ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1240.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1240/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.429.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 27/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 13 Co 360/2012 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2012, č. j. 25 C 27/2012 - 29, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.429.000,- Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 12. 2011 do zaplacení; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 30. 6. 2008 podala žalobkyně žalobu podle §80 písm. b) občanského soudního řádu, týkající se uzavření nájemní smlouvy nebydlícího člena bytového družstva, u Okresního soudu v Nymburce, kterou bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 12 C 167/2008 (dále „posuzované řízení“). Usnesením ze dne 25. 2. 2010 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad podání, ty byly odstraněny podáním ze dne 22. 3. 2010. Dne 16. 3. 2010 podala žalobkyně stížnost na průtahy v posuzovaném řízení. Dne 31. 3. 2010 bylo nařízeno jednání na 23. 4. 2010. Dne 12. 4. 2010 navrhla žalobkyně připuštění změny žaloby. Dne 23. 4. 2010 proběhlo ústní jednání, které bylo odročeno na den 30. 4. 2010 za účelem vyhlášení rozhodnutí. Dne 29. 4. 2010 podala žalobkyně návrh na vyloučení soudce z rozhodování ve věci. Dne 30. 4. 2010 byl vyhlášen rozsudek. Dne 19. 5. 2010 bylo žalobkyni doručeno usnesení o nepřipuštění změny žaloby ze dne 30. 4. 2010, proti kterému podala odvolání (odmítnuto 2. 7. 2010) a ústavní stížnost (odmítnuta 20. 1. 2011). Dne 11. 6. 2010 podala žalobkyně odvolání i proti rozsudku ze dne 30. 4. 2010, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu dne 23. 3. 2011. Dne 9. 6. 2011 podala proti tomuto rozsudku žalobkyně dovolání. Dne 29. 9. 2011 se žalobkyně obrátila na žalovanou s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.450.000,- Kč. Dne 11. 11. 2011 žalovaná nárok žalobkyně částečně uznala a poskytla jí zadostiučinění ve výši 21.000,- Kč.
Soud prvního stupně shledal délku řízení 3 roky a 8,5 měsíce v daném případě jako nepřiměřenou. Při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházel ze základní částky 40.625,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a za každý další rok). Tu pak snížil o 40 % s ohledem na projednávání věci před odvolacím, dovolacím i Ústavním soudem a o 10 % vzhledem k menšímu významu řízení pro žalobkyni. Dospěl tedy k poloviční částce – 20.312,50 Kč. Protože žalovaná již poskytla žalobkyni částku 21.000,- Kč, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud vycházel z délky posuzovaného řízení ke dni svého rozhodnutí – 4 roky a 4 měsíce. Od základní sazby ve výši 66.000,- Kč (při výchozí částce 20.000,- Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení) odečetl 20 % za podíl žalobkyně na délce řízení a 30 % na základě skutečnosti, že věc byla projednávána před vícero soudy. Dospěl tedy k výsledné výši odškodnění v částce 33.000,- Kč, proto rozsudek prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 12.000,- Kč; ve zbytku jej potvrdil. Úroky z prodlení žalobkyni přiznal ode dne 1. 12. 2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1.417.000,- Kč s příslušenstvím a do určení počátku lhůty prodlení žalované podala žalobkyně dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle žalobkyně měla být zvýšena základní sazba přiznávaného zadostiučinění dle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, pro zvláštní význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť předmětem řízení byla otázka bydlení žalobkyně.
Posouzení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni z daného pohledu odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadený rozsudek není v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“; taktéž dostupné, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), jak tvrdí žalobkyně, ani s jinou judikaturou dovolacího soudu. Zvýšený význam řízení se podle Stanoviska typicky presumuje u trestních řízení, řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). V posuzované věci se žalobkyně domáhala uložení povinnosti bytovému družstvu vydat písemné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání žalobkyně, eventuálně uložení mu povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 1909/10, dostupné z nalus.usoud.cz). Judikatura Nejvyššího soudu takové řízení mezi řízení, kde se zvýšený význam předpokládá, nezařazuje a bez dalších okolností je nelze postavit výše uvedeným řízením naroveň. Pro učinění opačného závěru by musela žalobkyně okolnosti zvyšující význam předmětu posuzovaného řízení pro sebe tvrdit a prokázat, což neučinila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).
Stejně tak postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, v otázce zohlednění věku žalobkyně.
Námitka, že pokud nebylo shledáno řízení složitým, měl odvolací soud zvýšit základní částku zadostiučinění, nezakládá po právní stránce zásadní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a nemůže tedy založit přípustnost dovolání. Pokud odvolací soud neshledal řízení po právní stránce nadprůměrně složitým, nelze z toho podle zák. č. 82/1998 Sb., Stanoviska ani další judikatury dovolacího soudu automaticky dovozovat opak, tedy že by řízení bylo nadprůměrně jednoduchým.
Stejně tak nemá soud povinnost bez dalšího zvýšit základní částku zadostiučinění, pokud žalobkyně podala stížnost na průtahy v posuzovaném řízení včetně návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že „[s]kutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval“. Rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dále žalobkyně předkládá otázku, zda lze pro podávání opravných prostředků snížit přiznané zadostiučinění podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Odvolací soud v napadeném rozsudku snížil základní částku zadostiučinění o 20 %, protože žalobkyně podala odvolání a ústavní stížnost, a o dalších 30 % z důvodu projednávání věci před vícero soudy. Dle Stanoviska (část IV.) musí být v rámci kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) zvažována i procesní aktivita účastníků, četnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků atd. Zároveň ovšem nemůže být účastníkovi přičítáno k tíži využívání jeho procesních práv, například podávání opravných prostředků. Proto lze odvolacímu soudu vytknout, že procesní složitost případu (kam podání opravných prostředků zařazuje Stanovisko) částečně hodnotil v rámci kritéria jednání poškozené pod §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk namísto složitosti řízení pod písm. b) téhož ustanovení, fakticky však snížil přiznané zadostiučinění celkem o 50 % z téhož důvodu – podání opravných prostředků a nutnost jejich posouzení příslušnými soudy, čímž se věcně od závěrů Stanoviska neodchýlil (dále srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
Žalobkyně je dále toho názoru, že nesprávný úřední postup soudkyně soudu prvního stupně v posuzovaném řízení měl být zohledněn zvýšením základní částky zadostiučinění podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy právě za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, na němž měl podíl i vyřizující soudce, je žalobkyni poskytováno zadostiučinění, samotná jeho existence tedy není skutečností vedoucí ke zvýšení tohoto zadostiučinění dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (ani jiného ustanovení). Jinými slovy, nesprávný úřední postup, za který je žalobkyni poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno. Ad absurdum by výklad předkládaný žalobkyní znamenal, že při přiznávání zadostiučinění za daný nesprávný úřední postup by byla jeho výše zvyšována pokaždé.
Ani v otázce zvýšení zadostiučinění dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk z důvodu uložení výtky soudkyni soudu prvního stupně v posuzovaném řízení nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nezohledněním této okolnosti se odvolací soud nikterak neodchýlil od Stanoviska a další judikatury Nejvyššího soudu; tato skutečnost pouze potvrzuje závěr soudů nižších soudů, že v posuzovaném řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle žalobkyně i ve stanovení data počátku prodlení žalované, od kterého se odvíjí přiznaný úrok. Tato námitka nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně požadovala přiznat úrok z prodlení až od 1. 12. 2011, čemuž odvolací soud plně vyhověl, nikoli od 12. 11. 2011, jak nyní žalobkyně uvádí v dovolání. Vyřešení této otázky dovolacím soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit.
Žalobkyně se dále domnívá, že bylo povinností odvolacího soudu navýšit poskytované zadostiučinění tak, aby rovněž splnilo preventivní funkci peněžité satisfakce. Ani v této otázce nepředstavuje posouzení odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť „smyslem poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z citovaných ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Ve vadách řízení namítaných v dovolání (pořízení záznamu namísto protokolu soudem prvního stupně, nepřihlédnutí k námitkám žalobkyně, opomenutí důkazů) neshledává Nejvyšší soud otázky zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), jedná se o dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým se v případě posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 část věty za středníkem), a samy o sobě tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. února 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu