ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1176.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1176/2017-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. B. , zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 966 629,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 14/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, č. j. 68 Co 286/2016-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve výši 966 629,10 Kč s příslušenstvím vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu Mgr. Františka Gajdoše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Vsetín.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 27 C 14/2014-235, zamítl žalobu o zaplacení částky 966 629,10 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 68 Co 286/2016-264, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Skutečnost, že soudní vykonavatel utvrzoval žalobce v tom, že jeho pohledávky do exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Broncem přihlásil, ačkoliv tak neučinil, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než jaké učinil odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k dovolacím námitkám, kterými žalobce brojí proti alternativnímu odůvodnění napadeného rozsudku (otázka tzv. další činnosti exekutora), uvedenému nad rámec právního posouzení věci pro hypotetický případ, že by byl prokázán žalobcem tvrzený skutkový stav.
Námitka žalobce, že se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu tím, že byl nečinný v rámci projednávaných exekučních řízení, čímž porušil svou informační povinnost vyplývající z §18 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v důsledku čehož žalobce své pohledávky do exekučního řízení nepřihlásil, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti exekutora, když bylo v rámci řízení prokázáno, že žalobce byl o svých procesních právech informován (jinak) v souběžně probíhajícím exekučním řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda lze nezřízení exekutorského zástavního práva považovat za nesprávný úřední postup, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani zde odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou, když pro jeho úspěch v exekučním řízení nebylo podstatné zřízení zástavního práva, ale přihlášení pohledávek do dražby. Už proto nemohou dovolací námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o tom, že nezřízení zástavního práva exekutorem není nesprávným úředním postupem, založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Navíc danou otázku vyřešil odvolací soud v souladu s řešením přijatým v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že pořadí pohledávky oprávněného v (přerušeném) exekučním řízení se řídí podle §337c odst. 1 písm. c) a §337c odst. 5 písm. a) o. s. ř., přičemž za rozhodující se považuje den, kdy soudu výkonu (soudnímu exekutorovi) došel návrh na nařízení výkonu exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3755/2011).
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu