ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1244.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1244/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr Juraje Malika a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců 1) P. Ř., 2) M. Ř., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému B. V., zastoupenému advokátem, o plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, vedené u Okresního soudu v Domažlicích, pod spisovou zn. 3 C 119/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 1999, č.j. 14 Co 418/98-148, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozsudku, kterým by soud zavázal žalovaného k uzavření kupní smlouvy v jimi navrženém znění. Žalobu odůvodnili tím, že dne 9.2.1994 uzavřeli se žalovaným a jeho matkou smlouvu o smlouvě budoucí. V ní se žalovaný a jeho matka zavázali, pro případ, že nabudou vlastnictví k domu č.p. 134 v S. ul. v D., spolu se stavební parcelou, na které tento dům stojí, uzavřít se žalobci do jednoho týdne od nabytí kupní smlouvu, kterou převedou toto vlastnictví na žalobce za kupní cenu ve výši 385.995,- Kč, stanovenou znaleckým posudkem J. M. ze dne 11.12.1993.
Rozsudkem ze dne 10.2.1998, č.j. 13 C 119/95-126, uložil Okresní soud v Domažlicích žalovanému povinnost uzavřít s žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku kupní smlouvu o prodeji pozemku stavební parcely. č. 1295 o výměře 272 m2 a domu č.p. 134, který je na této stavební parcele postaven v S. ul. v D. za vzájemně ujednanou kupní cenu ve výši 385.995 Kč, když ve výroku tohoto rozhodnutí uvedl, v souladu s petitem návrhu, i další náležitosti této kupní smlouvy, která měla být uzavřena na základě závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 9.2.1994 uzavřené mezi účastníky. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud I. stupně rozhodl o této věci za situace, kdy jeho dva předcházející rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny. Při rozhodování převzal závěry odvolacího soudu. Dovodil , že smlouva o smlouvě budoucí, uzavřená dne 9.2.1994 mezi žalobci a žalovaným a jeho matkou, je platným právním úkonem. Z jeho obsahu plyne, že předmětem kupní smlouvy má být dům č.p. 134 v S. ul. v D. se stavební parcelou, na níž je tento dům vystavěn, i když není uvedeno výslovně číslo této stavební parcely. Parcela je však identifikována skutečností, že je na ní dům č.p. 134 postaven a dále katastrálním územím, takže je záměna této parcely za jinou vyloučena. Soud I. stupně zjistil, že dům je postaven jen na jedné parcele, a to st.p. č. 1295 o výměře 272m2, proto vyhověl změněnému návrhu pokud se této parcely týče, který je tak v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí. Převzal i závěr odvolacího soudu v tom, že změnu cenového předpisu v ocenění nemovitostí nelze považovat za změnu ve smyslu ustanovení §50a odst. 3 obč. zák. Spornou nemovitost nabyl žalovaný do výlučného vlastnictví jako oprávněná osoba od Pozemkového úřadu ČR jako náhradu za nemovitosti, které mu nemohly být vydány právě na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu. Vklad této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Domažlicích s účinky ke dni 23.8.1994. Toto rozhodnutí nabylo právní moci za života M. V. a její podíl byl předmětem dědění. S ohledem na právní názor soudu odvolacího je pak žalovaný smlouvou o smlouvě budoucí v plném rozsahu vázán, a to i jako dědic po zemřelé M. V. Proto soud změněnému návrhu zcela vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni, poté co řízení doplnil, rozsudkem ze dne 1. března 1999, č.j. 14 Co 418/98-148, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal a proti svému rozsudku připustil dovolání. Vyšel ze zjištění ze spisu Pozemkového úřadu v Domažlicích, sp. zn. POZ/248/92, kde rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 17.10.1992, nebyly oprávněným osobám M. V. a B. V. vydány nemovitosti v k.ú. V. - dům č.p. 64 a pozemky o výměře 28.7310 ha, s tím že za to mají tyto oprávněné osoby právo na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 a §11 odst. 2 zákona o půdě. Ze spisu Katastrálního úřadu v Domažlicích, sp. zn. V 1 1242/94, zjistil, že žalovaný nabyl na základě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřenou s P. f. ČR D. do vlastnictví dům č.p. 134, S. ul. D., s pozemky č.parc. 1295 - st.p. o výměře 272m2 a 705/2 st.p. o výměře 540 m2. Důvodem převodu bylo vypořádání nároků oprávněné osoby na náhrady podle zákona o půdě na základě dohody uzavřené dne 23.6.1994 s povinnou osobou Státním statkem V., st.p. Právní účinky vkladu vznikly dnem 23.8.1994. Konečně ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. D 1013/95, vyplynulo, že žalovaný je jediným dědicem po zemřelé M. V. a zdědil m.j. i restituční nárok zůstavitelky na náhradu za nevydané pozemky v k.ú. V.
Odvolací soud uzavřel, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 9.2.1994 je platná, protože v písemné formě obsahuje shodnou vůli stran směřující k uzavření budoucí kupní smlouvy, stanoví dobu, dokdy by měla tato budoucí smlouva uzavřena. Obsahuje podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, předmět koupě je v ní dostatečně identifikován jako dům čp. 134 v S. ul. v D., včetně stavební parcely na níž je postaven. Sjednaná kupní cena ve výši 385.995 Kč, na které se účastníci dohodli, byla sjednána v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Jedná se o dohodnutou cenu tržní, i když jejím základem byla cena stanovená znaleckým posudkem dle vyhl.č. 393/1991 Sb. ve znění vyhl. č. 611/1992 Sb. Proto změna cenového předpisu po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nemůže představovat takovou podstatnou změnu poměrů, mající za následek zánik závazku ve smyslu ustanovení §50a odst. 3 obč.zák. I když smlouvu o smlouvě budoucí uzavírali žalovaný a jeho matka paní M. V., je žalovaný touto smlouvou vázán jako jediný zákonný dědic po své matce. Její smrt nemůže být podstatnou změnou poměrů dle §50a odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud připustil dovolání proti tomuto rozsudku podle návrhu v odvolání žalovaného, k vyřešení otázky související s určitostí identifikace nemovitých věcí ve smlouvě o budoucí smlouvě a ohledně možnosti soudu použít výklad při vyjádření projevu vůle smluvních stran ve smlouvě, vycházející ze smlouvy o smlouvě budoucí (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen dovolatel) dovolání, jehož přípustnost považuje za založenou rozhodnutím odvolacího soudu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Kromě nového označení nemovitostí spatřuje dovolatel nedostatek v tom, že soud doplnil, v rozporu se zákonem a v rozporu s textem smlouvy o smlouvě budoucí, jeho projev vůle jako účastníka v definitivní kupní smlouvě proti jeho vůli. Podle dovolatele smlouva o smlouvě budoucí byla vypracovaná nedokonale, takže nyní nemůže být vázán jejím obsahem. Nikdy nesouhlasil s tím, aby byl smlouvou vázán i po smrti své matky. Poukázal na nedostatečné označení nemovitostí ve smlouvě o smlouvě budoucí (\"tento dům\"), uvedl, že nemovitosti i ve smlouvě o smlouvě budoucí musí být označeny tak, aby bylo možné provést vklad do katastru nemovitostí. V době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nebylo známo, že se jedná o dvě stavební parcely, avšak pouze na jedné z nich je dům postaven. Podle dovolatele nebylo vůlí stran prodávat jen jednu z parcel, ovšem znalecký posudek oceňoval parcely obě. Dovolatel doplnil, že smlouva o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo), musí být sepsána obezřetně a kvalifikovaně. Smlouvu podepisoval s matkou za situace, kdy nemovitosti ještě nevlastnil, nevěděl, zda je vůbec bude vlastnit a v jakém podílu. V důsledku úmrtí své matky nabyl nemovitosti způsobem sám a byl tedy oprávněn jako výlučný vlastník uvažovat o dalším vlastnickém osudu nemovitostí zcela jinak, než kdyby byl spoluvlastníkem spolu s matkou, která chtěla nemovitosti prodat. Má za to, že soud dotvořil obsah definitivní smlouvy tak, že dovolatel je jediným prodávajícím, dále číselné označení převáděné parcely, rozlohu parcely, splatnost kupní ceny. Dále soudu vytýká, že v \"soudním\" textu smlouvy je zařazen i odstavec IV., kde je uvedeno, že se s kupujícími dohodl, že oni uhradí daň z převodu nemovitostí. Uzavírá, že v době podepisování smlouvy o smlouvě budoucí nevěděl, že toto ujednání je v rozporu s daňovým zákonem, distancoval se od tohoto ujednání a nesouhlasí, aby mu rozsudkem bylo vnuceno uzavření protiprávního úkonu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Po zjištění že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. l o.s.ř., je podané ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., a obsahuje způsobilý dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení §236 odst. l. o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno a odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.), mohl tak učinit jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určité otázky a vymezil tím závazně rozsah dovolacího přezkumu. Dovolání je tedy v konkrétním případě přípustné pouze v souvislosti s právním posouzením otázky, zda nemovitosti uvedené v konkrétní smlouvě o smlouvě budoucí byly označeny dostatečně určitě a zda soud byl oprávněn použít výklad při vyjádření projevu vůle smluvních stran ve smlouvě vycházející ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Úvodem je v této souvislosti především nutné poukázat na obecné soukromoprávní tendence regulace společenských vztahů a jejich vyjádření obecnými zásadami. Zásady soukromého práva představují mimo jiné pravidla pro legislativní orgány, subjekty soukromého práva i orgány aplikace práva. Mezi základní zásady soukromého práva patří zásada individuální autonomie, resp. autonomie vůle (možnost učinit právní úkon, zvolit si obsah i formu, vybrat si adresáta), zásada, že dovoleno je vše, co není výslovně zakázáno, zásada pacta sunt servanta (smlouvy se mají plnit) a zásada dispozitivnosti právní úpravy (možnost odchýlit se od právní úpravy).
Občanský zákoník dává v rámci institutu smlouvy o smlouvě budoucí (§50a) účastníkům této smlouvy širokou smluvní volnost při jejím uzavírání, při stanovení jejího obsahu. Účastníci se však musí dohodnout na podstatných náležitostech příslušné budoucí smlouvy (v případě kupní smlouvy se jedná o její předmět a kupní cenu).
Pokud se fyzické nebo právnické osoby dohodnou na uzavření této smlouvy a pokud je tato smlouva platná, jsou účastníci povinni na základě této smlouvy o smlouvě budoucí zásadně uzavřít smlouvu hlavní. Pokud má dovolatel za to, že smlouva o smlouvě budoucí byla vypracována nedokonale, uvádí-li, že pactum de contrahendo musí být sepsáno obezřetně a kvalifikovaně, nelze než uzavřít, že mohl podpis na této smlouvě odmítnout.
Smyslem institutu smlouvy o smlouvě budoucí je uzavření hlavní smlouvy, nikoli její neuzavření. Jestliže tedy k uzavření hlavní smlouvy dobrovolně nedojde, poskytne smluvní straně ochranu soud, a to i proti vůli strany, která se z jakéhokoli důvodu uzavření hlavní smlouvy brání.
Pokud jde o otázku, zda nemovitosti uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí, byly označeny dostatečně určitě, je nutné říci, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Tato budoucí smlouva pak ovšem musí vyhovovat po obsahové stránce nejen ustanovením občanského zákoníku, ale i katastrálním předpisům. Co se však týče smlouvy o smlouvě budoucí, postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Pokud je v konkrétní smlouvě o smlouvě budoucí uvedeno, že předmětem budoucí smlouvy má být \"dům čp. 134 v S. ulici v D., spolu se stavební parcelou, na které stojí\", jedná se o nemovitosti jednoznačně určené.
Dále připustil odvolací soud dovolání v otázce, zda a jaké jsou možnosti soudu použít výklad při vyjádření projevu smluvních stran ve smlouvě, vycházející ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Lze obecně konstatovat, že ve věci uzavření smlouvy hlavní na základě smlouvy o smlouvě budoucí, je soud samozřejmě vázán obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Pokud tedy bylo vůlí účastníků smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu a následně jedna ze stran svoji vůli změnila, nezbývá soudu, než aby ve smyslu ustanovení §50a odst. 2 občanského zákoníku prohlášení vůle nahradil soudním rozhodnutím. Soud tedy má dle ustanovení §50a odst. 2 obč. zák. nejen právo, ale i povinnost vůli jedné ze stran svým rozhodnutím nahradit. Co se týká zdánlivého \"rozporu\" s textem smlouvy, lze uzavřít, že soud rozhodoval na základě žalobního návrhu, resp. návrhu se souhlasem soudu změněného, vycházejícího z textu smlouvy o smlouvě budoucí. Soud nahrazoval projev vůle proto, že dovolatel nedostál svému slovu.
Dovolatel namítal, že soud doplnil v rozporu se zákonem a v rozporu s textem smlouvy o smlouvě budoucí projev jeho vůle jako účastníka v definitivní kupní smlouvě proti jeho vůli a poukázal na takovéto dotváření smlouvy soudem v níže uvedených bodech.
Především uvedl, že nikdy nesouhlasil s tím, aby byl smlouvou vázán i po smrti své matky. Namítl, že v důsledku úmrtí své matky nabyl nemovitosti sám a byl tedy oprávněn jako výlučný vlastník uvažovat o dalším vlastnickém osudu nemovitostí zcela jinak, než kdyby byl spoluvlastníkem spolu s matkou, která chtěla nemovitosti prodat. Podle jeho názoru soud dotvořil obsah definitivní smlouvy tak, že dovolatel je jediným prodávajícím, protože v žalobě je uveden pouze on sám.
Je pravdou, že účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí byla i matka dovolatele. Pokud však po uzavření této smlouvy zemřela, je dovolatel jako jediný zákonný dědic dědicem i jejího podílu z restituce. Dovolatel a jeho matka v předmětné smlouvě vyjádřili, že nemovitosti, které mají nabýt, převedou na žalobce. Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouvu na základě smlouvy o smlouvě budoucí může uzavřít i každá z takto zavázaných osob samostatně, pokud by nemovitosti nabyla sama do vlastnictví.
Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že s matkou podepisoval smlouvu o smlouvě budoucí za situace, kdy nemovitosti ještě nevlastnil, nevěděl, zda je vůbec bude vlastnit, a v jakém podílu.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že žádné ustanovení občanského zákoníku nebrání tomu, aby se smlouva o smlouvě budoucí týkala nemovitostí, které převodci do vlastnictví teprve nabudou.
Dovolatel dále uvedl, že v době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nebylo známo, že se jedná o dvě stavební parcely, s tím, že dům je postaven pouze na jedné z nich. Vůlí stran nebylo, podle dovolatele, prodávat jen jednu z parcel a znalecký posudek obsahoval ocenění parcel obou. Ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla uvedena rozloha stavební parcely.
Nutno podotknout, že tato skutečnost sama o sobě nečiní smlouvu o budoucí smlouvě neplatnou. Žalobcům ovšem nezbylo než v žalobě předmětnou nemovitost specifikovat tak, aby označení vyhovovalo katastrálním předpisům.
Pokud jde o splatnost kupní ceny, původně bylo stanoveno, že bude realizována okamžitě po podpisu smlouvy. Jelikož k podpisu kupní smlouvy nedošlo, musel být tento bod změněn tak, aby byl prodávající dostatečně chráněn. Soud svým usnesením ze dne 12.9.1995 (č.l. 29 spisu) připustil změnu žaloby v tomto směru.
Dovolatel namítl, že v \"soudním\" textu smlouvy je zařazen i odstavec IV., kde je uvedeno, že se s kupujícími dohodl, že oni uhradí daň z převodu nemovitostí. V době podepisování smlouvy o smlouvě budoucí nevěděl, že toto ujednání je v rozporu s daňovým zákonem, distancoval se od tohoto ujednání a nesouhlasí, aby mu rozsudkem bylo vnuceno uzavření protiprávního úkonu.
Zde je nutné konstatovat, že zmíněné ujednání má význam pouze mezi stranami smlouvy. Povinným k zaplacení daně z převodu nemovitostí je ve vztahu ke správci daně ve smyslu zákona o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí převodce, tedy dovolatel.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, považuje tedy rozsudek odvolacího soudu za správný, proto dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 o.s.ř, protože dovolatel v dovolacím řízení neuspěl a žalobcům žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová