 2013 vyzvala žalovanou k úhradě zadostiučinění v částce 87 500 Kč za průtah správního orgánu, když v době uplatnění žádosti trvalo řízení o odstranění oplocení 6 let a 4 měsíce a ke dni podání žádosti nebylo ukončeno. Žalovaná žádosti nevyhověla, o čemž žalobkyni zpravila sdělením ze dne 28. 8. 2013.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vycházel z ustanovení §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82 /1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž aplikoval též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a k němu příslušející judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (viz rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01). Zhodnotil, že po stránce skutkové a právní se nejednalo o řízení typově složité, ovšem s ohledem na umístění staveb a situaci v terénu byla typová jednoduchost řízení mírně ztížena, podle soudu prvního stupně by však taková věc měla být rozhodnuta v horizontu dvou let. Žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně nepřispěla k průtahům v řízení. Skutečnost, že žalobkyně důsledně hájila a uplatňovala svá procesní práva, nemůže jít k její tíži i vzhledem k tomu, že podaným opravným prostředkům druhostupňový orgán z velké části vyhověl. Žalobkyně také využívala dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Naopak ohledně postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně konstatoval, že docházelo k průtahům, a to opakovaně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o řízení o odstranění stavby před správním úřadem, kdy toto je subjektivně bezpochyby psychickou a časovou zátěží pro jeho účastníka, avšak ve srovnání s řízeními probíhajícími před soudem, ve kterých se projednávají otázky s dopadem do majetkové a finanční sféry, osobního stavu či osobní svobody jednotlivce, je z tohoto objektivního pohledu hlediska významnost předmětu řízení pro žalobkyni spíše na dolní hranici, a proto soud prvního stupně vycházel při stanovení výše nemajetkové újmy z dolní hranice rozpětí výše odškodnění za každý rok řízení. Přiznal tedy žalobkyni odškodnění ve výši 15 000 Kč za každý rok řízení, vyjma prvních dvou let délky správního řízení, za něž přiznal polovinu uvedené částky; celkem tedy 94 112,90 Kč. Neshledal přitom důvod k žalobkyní navrhovanému navýšení jednotlivých koeficientů o 50 %, neboť věc sice byla projednávána pouze ve dvou stupních, avšak opakovaně. Žalobkyni sice nelze vytýkat uplatnění jejích zákonných práv, avšak je nutno logicky připustit, že četnost a rozsah podání a námitek žalobkyně pravděpodobně mělo vliv na celkovou délku řízení, byť jejich uplatnění mohlo vést ke správnosti rozhodnutí ve věci jako takové. Soud prvního stupně též dodal, že nenašel ani předpoklady pro navýšení částky odškodnění z důvodu věku žalobkyně.
6. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Vyslovil nesouhlas s námitkou žalované, že v případě správního řízení nelze aplikovat Stanovisko, neboť podle odvolacího soudu je zřejmé, že se vztahuje na odpovědnost při výkonu státní moci, z čehož je zřejmé, že se vztahuje i na činnost orgánů ve správním řízení. Jako nedůvodnou odvolací soud též shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou. Odvolací soud dále zhodnotil, že soud prvního stupně si správně vyložil §31a odst. 3 OdpŠk, na jehož základě a v souvislosti se Stanoviskem dospěl k výši odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení. Konstatoval, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je nutno přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoli jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, tudíž není rozhodné, že toliko ve třech případech nedodržel správní orgán zákonnou lhůtu. Zopakoval též argumentaci soudu prvního stupně, že správní řízení o odstranění plotu není objektivně natolik závažné, aby mohlo být srovnáváno zejména se soudními řízeními, která mají přímý dopad do osobní, majetkové a finanční sféry, nebo s těmi správními řízeními, která se týkají poskytování různých finančních plnění ze strany státu, na nichž jsou účastníci takových řízení existenčně závislí. Odvolací soud se z výše uvedených důvodů plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. V dovolání žalovaná primárně uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku, zda je možné, aby soud při posuzování nároků podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí ve spojení s §31a OdpŠk mechanicky bez jakéhokoliv odůvodnění plně aplikoval Stanovisko, jde-li o nárok, na který se Stanovisko vůbec nevztahuje, neboť lze zvažovat pouze nesprávný úřední postup ve správním řízení podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk a žalobkyně je toliko vedlejší účastnicí správního řízení.
9. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu žalovaná dovozuje, že k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. V daném případě byly ve správním řízení lhůty pro vydání rozhodnutí stanoveny v ustanovení §71 správního řádu. Odvolací soud tudíž podle žalované nesprávně právně posoudil, že se správní orgány dopustily nesprávného úředního postupu podle „§13 odst. 1 a §31a“ OdpŠk, aniž by ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk posoudil, zda a jaké konkrétní průtahy se ve správním řízení vyskytly nebo zda nesprávný úřední postup spočíval v opakovaném zrušení rozhodnutí prvoinstančního stavebního úřadu a vrácení věci k novému projednání.
10. Žalovaná případně formuluje otázku, kterou se dovolací soud dosud nezabýval, a to zda potence dotčených práv či povinností vedlejšího účastníka správního řízení je soukromoprávní povahy v takové intenzitě, aby vedla k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) v jeho „občanskoprávní části“, a tudíž i k plné aplikovatelnosti Stanoviska, v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněného vedlejším účastníkem správního řízení. Žalovaná má však za to, že právo vedlejšího účastníka správního řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze dovodit z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněného vedlejším účastníkem správního řízení podle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tak nelze aplikovat Stanovisko ani posuzovat přiměřenost délky řízení podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pokud by mělo být Stanovisko aplikováno ve vztahu k porušení jiných článků než čl. 6 Úmluvy, pak by mělo být aplikováno nanejvýš přiměřeně.
11. Žalovaná dále uvádí, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá též v tom, že si neúplně vyložil Stanovisko, konkrétně jeho část IV písm. d), v níž se uvádí, že v tzv. typových řízeních se musí jednat o důležitých právech či povinnostech osob, aby nebylo třeba vést dokazování k tomu, zda nemajetková újma vznikla, neboť jde o notorietu ve smyslu §121 občanského soudního řádu. V daném případě se však nejedná o některé z typových řízení, neboť tvrzená nejistota o tom, zda na sousedním pozemku bude oplocení či nikoliv, zjevně není předmětem typového řízení. V důsledku toho žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně presumoval vznik nemajetkové újmy žalobkyně nejen v nejistotě o výsledku řízení, ale spočívající i ve stresu, časové zátěži, omezení v jiných aktivitách, dopadu na čest žalobkyně, její pověst a dobré jméno v obci, frustraci, pocitech křivdy a narušení soukromí.
12. Podle žalované také žalobkyni přiznané zadostiučinění mnohonásobně překračuje peněžní ekvivalent hodnoty práv, na kterých mohl být vedlejší účastník správního řízení dotčen, a nesplňuje tak kritérium přiměřenosti zadostiučinění podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk. V této souvislosti žalovaná upozorňuje, že ze skutkových zjištění nižších soudů je zřejmé, že vliv oplocení na pozemek žalobkyně nebo stavby na něm byl zanedbatelný.
13. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v posuzovaném správním řízení žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku správního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
21. Článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
22. Ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stanoví, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb. nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních §13 OdpŠk (shodně v §22 OdpŠk) a v §31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí či §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení §31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
24. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že se tento vztahuje výhradně k soudním řízením. Druhý odstavec již výslovně nestanovuje, zda se práva zde upravená vztahují pouze na řízení soudní (anebo i na řízení jiná), ale jelikož navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že se i tento odstavec vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr je možné dovodit i z obsahu tohoto článku, neboť ten říká, že „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně“. Veřejnost jednání je přitom znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především orgány moci výkonné.
25. Také čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o „projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být soudem rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. ESLP termín „projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i Stanovisko. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci W. proti Rakousku , stížnost č. 5335/07, bod 46; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).
26. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, ať již z hlediska věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo toho, že posuzované řízení neprobíhalo před soudem a nejde ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá, a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že v případě nadměrné délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. §13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale půjde o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě (k rozdílu mezi úkonem a rozhodnutím ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě), a to buď jednotlivě, nebo v jejich souhrnu, nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
27. Žalobkyně se v posuzované věci domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s délkou správního řízení, na které však nenavazoval soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů. Z dosud uvedeného plyne, že bez ohledu na to, zda půjde o věc spadající do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na samotné správní řízení, pokud na něj nenavazovalo řízení soudní, nedopadá ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zde není garantováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (SIMON, P. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 2. Stavební právo. 2017, roč. 21, č. 2, s. 7-9; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud soudy nižších stupňů dovodily z čl. 6 odst. 1 Úmluvy právo žalobkyně na přiměřenou délku posuzovaného správního řízení, je jejich právní posouzení dané otázky nesprávné.
28. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými vadami řízení zatíženo bylo.
29. Žalobkyně žalobou uplatnila několik nároků se samostatným skutkovým základem (zásah do rodinného života a soukromí, nejistotu ohledně výsledku řízení, újmu na cti, jménu a pověsti, újmu na zdraví), aniž by však bylo zřejmé, jakou výši zadostiučinění žalobkyně pro každý z těchto nároků požaduje. To činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto pochybil, když žalobkyni nevyzval postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby specifikovala, zda a případně jakého zadostiučinění se ve vztahu k těmto nárokům domáhá. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo i z tohoto hlediska vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
30. Napadené rozhodnutí je nesprávné co do základu žalobou požadovaného nároku. Žalovanou vymezené otázky se vztahují i k presumpci a výši vzniklé újmy. Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že na posuzované správní řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž ani závěry plynoucí ze Stanoviska, je nezbytné nejdříve posoudit, zda v řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích došlo a zda žalobkyni vznikla tvrzená újma v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Až následně bude možné posoudit formu, případně výši, přiměřeného zadostiučinění. Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval pro předčasnost dalšími dovolacími námitkami vymezenými žalovanou.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho napadení dovoláním (tedy ohledně částečného vyhovění žalobě) podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba přistoupit k odstranění vad žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu a také ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
32. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu tak povede žalobkyni ke specifikaci, náhrady jaké nemajetkové újmy a v jaké výši se domáhá ve vztahu k průtahům ve správním řízení, a tyto následně posoudí ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu