ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1260.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1260/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6 , o náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 100/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 156/2017-162, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 300.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, konkrétně neúměrnou délkou stavebního řízení o uložení povinnosti společnosti Agro J. odstranit terénní úpravy, odstranění navezené zeminy a zasypání výkopu na pozemku žalobce, vedeného Stavebním úřadem v J..
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2017, č.j. 18 C 100/2012-134 (v pořadí třetím, poté co předchozím rozsudkem ze dne 4. srpna 2015, později zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze, uložil žalované zaplatit žalobci částku 84.000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl), výrokem I. žalobu zamítl ještě co do částky 84.000 Kč a výrokem II. žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2.100 Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu, který poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uvedl, že ve věci nelze postupovat podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž nelze ani aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „stanovisko“) a věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uzavřel, že již samotná délka řízení zakládá (vyvratitelnou) domněnku vzniku nemajetkové újmy žalobce, na kterém tak leží povinnost tvrzení i povinnost důkazní k prokázání nesprávného úředního postupu, vzniku nemajetkové újmy a příčinné souvislosti. Této své povinnosti žalobce přes poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) nedostál, a proto soudu nezbylo než žalobu ještě co do částky 84.000 Kč zamítnout.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 156/2017-162, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 vycházel ze závazného právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí, podle něhož výsledek řízení vedeného Stavebním úřadem v J. v řízení o odstranění stavebních úprav na pozemku, jehož je žalobce vlastníkem, nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon tohoto vlastnického práva (byť se tohoto práva nepřímo dotýká), neboť v něm nebylo rozhodováno o občanských právech či závazcích samotného žalobce. Z tohoto důvodu je pak správný závěr soudu prvního stupně, že nelze na délku posuzovaného řízení aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně stanoviska. Důsledkem uvedeného je, že žalobcem tvrzená nemajetková újma není presumována a uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalobce vznik tvrzené nemajetkové újmy dostatečně netvrdil a zejména neprokázal, je tento závěr správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze dne 9. listopadu 2017, jehož přípustnost podle ustanovení §237 o.s.ř. shledává ve dvou okruzích otázek, které Nejvyšší soud dosud podle něho neřešil. Jednak v otázce, zda lze na projednávanou věc aplikovat článek 6 Úmluvy a stanovisko. Je přesvědčen, že na projednávanou věc nelze vztahovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, který vychází ze zcela jiného skutkového stavu. Uvedený rozsudek se sice týkal stavebního řízení, nicméně nemajetkové újmy se domáhala žalobkyně, která ve správním řízení neměla postavení vlastníka, ale účastníka řízení. V žalobcově případě se však jedná o svévoli povinné osoby a žalobce jako vlastník pozemku žádal o odstranění protiprávního stavu, tedy učinění správních úkonů k uložení povinnosti odstranit protiprávní stav, tedy v souladu s právním řádem ČR a nečinností příslušných orgánů došlo u něj k újmě. Je proto podle názoru dovolatele třeba aplikovat článek 6 Úmluvy, neboť samotná délka řízení vyvolává stav nejistoty u účastníků řízení a i orgán státní moci, který vykonává veřejnou správu a rozhoduje o právech a povinnostech účastníků musí tak činit v přiměřené lhůtě. Dovolatel také namítá, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 12. března 2018 a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 96/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že žalobce nespecifikuje, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadá. V dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázkou napadá závěr, ke kterému odvolací soud dospěl již v předchozím (zrušovacím) rozsudku, totiž, že v posuzované věci vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nelze postupovat podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze ani aplikovat stanovisko, a proto věc posoudil podle příslušných ustanovení OdpŠk. Uvedenou problematiku však Nejvyšší soud následně řešil v dalších rozhodnutích, zejména v usnesení ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015, a v rozsudku ze dne 17. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 1268/2017, v nichž s odkazem na zmíněné jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014 vyložil, že výsledek stavebního řízení „byl rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že v této věci je žalobce vlastníkem sousední nemovité věci.“ Stejně tak v nyní posuzované věci nemá výsledek řízení přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon vlastnického práva žalobce k pozemku, i když, jak soudy správně konstatovaly, se tohoto práva nepřímo dotýká. V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí, včetně závěru o tom, že vznik nemajetkové újmy za dané situace nelze presumovat, ale je třeba ho tvrdit a dokazovat, plně v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat. Není tak dána žádná z alternativ, uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K případným vadám řízení (nedostatek poučení podle §118a odst. 1 a 2 o.s.ř.), pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení není zdůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu