ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1315.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1315/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. H., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 65/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2007, č.j. 1 Co 1/2007-133, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. června 2006, č.j. 24 C 65/2005-100, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci osobně podepsaný dopis, ve kterém se omluví za neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, ke kterému došlo neoprávněnými nařčeními a výzvami v dopisech žalovaného z 22. 11. 2004,
28. 2. 2005, 29. 4. 2005 a 27. 5. 2005, které žalovaný různou formou rozšířil mezi zaměstnance a studenty M. z. a l. u. v B. Jednalo se o nařčení a výzvy:
- neoprávněná žádost o ukončení pracovního poměru pro špatné jednání a neschopnost
- tvrzení o neefektivním hospodaření s finančními prostředky univerzity
- neoprávněné spojování ukončení pracovního poměru žalobce s neoprávněnou žádostí
o ukončení pracovního poměru pro špatné jednání a neschopnost
-výzva žalovaného, aby žalobce již neudával.
Rozsudek dále stanovil, že dopis žalovaného musí obsahovat omluvu následujícího znění: „V listopadu roku 2004 a následně i v roce 2005 jsem písemnou formou rozšířil v zaměstnanecké i ve studentské univerzitní veřejnosti M. z. a l. u. v B. nařčení V. B., z neschopnosti, špatného jednání, neefektivního hospodaření s finančními prostředky univerzity a udávání a požadoval jsem veřejně po rektorovi, aby ho odvolal z funkce vedoucího odboru. Následně jsem ukončení jeho funkce vedoucího technického odboru zcela neoprávněně spojoval s mou žádostí o ukončení pracovního poměru a toto jsem šířil. Jak se následně ukázalo, tato moje obvinění V. B., i výše zmíněné závěry se ukázaly jako neoprávněné a nepravdivé. Na základě zjištění skutečného stavu beru zpět všechny své výše uvedené výroky a jednání a omlouvám se V. B., za nepříjemnosti, které jsem mu rozšiřováním svých nepravdivých tvrzení způsobil.“ Žalovanému bylo dále uloženo strpět zveřejnění jeho dopisu obsahujícího omluvu v informačním systému M. z. a l. u. v B. a nahradit žalobci náklady řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. října 2007, č.j. 1 Co 1/2007-133, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný v dopisech ze dne 22.11.2004, 28. 2. 2005, 29. 4. 2005 a 27. 5. 2005 nařkl žalobce z „neschopnosti, špatného jednání, neefektivního hospodaření s finančními prostředky univerzity a udávání, neoprávněně spojoval žádost žalobce o ukončení pracovního poměru z důvodu odchodu do důchodu s žádostí žalovaného rektorovi o odvolání žalobce z funkce vedoucího technického odboru pro špatné jednání a neschopnost (dopis ze dne 28. 2. 2005), přičemž žalovaný tyto dopisy současně šířil elektronickou poštou, vyvěšováním na nástěnky a osobně mezi zaměstnanci a studenty univerzity. Odvolací soud se zabýval rozlišením jednotlivých sporných výroků na skutková tvrzení žalovaného o žalobci a na hodnotící úsudky o něm (na kritiku žalobce). Připomněl, že skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící úsudek naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních kritérií. U hodnotícího úsudku je proto nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená, a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu č.j. I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Kritika se musí vyvarovat všeobecných soudů, které nejsou opřeny o odpovídající skutečnosti. Za konkrétní a věcnou kritiku je třeba považovat takovou, která vychází z pravdivých výchozích premis, a která z těchto podkladů dovozuje v souladu se zásadami logického myšlení i odpovídající hodnotící závěry. Přiměřenou kritikou je pak taková, která co
do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi. Pouze vybočí-li kritika z rámce uvedené přípustnosti, jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby. O věcnou kritiku nejde, pokud vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004).
Odvolací soud zdůraznil, že sporné výroky, s výjimkou výroku uvedeného v dopisu ze dne 28. 2. 2005, jsou podle obsahu hodnotícími úsudky žalovaného
o žalobci. Na žalovaném proto leželo důkazní břemeno k prokázání pravdivosti výchozích premis a přípustnosti vznesené kritiky. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný pravdivost uvedených vlastních tvrzení jako výchozích podkladů pro kritiku žalobce ničím neprokázal. Naopak tato tvrzení byla plně vyvrácena zprávami a šetřeními zaměstnavatele obou účastníků, jeho organizačními předpisy a směrnicemi, rozhodnutím rektora univerzity a výpověďmi svědků. Výrok o neoprávněném spojování žádosti žalobce o ukončení pracovního poměru s žádostí žalovaného o odvolání žalobce z funkce vedoucího odboru (dopis ze dne 28. 2. 2005) je skutkovým tvrzením, neboť jeho pravdivost či jeho nepravdivost lze prokazovat. Ani v tomto případě žalovaný pravdivost svého tvrzení neprokázal. Naopak v průběhu řízení vyšlo najevo, že dohoda, že žalobce odejde do starobního důchodu ke dni 31. prosince 2003 (po oboustranné dohodě s univerzitou byl termín prodloužen k 31. 12. 2004), byla učiněna ještě před vyslovením sporného výroku.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že sporná nepravdivá tvrzení a rozporné kritické výroky mají difamační charakter a byly objektivně způsobilé snížit čest a důstojnost žalobce u jeho zaměstnavatele, akademického senátu, u studentů i v okruhu jeho přátel a známých. Výroky bezdůvodně žalobce uráží a skandalizují a jsou zcela v rozporu se společenskými konvencemi a etickým kodexem vysokoškolského pedagogického pracovníka. Jde o nepravdivé ztvrzení a nepřípustnou kritiku, v důsledku které došlo ke snížení cti a důstojnosti žalobce chráněné ustanovením §11 občanského zákona (dále jen „o.z.“). Podle §13 odst. 1 o.z. náleží žalobci požadovaná morální satisfakce.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalovaného dne
11. prosince 2007 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 4. února 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel rekapituluje postup soudu prvního stupně a opakuje námitky uvedené ve svém odvolání. Poté konstatuje, že odvolací soud při svém výkladu dané právní problematiky nepřihlédl k judikatuře, týkající se ochrany osobnostních práv. Namítá, že žalobce nesplnil povinnost podle §120 o.s.ř. označit důkazy k prokázání svých tvrzení a v průběhu řízení neuvedl, jaká újma mu vznikla a nepodal o vzniklé újmě důkaz. Proto nemohla být tato újma žalobce předmětem dokazování v řízení. Vzhledem k tomu, že soud neprovedl dokazování ohledně žalobcových tvrzení, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadná je i sama žaloba, když na podatelnu byla doručena 22. 8. 2005, přitom je datována dnem 19. 8. 2004 a skutky v ní uvedené následují vesměs po tomto datu. Domnívá se dále, že udávání jmen pracovníků, kteří si uschovávali v pracovnách jízdní kola, nelze považovat za pracovní povinnost žalobce, ale za jeho vlastní „pozoruhodnou“ aktivitu. Co se týká jeho tvrzení, že žalobce nehospodařil efektivně s finančními prostředky univerzity, uvádí, že za náležité nakládání s finančními prostředky považuje žalovaný takové, při kterém dochází k využití maxima současných efektů, které lze již využít z vynaložených finančních prostředků pro dosažení maximálních efektů v budoucnu. Soud podle názoru žalobce dále chybně zvážil stanovisko akademického senátu univerzity ze dne 22. listopadu 2004 a výpověď předsedkyně tohoto senátu ze stejného jednání, chybně posoudil, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu osobnosti žalobce, nepodařilo se mu zdůvodnit pravdivost tvrzení, že žalobce svými dopisy skutečně porušil integritu osobnosti žalobce. Podle dovolatele nelze nevzít v úvahu okolnost, že sporem dotčené výroky se týkají období, kdy žalobce působil v nikoliv nevýznamné funkci vedoucího odboru na rektorátu univerzity, takže se na něj vztahuje obecná zásada přípustnosti větší míry kritiky, jaká se předpokládá u osob veřejně činných na akademické půdě. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. téhož zákona.
Je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává
při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, neboť výtky obsažené v dovolání postrádají případný judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatnil by se proto například ani eventuální dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (byl-li by uplatněn). Jinými slovy z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, tedy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání tak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byla odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 o.z.).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby podle §13 o.z. musí být splněny následující tři hmotněprávní podmínky. Musí zde být především zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Současně musí být takový zásah posouzen jako neoprávněný, resp. protiprávní. Konečně zde musí existovat příčinná souvislost mezi zásahem a jeho neoprávněností.
Za neoprávněný zásah se považuje takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem. Neoprávněnost zásahu tvoří objektivní kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické osoby ze strany státu. I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky.
Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.
Takto proto k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že se bude jednat o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle.
O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky.
V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou.
Je třeba proto uzavřít, že vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se
o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Na tomto závěru pak nemůže měnit nic ani případná skutečnost, že byla tímto způsobem dotčena osoba tzv. veřejného zájmu (byť z hlediska předpokládané míry nutnosti snášet vyšší veřejný zájem, je ovšem třeba diferencovat mezi skupinou osob, které vstoupily např. do politiky a mezi jinými skupinami osob - zde konkrétně vedoucími pracovníky působícími na akademické půdě).
Proto, jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně je třeba zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce je třeba vycházet z objektivního principu, kdy by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě žalobce.
Je proto třeba uzavřít, že v projednávané věci bylo rozhodováno v souladu
s hmotným právem a konstantní judikaturou (kterou odvolací soud sám v napadeném rozhodnutí zmínil), takže není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím odvolací soud neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, přičemž ani z argumentace obsažené v dovolání nikterak nevyplývá, že by sám dovolatel akcentoval takovou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, popřípadě právní otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací
(§10a o.s.ř.) je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu