ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1194.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1194/2020-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 223/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 20 Co 39/2020-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 14 C 223/2018-38, jímž byla odmítnuta pro neprojednatelnost žaloba (výrok I) a rozhodnuto, že se „žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitka žalobce, že „soud nemůže odmítnout žalobu, aniž by provedl důkazy navrhované žalobcem a aniž by jednotlivé spisy, na něž žalobce odkazoval, byly vůbec k důkazu vyžádány“ nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se týká otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud (soud prvního stupně) své rozhodnutí vybudoval právě a jen na tom, že žaloba je pro nedostatečné vymezení skutkového děje neprojednatelná. Nejvyšší soud konstatuje, že postup odvolacího soudu, který odmítl žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. pro nesrozumitelnost z důvodu nedostatečné individualizace skutku, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností, nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5091/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002).
Lze ve stručnosti dodat, že dokazování lze provádět jen při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.), a to na základě projednatelné žaloby, v níž je prostřednictvím právně relevantních tvrzení jednoznačně určitě a srozumitelně v hrubých rysech vymezen skutek. Řečeno jinak: dokazování se provádí o konkrétních tvrzeních a soudům je naopak zapovězeno, aby z označených důkazů za žalobce a na újmu procesních práv ostatních účastníků řízení teprve extrahovaly, co má být vlastním předmětem řízení.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu