ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1310.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1310/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. R. proti žalovaným 1/ J. S., 2/ Z. V. a 3/ J. V., o vydání osobního automobilu a o zaplacení částky 90.900,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 645/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 14 Co 272/99-131, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze 8. dubna 1999, č. j. 6 C 645/92-113, zamítl žalobu, aby první žalovaná byla povinna uhradit částku 90.900,- Kč, a aby druhý žalovaný a třetí žalovaná byli povinni vydat žalobci osobní automobil značky BMW 318i. Dále zastavil řízení v části, v níž žalobce požadoval vydání osobního automobilu značky BMW 318i, proti první žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2001, č. j. 14 Co 272/99-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v jeho části o povinnosti druhého žalovaného a třetí žalované vydat žalobci osobní automobil značky BMW 318i. Dále zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 90.900,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 11. prosince 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 8. ledna 2002 dovolání, jímž napadá jeho výroky týkající se druhého žalovaného a třetí žalované. Požaduje zrušení napadeného rozhodnutí v uvedených výrocích a vrácení věci (v tomto rozsahu) odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že soud druhého stupně (stejně tak jako soud prvního stupně) ve věci pochybil v právním hodnocení skutkových okolností. Rozhodnutí soudu druhého stupně vychází podle dovolatele z nesprávného právního posouzení věci, přičemž má pro žalobce mimořádně závažné majetkové důsledky. Má současně zato, že rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již v průběhu roku 1999. Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2000.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu předmětného spisu vyplývá, že v posuzované věci není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř., když napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl měněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. kdy potvrzenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi nepředcházel jiný a následně zrušený rozsudek téhož soudu.
Odvolací soud též ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že je proti jeho rozsudku přípustné dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Je pak zřejmé, že dovolání žalobce je fakticky zbudováno na předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. K tomu, aby bylo možno se s tímto názorem ztotožnit, však v souzeném případě schází naplnění jednoho ze základních předpokladů zmíněného ustanovení, kterým je existence příslušného návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který by býval byl učiněn nejpozději před vyhlášením dotčeného potvrzujícího rozsudku. Ze spisu totiž není zjistitelné, že by takový návrh žalobce učinil. Již z tohoto důvodu proto nelze uvažovat, že by byla přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud pak sám zkoumal, zda napadené rozhodnutí není případně postiženo některou z vad, na něž odkazuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., aniž by však některé z těchto pochybení eventuálně zjistil. Dána proto není případná přípustnost dovolání ani z tohoto důvodu.
Jestliže tedy v označené věci nebyl shledán žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než toto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) téhož zákona odmítnout pro nepřípustnost. Nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. l věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu