ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1270.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1270/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. I. J., advokátkou proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr. K. P., advokátem o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 87/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. září 2005, č.j. 12 Co 891/2004-154, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29.12.2005, č.j. 12 Co 891/2004-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. září 2005, č.j. 12 Co 891/2004-154, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29.12.2005, č.j. 12 Co 891/2004-162, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou soudu dne 20.5.2002 určení, že kupní smlouva spojená se smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí ze dne 4.8.1999, uzavřená mezi manžely M. Ch. a Mgr. I. Ch. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, týkající se nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku soudu prvního stupně, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4.8.1999, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Žalobkyně zejména uvedla, že uvedená smlouva zkracuje možnost uspokojení její vymahatelné pohledávky vůči dlužníkovi M. Ch. ve výši 2.392.744,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1.5.1996 do zaplacení, přisouzenou na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18.5.2001, č.j. 17 C 51/99-170, který nabyl právní moci dne 17.7.2001. Na základě tohoto rozsudku je dlužník M. Ch. zavázán k zaplacení uvedené pohledávky žalobkyni proto, že jako její zástupce převzal kupní cenu za prodej pozemků, a podíl z této kupní ceny připadající na žalovanou jí nepředal a ponechal si jej pro svou potřebu. Žalobkyně podala podnět k zahájení trestního stíhání. Nemovitosti, jež jsou předmětem odporovatelné kupní smlouvy ze dne 4.8.1999, dlužník nabyl spolu s manželkou dne 2.7.1997 a již v roce 1999 je prodal po zahájení řízení o předmětnou pohledávku. Nemovitosti prodal pod cenou za 650.000,- Kč, když v roce 1999 byly v nabídce realitní kanceláře za 1.040.000,- Kč a dle ocenění jiné realitní kanceláře činila jejich tržní cena 750.000,- až 800.000,- Kč. V předmětné kupní smlouvě ze dne 4.8.1999 je nevýhodné ustanovení pro žalovaného o bezplatnosti věcného břemene, který nemovitost nemůže užívat, a jako vlastníci se chovají manželé Ch., kteří zde mají i trvalý pobyt. Žalovaný naopak stále bydlí v Š. a platí nájem za byt a provozovnu, přičemž do nemovitosti nejezdí. V letech 1998 až 1999 se dlužník zbavil i veškerého dalšího majetku, když prodal garáž, byt a automobil. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že odporovatelná kupní smlouva byla učiněna v úmyslu zkrátit věřitele. V průběhu řízení doplnila svá tvrzení s tím, že žalovaný musel rovněž vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, což lze dovodit již ze samotného znění předmětné kupní smlouvy.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. června 2004, č.j. 15 C 87/2002-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. září 2004, č.j. 15 C 87/2002-138, žalobě vyhověl (výrok I.). Současně žalovaného zavázal nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.375,- Kč (výrok II.) a dále nahradit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náklady ustanoveného zástupce ve výši 2.150,- Kč (výrok IV.) a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok V.). Rovněž přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2.150,- Kč, které platí stát (výrok III.). Konečně ve shora označeném doplňujícím usnesení uložil žalovanému povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náklady státu ve výši 2.528,- Kč. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí žalovaného, svědka M. Ch., svědkyně I. Ch., kupní smlouvy ze dne 2.7.1997, kupní smlouvy ze dne 4.8.1999, spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 17 C 51/99, spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 10/2001, znaleckého posudku Ing. J. H. ze dne 22.6.1999 a vyjádření L. J. – r. k. ze dne 22.9.2003, soud prvního stupně učinil následující zjištění: Žalobkyně má vůči dlužníkovi M. Ch. vymahatelnou pohledávku ve výši 2.392.744,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1.5.1996 do zaplacení, přisouzenou na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18.5.2001, č.j. 17 C 51/99-170, který nabyl právní moci dne 17.7.2001. Řízení v uvedené věci bylo zahájeno dne 26.3.1999. Soud žalobě vyhověl s tím, že dlužník M. Ch. se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když jako její zástupce převzal od kupujících za pozemky v k.ú. Ř. částku 2.701.050,- Kč, připadající na 3/4 podíl žalobkyně z prodávaného pozemku, na který jí včetně zaplacení daně z převodu nemovitostí uhradil 308.306,- Kč, a zbytek 2.392.744,- Kč jí nepředal a ponechal si tuto částku pro svou potřebu. Pro stejný skutek bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 10/2001 trestní řízení proti obviněnému M. Ch. pro trestný čin zpronevěry. Trestní řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Manželé Ch. dne 4.8.1999, tedy v posledních třech letech přede dnem podání žaloby v projednávané věci, uzavřeli s žalovaným odporovatelnou kupní smlouvu, dle níž prodali žalovanému předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 650.000,- Kč. Tyto nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 2.7.1997. Znaleckým posudkem Ing. J. H. ze dne 22.6.1999 byla stanovena zjištěná cena nemovitostí ve výši 1.140.130,- Kč. Vyjádřením L. J. – realitní kanceláře ze dne 22.9.2003 byla určena tržní cena nemovitostí pro období roku 1999 v rozmezí 750.000,- až 850.000,- Kč. Touto smlouvou bylo manželům Ch. současně zřízeno bezplatné věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí, mimo jiné domu, v němž jsou oprávněni výlučně užívat byt nacházející se v přízemí, společně s vlastníkem jsou oprávněni užívat chodbu, půdu a dále pozemky. Z výpovědi svědkyně I. Ch. (manželky dlužníka) měl soud za prokázáno, že se s žalovaným znají běžně jako přátelé. Zprávou Obecního úřadu ve V. L., kde se předmětné nemovitosti nacházejí, měl soud za prokázáno, že žalovaný se v obci nezdržuje. Soud prvního stupně dovodil, že odporovatelná kupní smlouva zkracuje možnost uspokojení pohledávky žalobkyně, když žalovaný nemá žádný jiný majetek, a byla učiněna v úmyslu zkrátit práva věřitelky.
Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být žalovanému znám ve smyslu naplnění předpokladů odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Žalovaný popíral, že by o tomto úmyslu dlužníka něco věděl s tím, že uzavřel předmětnou kupní smlouvu proto, že v tom viděl výhodnou investici. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni vyplývá z okolností, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, a že na tuto vědomost lze nepřímo usuzovat z provedených důkazů. Za rozhodující pak soud prvního stupně považuje znění předmětné kupní smlouvy ze dne 4.8.1999, z níž lze usuzovat na vědomost žalovaného o tom, že nešlo o žádný běžný prodej, nýbrž že šlo o úkon, kterým měl dlužník M. Ch. zkrátit žalobkyni. Tento závěr dovozuje zejména ze skutečnosti, že kupní smlouvou bylo současně zřízeno doživotní bezplatné užívání převedených nemovitostí ve prospěch dlužníka. Žalovaný vysvětloval různými skutečnostmi, proč bylo zřízeno toto věcné břemeno s tím, že to byl návrh dlužníka, který mu vyhovoval, protože se o nemovitosti bude M. Ch. starat. Tvrdil, že v době prodeje nemovitosti pobýval v N. a ještě nebyl přesvědčen, že se vrátí do Č. r. Vzhledem k tomu, že smlouva byla koncipována takovým způsobem, že M. Ch. bude nemovitosti nadále nerušeně a bezplatně užívat, pouze dojde ke změně vlastníka v katastru nemovitostí (žalovaný do nemovitostí dojíždí zřídka) a vzhledem k tomu, že žalovaný a dlužník jsou bývalými spolupracovníky a přáteli, lze dle soudu prvního stupně dovodit, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni. Vysvětlení žalovaného proč bylo zřízeno věcné břemeno soud považuje za nedostatečná.
Konečně se soud prvního stupně zabýval otázkami, zda žalovaný sám je pasivně legitimován a zda je odporovatelná kupní smlouva platná. Ohledně otázky pasivní věcné legitimace dovodil, že žalobkyně vyhověla ustanovení §42a odst. 3 obč. zák., když žalobu uplatnila vůči žalovanému, tedy vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, i když prospěch vznikl i manželce žalovaného. Žalobkyně poukazovala na to, že se jedná o fiktivní smlouvu, neboť nebyla předána kupní cena. Vzhledem k tomu, že uvedené tvrzení žalobkyně nebylo prokázáno, soud neshledal důvody neplatnosti smlouvy.
Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena v posledních třech letech před podáním žaloby, M. Ch. smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobkyně a současně žalovaný musel mít vědomost o tomto úmyslu. Proto dovodil, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobkyni neúčinná v souladu s ustanovením §42a odst. 1, 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. září 2005, č.j. 12 Co 891/2004-154, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29.12.2005, č.j. 12 Co 891/2004-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně zavázal žalobkyni nahradit v zákonné lhůtě žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.950,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 4.650,- Kč (výrok IV.). Rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku v odstavci III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Konečně ve shora označeném doplňujícím usnesení nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.). Odvolací soud částečně převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně skutečností, že dne 20.5.2002 uplatnila žalobkyně u soudu danou žalobu, přičemž dne 4.8.1999 uzavřeli manželé Ch. s žalovaným kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, dle níž manželé Ch. prodávají žalovanému předmětné nemovitosti a současně manželům Ch. bylo zřízeno bezplatné věcné břemeno užívání bytu v přízemí a společného užívání chodby, půdy a pozemků. Rovněž převzal skutkové zjištění o tom, že M. Ch. bylo rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18.5.2001, č.j. 17 C 51/99-170, uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.392.744,- Kč s příslušenstvím, přičemž lhůta k plnění již uplynula. Zároveň i skutkové závěry o tom, že žalovaný v letech 1998 a 1999 prodal garáž, automobil a byt. Odvolací soud zopakoval dokazování kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí ze dne 4.8.1999. Dovodil s ohledem na tvrzení žalobkyně v odpůrčí žalobě, doplněném při jednání u soudu prvního stupně dne 25.3.2003, že bylo v neposlední řadě jednou z náležitostí a povinností pro úspěch žaloby a unesení důkazního břemene žalobkyně prokázat také tvrzení, že již samotné znění kupní smlouvy ze dne 4.8.1999 svědčí o tom, že žalovaný (o němž nebylo tvrzeno, že by byl osobou blízkou prodávajícím) musel znát úmysl prodávajícího zkrátit věřitelku, když takto žalobkyně zvolila uplatnění svého nároku dle §42a obč. zák. Žalobkyně netvrdila, že by žalovaný jinak věděl o dluzích prodávajícího ani že by věděl o jeho případném úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitelku, odkazovala pouze na obsah kupní smlouvy ze dne 4.8.1999.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud v tomto směru provedený důkaz kupní smlouvou ze dne 4.8.1999 vyhodnotil jako nikoliv způsobilý prokázat uvedené tvrzení. Pokud jde o kupní cenu, jde o smluvní záležitost stran a je možné také přisvědčit žalovanému, že byla odrazem zřízeného věcného břemene, spočívajícího v péči prodávajících o nemovitost i nadále. Důvody a tvrzení žalobkyně v tomto směru uplatněné zůstaly pouze v rovině spekulativní, hypotetické. Ani s přihlédnutím k ostatním důkazům, které byly v řízení provedeny, jak na ně odkazuje soud prvního stupně a jak je i odvolací soud přejímá, vyhodnocení otázky vědomosti žalovaného o úmyslu prodávajícího zkrátit žalobkyni na jejích právech nelze provést jiným způsobem. V řízení nebylo žádným z důkazů prokázáno, že by prodávající a žalovaný byli přátelé, pouze bývalí spolupracovníci. Okolnosti důvodů zřízení věcného břemene nejsou pro posouzení žaloby podstatné a soud prvního stupně konstruuje bez podkladů, že důvodem zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívání nemovitostí prodávajícími mohlo být pouze zkrátit věřitele. Byť by tedy i bylo prokázáno, že prodávající nemovitost i nadále částečně užívají v podstatě s žalovaným, kterému jako vlastníku však nelze diktovat, jakým způsobem má své nemovitosti užívat, a byť by i bylo prokázáno, že dlužník se zbavoval svého dalšího majetku, jak uzavřel soud prvního stupně, žalobkyně navrženým přímým důkazem, z něhož důvod odvozuje, smlouvou ze dne 4.8.1999 ani jinými v řízení provedenými důkazy neprokázala další zákonnou podmínku – vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka věřitelku zkrátit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná do výroků I., II. a IV. dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že předmětnou kupní smlouvou dlužník prodal nemovitosti za 650.000,- Kč evidentně pod cenou, neboť dle nabídky v R. k. Ing. J. H. v roce 1999 cena této nemovitosti byla 1.040.000,- Kč a dle ocenění jiné realitní kanceláře tržní hodnota nemovitostí v dané době byla 750.000,- až 800.000,- Kč. Manželé Ch. nemovitosti vzhledem k zřízenému právu věcného břemene bydlení a doživotního užívání užívají tak jako před prodejem a v jejich životě se nic nezměnilo. Sám žalovaný a jeho manželka jako svědkyně uvedli, že do V. L., kde se nemovitosti nacházejí, vůbec nejezdí, že mají ještě další nemovitosti po rodičích svědkyně, které udržují a kam jezdí. Tvrzení svědků M. Ch. a I. Ch., že jsou v užívání nemovitostí omezeni a užívají pouze místnosti v přízemí, je pouze účelové, protože celá nemovitost je postavena jako jedna bytová jednotka. Rovněž není možné uvěřit tvrzení žalovaného a svědka Ch., že se znají pouze z práce, jsou bývalí spolupracovníci a že mezi nimi není žádných přátelských vztahů. Pokud žalovaný v roce 1999 pobýval v N., jsou mu určitě známé tržní podmínky hospodaření, ceny nemovitostí, byl určitě seznámen se stavem předmětných nemovitostí a zajisté nemohl věřit, že by mu cizí člověk, náhodný známý, prodal nemovitosti milionové hodnoty za pouhých 650.000,- Kč s tím, že tyto nemovitosti bude i nadále prodávající užívat. Takovou kupní smlouvu mezi sebou uzavírají pouze opravdu dobří známí – přátelé. Zajisté muselo být žalovanému jasné, že se svědek Ch. záměrně zbavuje majetku, aby nemusel plnit své dluhy vůči žalobkyni. Z celého dokazování ve věci je zcela jasný úmysl dlužníka Ch. Při hodnocení provedených důkazů je třeba dojít k závěru, že i o tomto úmyslu žalovaný musel vědět, jinak by nepodepsal předmětnou kupní smlouvu, neboť fakticky vložil peníze do něčeho, z čeho nemá a nikdy nebude mít užitek. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Dokazování může opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec 2/).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14.4.1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 6-7/1966 pod č. 64, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27.6.1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR 9/1968 pod č. 92). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 odst. 1 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový postup popírá i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, v návaznosti na čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.).
V projednávané věci soud prvního stupně závěr, že žalobkyně prokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka M. Ch. zkrátit možnost uspokojení její pohledávky, dovodil nejen z obsahu vlastního odporovatelného právního úkonu, ale i z dalších provedených důkazů – vedle listinných důkazů i z výpovědi žalovaného a svědků. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – závěr, že žalobkyně neprokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka věřitelku zkrátit, založil na jiných skutkových zjištěních, než soud prvního stupně, mimo jiné, že kupní cena byla odrazem zřízeného věcného břemene, spočívajícího v péči prodávajících o nemovitost a že prodávající a žalovaný nebyli přátelé, ale pouze bývalí spolupracovníci. Přitom výpovědi žalovaného a svědkyně I. Ch. – co do věrohodnosti a pravdivosti – hodnotil jinak, aniž ovšem tyto důkazy opakoval (§213 odst. 2, §211, §126, §131 o.s.ř.); tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.). Oprávněností uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se dovolací soud již nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu