ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1323.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1323/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. N., o určení otcovství, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 222/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2005, č. j. 11 Co 210/2005 - 181, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 5. 2005, č. j. 11 Co 210/2005 - 181, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2005, č. j.
12 C 222/2004 -165, kterým bylo podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno řízení, v němž se žalobce domáhal určení, že „žalovaný je otcem žalobce, narozeného z matky Z. P.“, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že věc nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, kterou je překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.). Žalobce se v tomto řízení domáhá projednání stejné věci, která již byla projednána a rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem soudu ze dne 11. 2. 1986, č. j. 12 C 157/85 - 26, jímž byl zamítnut návrh tehdy nezletilého žalobce, zastoupeného v řízení bývalým Okresním národním výborem v Ústí nad Labem jako kolizním opatrovníkem, proti žalovanému, kterým se žalobce domáhal určení otcovství žalovaného k žalobci, narozenému z matky Z. P., a dnem 6. 8. 1986 nabyl tento rozsudek právní moci. Jde o stejnou věc, týkající se týchž účastníků, stejného předmětu řízení
a na základě shodných skutkových tvrzení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť úspěšné uplatnění námitky „rei iudicatae“ předpokládá, že se v předchozím řízení jednalo o stejný předmět řízení jako v novém řízení. V daném případě se však o stejný předmět řízení nejedná, neboť i když opatrovník tehdy nezletilého žalobce tvrdil, že matka měla se žalovaným intimní styk některou sobotu v prosinci 1981, ve skutečnosti s ní v podrobnostech o seznámení a styku se žalovaným nehovořil, a soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru, že matka se žalovaným intimní styk neměla, protože to sama uvedla v řízení o určení otcovství nezletilého žalobce proti jinému muži. Dále poukazuje na to, že jeho matka, která v době předchozího řízení neměla stálého partnera, byla vystavena nepříjemné kritice až persekuci ze strany tehdejší komunistické byrokracie, a to za svůj, ne zcela uspořádaný život a nemanželské dítě, a že naopak chránila žalovaného, jako pracovníka Mototechny „se spoustou známostí“, před podezřením, že vyhledává náhodné známosti a pěstuje mimomanželské styky. I když je rozhodnutí soudu v předchozím řízení postaveno
na závěru, že matka s žalovaným neměla pohlavní styk, dovolatel oproti tomu tvrdí, že se s žalovaným v rozhodné době opakovaně intimně stýkala. Trvá proto na tom, že
v dané věci by měla být vyslechnuta jeho matka, bez jejíž výpovědi vůbec nelze hodnotit, zda obě řízení vycházela ze stejně vylíčeného skutkového stavu. Kromě toho je podle jeho názoru rozhodnutí soudu v předchozím řízení zmatečné, neboť tehdy nezletilému žalobci byl ustanoven opatrovník, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, k čemu by měl soud v daném řízení přihlédnout z úřední povinnosti,
a rovněž i k tomu, že opatrovník tehdy nezletilého žalobce jej ani řádně nezastupoval, když proti vadnému rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání opožděně. Poukazuje též na čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, z něhož vyplývá právo dětí znát své rodiče, pokud je to možné. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené
v ust. §159a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též
pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného)
a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde
v případě, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá
ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, však není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem byla rozsudkem ze dne
11. 2. 1986, č. j. 12 C 157/85 - 26, pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se tehdy nezletilý žalobce, zastoupený v řízení bývalým Okresním národním výborem v Ú. n. L. jako kolizním opatrovníkem, domáhal proti žalovanému určení, že žalovaný J. N. je otcem nezletilého P. P., nar. 8. 9. 1982 z matky Z. P., neboť soud dospěl k závěru, že mezi matkou nezletilého a žalovaným nedošlo k intimnímu styku a žalovaný nemůže být otcem dítěte. Přitom součástí žalobních tvrzení v této věci byl již při podání žaloby též údaj, že žalovaný se s matkou tehdy nezletilého žalobce intimně stýkal v době, od které neprošlo od narození dítěte méně než 180 a více než 300 dnů, tj. v době od 12. 11. 1981 do 12. 3. 1982.
V nynějším řízení se žalobce opět domáhá na základě téhož skutkového stavu určení, že žalovaný je otcem žalobce, narozeného z matky Z. P.,
s odůvodněním, že jeho matka nežila se žalovaným ve společné domácnosti, byli jen přátelé, a že se žalovaným měla intimní styk v srpnu nebo září 1981, přičemž tento údaj posléze opravil na prosinec roku 1981. Jak konstatoval již okresní soud ve svém rozhodnutí, skutkové okolnosti vylíčené žalobcem v žalobě ze dne 24. 9. 2003 v tomto řízení, později upřesněné, se zcela shodují se skutkovými okolnostmi vylíčenými
v žalobě ze dne 18. 2. 1985, doručené soudu dne 22. 2. 1985, v předchozím řízení.
Vzhledem k tomu, že o totožné věci žalobce o určení, že žalovaný je otcem žalobce, narozeného z matky Z. P., již bylo v předchozím řízení pravomocně rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. K této tzv. negativní procesní podmínce, která je neodstranitelná, je soud podle §103 o. s. ř. povinen přihlížet kdykoliv za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř. potvrzeno, je správné.
Námitka dovolatele, že překážka věci rozsouzené neexistuje z toho důvodu, že v předchozím řízení o určení otcovství soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že jeho matka neměla s žalovaným pohlavní styk, není správná, neboť - jak je uvedeno již shora - je překážka věci pravomocně rozhodnuté dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně. Další námitky žalobce nejsou pro právní posouzení věci významné.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu