ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1229.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1229/2018-704
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce R. H. , narozeného dne XY, bytem v XY (právního nástupce původní žalobkyně A. K., narozené dne XY, posledně bytem v XY, zemřelé dne 12. ledna 2014), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce V. L., narozeného dne XY, a L. L., narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalovaným 1) A. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátem se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 725/60, 2) K.L.H. Credit, spol. s.r.o. – v likvidaci , původně se sídlem v Brně, Vinohrady 43, identifikační číslo osoby 607 31 583, zaniklé dne 6. listopadu 2014 výmazem z obchodního rejstříku z důvodu ukončení likvidace společnosti, 3) M. B., narozenému dne XY, bytem v XY, a 4) J. B., narozené dne XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017, č. j. 14 Co 378/2009-598, takto:
I. Dovolání žalovaných 3) a 4) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem, vedlejšími účastníky na straně žalobce a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č. j. 9 C 1766/96-239, žalobu (původní žalobkyně A. K., gen. shora) v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.). V dané věci se žalobkyně domáhala jednak určení neplatnosti dále uvedených kupních smluv ve vztahu mezi smluvními stranami, jednak určení svého vlastnického práva ohledně specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že na uplatněných nárocích o určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2. července 1996 mezi žalobkyní a žalovanou 2), dne 2. prosince 1996 mezi žalovanou 2) a žalovanou 1) a dne 7. března 2003 mezi žalovanou 1) na jedné straně a žalovaným 3) a žalovanou 4) na straně druhé, ve všech případech ohledně předmětných nemovitostí, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Zamítavé rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem proti žalovaným 1) a 2) odůvodnil rovněž nedostatkem naléhavého právního zájmu, protože žalované nejsou zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí. Zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k uvedeným nemovitostem proti žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně založil na závěru o platnosti uvedené kupní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. května 2010, č. j. 14 Co 378/2009-282, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ad a) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2.7.1996 mezi žalobkyní a 2. žalovaným, dne 2.12.1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou a dne 7.3.2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé, ve všech případech ohledně domu č.p.XY na pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, obci XY“ , a ad b) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k domu č.p. XY na pozemku p. č. XY a k pozemku p.č. XY v katastrálním území XY, obci XY proti 1. žalované a 2. žalovanému“ , a změnil jej ve výroku I. ad c) „ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví proti 3. žalovanému a 4. žalované tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území XY, obec XY, dříve okres XY, a to domu č.p. XY na pozemku p.č. XY a pozemku XY – zastavěná plocha a zádvoří“ a výroku I. ad d) „ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ . Ve výrocích II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
Odvolací soud v tomto svém rozsudku mj. vyložil, že z obsahu ujednání stran, zejména ze smlouvy o půjčce, je zřejmé, že jejich úmyslem nebylo uzavřít kupní smlouvu, na základě níž by se stal žalovaný 2) vlastníkem sporných nemovitostí se současným zaplacením kupní ceny formou zápočtu na svou pohledávku na vrácení půjčené částky 1.000.000,- Kč, nýbrž tímto způsobem zajistit plnění závazků žalobkyně ze smlouvy o půjčce, aniž by však bylo možno tuto smlouvu hodnotit jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu §553 obč. zák. Kupní smlouva je navíc neplatná i pro obcházení zákona, neboť byť její obsah je právně dovolený, byla uzavírána s cílem dosáhnout výsledku, který není zákonem předvídán a není žádoucí, neboť účastníci obešli institut zajišťovacího převodu práva, k jehož naplnění jejich projevy vůle fakticky směřovaly, a bylo tím znemožněno dosažení výsledku jednání předvídaného tímto institutem pro případ splnění závazků ze smlouvy o půjčce, tedy zpětný převod vlastnického práva na žalobkyni, jak bylo jejich úmyslem s ohledem na to, že současně dne 2. července 1996 sepsali zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného 2) ke sporným nemovitostem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalovaných 3) a 4), že i kdyby byla shledána neplatnou smlouva ze dne 2. července 1996, nebyla by přinejmenším neplatná kupní smlouva, kterou nabyli sporné nemovitosti od žalovaného 2) do svého vlastnictví v roce 2003, a to s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který se týkal případu odstoupení od smlouvy. Odvolací soud k této námitce dále uvedl: „V tomto směru je třeba odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například rozhodnutí R 29/2007 či 22 Cdo 1836/2002, dle něhož situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka. I když Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/2007, uvedl, že nález týkající se odstoupení od smlouvy lze vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením (například neplněním rozvazovací podmínky mající obdobné právní důsledky jako odstoupení od smlouvy), není ani toto rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, neboť je nelze považovat za srovnatelné k situaci, kdy určitá osoba nabývá věc na základě neplatného právního úkonu v dobré víře od osoby, která není vlastníkem převáděné věci, na rozdíl od případů rozebíraných nálezy Ústavního soudu České republiky, v nichž jde o odstoupení od smlouvy nebo zrušení smlouvy dříve platné a účinné. Je třeba vycházet i nadále z toho, že další nabyvatel nemovitostí převáděných od původního vlastníka neplatnou kupní smlouvou se nestává jejich vlastníkem jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.“
K dovolání žalovaných 1), 3) a 4) Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 30 Cdo 1587/2011, dovolání žalované 1) odmítl, dovolání žalovaných 3) a 4) zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Na základě podané ústavní stížnosti žalovanou 1) a dále nyní žalovanými 3) a 4) Ústavní soud nálezem ze dne 20. listopadu 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, zrušil shora označené rozsudky Nejvyššího soudu i odvolacího soudu. Ústavní soud ve vydaném nálezu vyložil, že otázka dobré víry stěžovatelů byla pro posouzení otázky vlastnictví předmětných hodnocení podstatná, přičemž obecné soudy závažným způsobem pochybily, jestliže se s námitkami stěžovatelů v tomto směru vznesenými nikterak nevypořádaly.
Jelikož žalobkyně dne 12. ledna 2014 zemřela, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 14 Co 378/2009-558, o tom, že v řízení bude na místo zemřelé žalobkyně pokračováno s jejím dědicem R. H.
Usnesením ze dne 23. června 2017, č. j. 14 Co 378/2009-582, bylo rozhodnuto o přípustnosti vstupu vedlejších účastníků V. L. a L. L. do řízení na straně žalobce.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 19. října 2017, č. j. 14 Co 378/2009-598, o odvolání původní žalobkyně rozhodl následovně:
„I. Rozsudek soudu I. stupně se
a) v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 2. 7. 1996 mezi původní žalobkyní A. K. a 2. žalovaným, dále o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou a žaloby o určení vlastnictví, a to ve vztahu k 2. žalovanému, ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje,
b) potvrzuje v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou ve vztahu k 1. žalované a o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 7. 3. 2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé,
c) mění ve zbývající části výroku I. tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnictví původní žalobkyně A. K. k pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je dům číslo popisné XY, v katastrálním území XY a obci XY, ke dni 13. 5. 2010 vůči 1. žalované, 3. žalovanému a 4. žalované“ ,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) (dále též „dovolatelé“ nebo „žalovaní“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, případně nesplňuje zákonem stanovené náležitosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Předně je třeba zdůraznit, že dovolání žalovaných, pokud je jimi napadán výrok I. rozsudku odvolacího soudu v částech a), b) a c), neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v tomto směru dovolatelé neuplatnili řádně dovolací důvod ani nevymezili předpoklady přípustnosti svého dovolání.
Za řádné dovolání lze tak považovat tu část dovolání, v němž dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání (spočívající jednak v uplatnění varianty, že by právní otázka nabytí vlastnického práva k nemovité věci měla být dovolacím soudem posouzena - a to v intencích judikatury Ústavního soudu - jinak, a dále v tvrzení, že odvolací soud v rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyplývající ze shora již označeného kasačního nálezu Ústavního soudu).
Ovšem ani na základě takto uplatněné dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit. Je tomu tak z toho důvodu, že v mezidobí, tj. od vydání zmíněného kasačního nálezu Ústavního soudu, nastala jednak právní událost ve formě úmrtí původní žalobkyně A. K., a dále určovací žalobou dotčený nemovitý majetek (pozemek p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v obci XY) byl převeden na V. L. a L. L., nyní oba společně bytem v XY, aniž v posledně uvedeném případě žalobce na tuto právní okolnost odpovídajícím způsobem procesně reagoval.
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud svůj měnící meritorní výrok ad I. písm. c) primárně odůvodnil tím, že žalobci na takto podané určovací žalobě nesvědčí naléhavý právní zájem, neboť v době jeho rozhodování nebyli žalováni tzv. katastrální vlastníci předmětného nemovitého majetku.
Tento právně kvalifikační závěr má přitom oporu v ustálené judikatuře dovolacího soudu, v níž je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem – k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tedy zřejmé, že odvolací soud s ohledem na jím učiněné procesní aspekty věci plynoucí z výkladu §80 o. s. ř. neřešil (ani za dané situace neměl podklady řešit) právní otázku „nemo plus iuris“, kterou naopak dovolatelé pokládají za stěžejní z hlediska jejich uplatňované dovolací argumentace. Jinými slovy řečeno, předmětná určovací žaloba neměla naději na procesní úspěch již z toho důvodu, že žalobce se domáhal deklaraci věcně právního vztahu vůči osobám, jež v době rozhodování odvolacího soudu předmětný pozemek nevlastnily, přičemž pro odvolací soud neplynula žádná povinnost hmotně právně poučovat žalobce o tom, koho a jak má správně žalovat, aby mohlo být mj. dosaženo souladu s tvrzeným právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí.
Za dané procesní situace tudíž nebyl žádný prostor k realizaci právního názoru plynoucího z předmětného kasačního nálezu Ústavního soudu, což ostatně odvolací soud zcela přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných 3) a 4) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu