ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1180.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1180/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. G. , zastoupeného Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kopeckého sady 15, b) M. G. , c) I. L. , d) J. B. , proti žalovaným 1) J. K. , a 2) K. K. , zastoupeným JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 161, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 107/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 11 Co 472/2009-407, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Beáty Burianové, advokátky se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 161.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2009, č.j. 15 C 107/2004-367, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali „určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 137/4 v domě čp. 137 na stavební parcele č. 93/1, s podílem na společných částech domu a stavební parcele č. 93/1 o výměře 452 m2 a pozemkové parcele č. 64/7 o výměře 356 m2, o velikosti 7230/65920, zapsaných v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu Cheb, na listech vlastnictví č. 3202, 3201, 3273 pro obec a k. ú. M. L. (dále též „byt“ nebo „bytová jednotka“) , byla ke dni své smrti zůstavitelka J. T.“ (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Po provedeném řízení učinil skutkový závěr, že J. T. byla nájemkyní bytové jednotky č. 137/4 v M. L.. Město Mariánské Lázně jako vlastník kupní smlouvou ze dne 23. června 2003 (s právními účinky vkladu ke dni 7. srpna 2003) prodalo tuto bytovou jednotku J. T. za zvýhodněnou kupní cenu ve výši 85.011,- Kč. Za stejnou částku následně prodala J. T. tuto bytovou jednotku žalovaným, a to na základě kupní smlouvy ze dne 10. září 2003. Kupní cenu v případě první kupní smlouvy za kupující J. T. uhradili žalobci. Kupní cena v případě druhé kupní smlouvy byla uhrazena tak, že žalovaní započetli svoji pohledávku za J. T. vzniklou tím, že za ni uhradili kupní cenu v případě první kupní smlouvy, proti její pohledávce na úhradu kupní ceny z druhé kupní smlouvy. Ještě v době před prodejem předmětné bytové jednotky J. T. žalovaný 2) uhradil za nabyvatelku její dluh představující nedoplatky za služby a nájem za užívání předmětného bytu v částkách 12.819,- Kč a 12.500,- Kč. Po prodeji bytové jednotky žalovaným poskytovala J. T. žalovaným plnění za užívání tohoto bytu. Soud prvního stupně měl rovněž (na základě výslechů svědků) za prokázané, že si J. T. opakovaně stěžovala jak na svou špatnou finanční situaci, tak i na nedobré vztahy mezi ní a žalobci a) a b). Měla zájem bytovou situaci vyřešit tím, že by našla kupce pro svůj byt, což se jí v případě žalovaných podařilo. S tímto řešením byla spokojena, neboť to odpovídalo jejímu přání. J. T. (dále též „zůstavitelka“) zemřela dne 20. března 2004. Soud prvního stupně rovněž posuzoval, zda uvedená kupní smlouva, s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, nemá charakter tzv. lichevní smlouvy a není tedy absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. Dospěl k závěru, že tato smlouva je platná a že k lichevnímu jednání nedošlo, neboť v průběhu řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by s uzavřením smlouvy byla zůstavitelka nespokojená. Nebyl zde tedy dán důvod neplatnosti kupní smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v nákladovém výroku jej změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za úplná a správná, mající oporu v obsahu spisu. Ztotožnil se i s právním posouzením skutkového stavu soudem prvního stupně ohledně závěru, že kupní smlouva je platná a nelze jí přiznat charakter tzv. lichevní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (pouze) žalobce a) (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá a nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatel „v posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy dle ust. §39 obč. zák., která byla posouzena soudy obou stupňů na základě v řízení zjištěného skutkového stavu v rozporu s ustálenou judikaturou a tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem“ Po připomenutí skutkového stavu, z nějž vycházel při rozhodování odvolací soud, dovolatel poukazuje na obvyklou cenu předmětné bytové jednotky, která se pohybovala v řádově několika set tisíc korun, když v tomto případě představovala obecná cena bytu ke dni 10. září 2003 (tj. ke dni prodeje bytové jednotky žalovaným) částku 1.250.000,- Kč, tzn. částku 50 krát vyšší než plnění, které zůstavitelka získala prodejem. Podle znaleckých posudků provedených v řízení zůstavitelka byla osobou podprůměrně inteligentní a značně ovlivnitelnou, přičemž tato ovlivnitelnost byla dána její primitivností se sklony k častým emočním změnám a také změnami věkovými. Podle posudku byla také osobou konfliktní, se snadnou změnou názorů. Dlouhodobě se léčila pro organickou poruchu s bludy, u její osoby byla zjištěna přítomnost organicity a demence. Organické poruchy a její duševní stav vyústily i v nutnost hospitalizace v Psychiatrické léčebně v Dobřanech. Podle dovolatele z řízení jednoznačně vyplynulo, že žalovaní od samého počátku jednali a využili nezkušenosti, ovlivnitelnosti a rozumové slabosti zůstavitelky. Zároveň bylo prokázáno, že zůstavitelka byla osobou, která neměla zkušenosti s prodejem realit a nevěděla a ani nemohla vědět, jak vysoké plnění by mohla získat z prodeje předmětného bytu. Oba soudy zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily a rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou týkající se neplatnosti právních úkonů pro rozpor s dobrými mravy. Předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Dovolatel shledává smlouvu v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že žalovaní zneužili rozumové slabosti, finanční tísně a nezkušenosti zůstavitelky, o které jednoznačně věděli, a ve svůj prospěch uzavřeli smlouvu, kdy hodnota vzájemných plnění je v hrubém nepoměru. Zůstavitelka pro svůj nedostatečný intelekt a rozumovou slabost ani nevěděla, jakou skutečnou tržní hodnotu má převáděný byt a jaké plnění by za jeho převod mohla získat. Tato její nevědomost a tíseň byla právě zneužita žalovanými, kteří ji využili výlučně ve svůj prospěch. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy i bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Každé jednání by mělo být v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti. Vzájemný nepoměr plnění, které se stranám z předmětné kupní smlouvy dostalo, je třeba posuzovat nejen z hlediska subjektivního, ale i z hlediska objektivního posouzení dané věci, tzn. z principu přiměřenosti a spravedlnosti. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (sepsaném jejich advokátkou) odmítají (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci uplatněnou dovolatelem. Nesouhlasí s námitkou, že oba soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a za tím účelem provádějí rozbor rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. Důležitým aspektem posuzovaného případu je skutečnost, že zůstavitelka s prodejem předmětného bytu za stejných podmínek, za jakých jej získala, byla spokojena, neboť to odpovídalo jejím představám a jejímu přání. V žalobě nebylo tvrzeno ani žádnou svědeckou výpovědí ani jiným důkazem nebylo prokázáno, že by zůstavitelka s tímto řešením (s prodejem bytu žalovaným) byla nespokojena; sama nikdy dodatečně neprojevila objektivně vnímatelným způsobem svou nespokojenost s tímto řešením své bytové situace. Nelze proto předmětnou smlouvu posuzovat jako smlouvu lichevní. V posuzované věci byla motivem prodeje za sníženou cenu skutečnost, že zůstavitelka v momentě nabídky (ze strany města Mariánské Lázně) prodeje bytové jednotky za sníženou cenu, neměla finanční prostředky na úhradu kupní ceny a zároveň měla vysoký dluh na nájemném a službách spojených s užíváním předmětného bytu, které nebyla schopna uhradit vlastními prostředky. V případě, že by tento byt nebyl koupen zůstavitelkou, byl by nabídnut ke koupi třetí osobě za tržní cenu, přičemž zůstavitelce hrozila výpověď z nájmu bytu. Zůstavitelka si těchto skutečností byla vědoma a proto měla eminentní zájem na tom, aby byly především uhrazeny její dluhy a byt prodán někomu, kdo by ji v něm nechal dožít a ke komu by měla kladný vztah a důvěru. Proto předmětný byt prodala žalovaným, kteří její všechny požadavky splňovali a u nichž měla jistotu, že za ní uhradí uvedené dluhy a v bytě bude moci i nadále bydlet až do své smrti. „V tomto směru byla očekávání paní J. T. naplněna, jelikož žalovaní všechny dluhy uhradili, projevovali o ni skutečný zájem, byli jí nápomocni při řešení nejrůznějších problémů a zároveň ji umožnili, tak jak bylo dohodnuto, v bytě dožít.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitelka postupovala zcela racionálně a nikdy neprojevila nesouhlas s uzavřením převodní smlouvy. Dovolatel ve svém dovolání sice popisuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, ovšem tento popis je účelově neúplný, neboť v něm absentují další skutkové okolnosti, na které je třeba poukázat. Výslechem svědků D., H., Š., S. a H. bylo v předchozím řízení prokázáno, že si zůstavitelka opakovaně stěžovala na špatné vztahy mezi ní a žalobci a) a b). Těmito výslechy bylo také prokázáno, že mezi zůstavitelkou a žalobci nepanovaly dobré vztahy, svědkyně H. uvedla, že zůstavitelka měla z dovolatele velký strach, protože se k ní choval nevhodně, až hrubě. Také z výpovědi svědkyně J. P. vyplývá, že vztahy mezi zůstavitelkou a žalobci a) a b) nebyly dobré a zůstavitelka usilovala o to, aby nadále s nimi nemusela bydlet v jednom bytě. Tyto skutečnosti nebyly žalobci žádným způsobem vyvráceny. Konečně žalovaní nesouhlasili ani s námitkou dovolatele, že zůstavitelka byla osobou podprůměrně inteligentní a značně ovlivnitelnou a že tato její nevědomost a tíseň měla být zneužita žalovanými. Oba soudy nedospěly k závěru, že zůstavitelka by byla v době uzavření předmětné kupní smlouvy stižena takovou duševní poruchou, která by ji činila pro uzavření daného právního úkonu nezpůsobilou. Má-li dovolatel na mysli tvrzení o neplatnosti smlouvy podle §49 obč. zák., tj. že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, pak i toto tvrzení se nezakládá na pravdě a tato nová argumentace se účelově objevila ze strany žalobců až v odvolacím řízení a nyní v dovolání. Jednou ze zákonných podmínek k tomu, aby takový právní úkon mohl být z tohoto důvodu považován za neplatný, je odstoupení od smlouvy, k němuž v daném případě nedošlo. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání dovolatele bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání v této věci není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 téhož předpisu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebylo ani shledáno, že by prostřednictvím tohoto rozhodnutí byla zaznamenán rozpor v judikatuře, a konečně nelze ani dovodit, že by s ohledem na skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel a kterým je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), měla být vyřešená právní otázka (posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 10. září 2003) posouzena jinak, tedy (jinak vyjádřeno), že by (v tomto případě) odvolací soud pochybil při právním posouzení skutkové stavu.
Z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení jak dovoláním napadeného rozsudku, tak i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že oba soudy při právním posouzení zjištěného skutkové stavu věnovaly zřetelnou pozornost všem okolnostem z hlediska zkoumání platnosti předmětné převodní smlouvy, takže právní názor dovolatele, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., neboť se jedná o tzv. lichevní smlouvu, je pouze důsledkem dovolatelova odlišného právního názoru, který přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku reflektoval i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování tzv. lichevních smluv, jak byla zejména vyložena v instruktivním rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (in www.nsoud.cz ). Na závěry uvedené v tomto rozsudku navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (in tamtéž), ve kterém k problematice tzv. lichevních smluv mj. uvedl:
„ Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy , které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
Je zřejmé, že odvolací soud při posuzování zjištěného skutkového stavu, který dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže revidovat, z výše judikovaných verifikačních mezí nevybočil a že též ve vazbě na závěry soudu prvního stupně se při posuzování skutkového věci nedopustil žádného právně kvalifikačního pochybení.
Vzhledem k dovolatelem vymezenému dovolacímu důvodu (že předmětná kupní smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná) lze pro úplnost konstatovat, že skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, nezakládal ani úvahy o existenci tzv. propadné zástavě. V judikatuře Nejvyššího soudu byl totiž institut tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz), spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 (in www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1918/2008 (in www.nsoud.cz ) judikoval, že „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované a poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ (k tomu srov. ještě např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009, in tamtéž).
Konečně skutkový základ věci nemohl ani inklinovat k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu tzv. neúměrného zkrácení kupní ceny. V tomto směru dovolací soud považuje za vhodné odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (in www.nsoud.cz ), ve kterém zaujal následující právní názor: „ Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.“
Odvolací soud ovšem neshledal, že by jednání žalovaných v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy kolidovalo s dobrými mravy, přičemž otázka posouzení, zda smlouva je rozporná s dobrými mravy či nikoliv přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak z toho důvodu, že uvedené posouzení je (z povahy věci) závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc, čímž nesplňuje podmínku judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných (obdobných); takové rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné. Tento závěr zcela doléhá i na posuzovanou věc.
Pokud dovolatel ve svém dovolání zpochybňuje správnost odvolacím soudem učiněného právně kvalifikačního závěru, činí tak především s odkazem na svou skutkovou verzi případu, čímž fakticky nepřípustně uplatňuje také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost nenárokového dovolání posuzovat nelze.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) téhož procesního předpisu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení jejich advokátkou v tomto dovolacím řízení v částce 6.500,- Kč [odměna z částky 20.000,- Kč určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky o 50% na částku 10.000,- Kč a o dalších 50% podle §18 odst. 1 na částku 5.000,- Kč vzhledem k tomu, že advokátka žalovaných v dovolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby (sepis písemného vyjádření k dovolání), a dále zvýšená o 30% (1.500,- Kč) podle §19a cit. vyhlášky, neboť v dané věci advokátka společně zastupovala více účastníků], a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.300,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, a to k rukám jejich advokátky, která je v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu