ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1328.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1328/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 118.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 51 Co 304/2008 – 43, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 51 Co 304/2008 – 43 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2008, č. j. 12 C 2/2007 – 29 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 118.000,- Kč, které se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy utrpěné jím v důsledku neskončení trestního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 91/2003 v přiměřené lhůtě. Zároveň soud I. stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, že bylo sdělením obvinění ze dne 29. 8. 1995 proti žalobci zahájeno trestní stíhání, v návaznosti na které byl žalobce odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 1995, č.j. 4 T 225/95 – 58 pro spáchání trestného činu vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272c odst. 1 TZ, když trestní příkaz nabyl právní moci dne 9. 1. 1996. Na základě podnětu žalobce podal dne 5. 12. 2002 ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch žalobce k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, č.j. 4 Tz 100/2002- 73 zmíněný trestní příkaz zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 7. 2. 2003, č.j. 1 T 24/2003 – 76 trestní stíhání žalobce podmíněně zastavil. Dané usnesení však bylo ke stížnosti žalobce zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 11. 3. 2003, č.j. 13 To 84/2003 – 86 a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Proti žalobci byla podána nová obžaloba dne 30. 4. 2003, na jejímž základě Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 5. 5. 2003, č.j. 1 T 91/2003 – 93 trestní stíhání žalobce zastavil. I toto rozhodnutí však bylo zrušeno ke stížnosti žalobce a věc vrácena soudu I. stupně, a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 24. 6. 2003, č.j. 13 To 238/2003 – 102. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 20. 8. 2003, č.j. 1 T 91/2003 – 107 trestní stíhání žalobce zastavil z důvodu amnestie prezidenta republiky. Podáním ze dne 12. 9. 2003 požádal žalobce o projednání věci. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 22. 10. 2003, č.j. 1 T 91/2003 – 112 trestní stíhání přerušil. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 14/04 bylo řízení o návrhu Okresního soudu v Pardubicích na zrušení části ust. §3 odst. 3 zák. o civilní službě zastaveno z důvodu zrušení daného zákona. Okresní soud v Pardubicích trestní stíhání žalobce usnesením ze dne 4. 2. 2005, č.j. 1 T 91/2003 – 121 řízení zastavil z důvodu, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 3. 2005.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že je třeba trestní stíhání žalobce rozdělit na dvě části, a to prvou započatou sdělením obvinění dne 29. 8. 1995 a ukončenou právní mocí trestního příkazu dne 9. 1. 1996, tj. trvající čtyři měsíce a druhou započatou podáním stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti dne 5. 12. 2002 a ukončenou právní mocí usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu, že skutek, pro nějž je stíhán, není trestným činem, dne 1. 3. 2005, tj. trvající dva roky a tři měsíce. Soud I. stupně posoudil druhou část trestního stíhání žalobce jako trvající přiměřeně dlouhou dobu, když řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy, přičemž do věci zasáhl i Ústavní soud. K celkové délce řízení významně přispěly stížnosti žalobce, na které musely soudy opakovaně reagovat. Řízení nebylo složité a zároveň mělo pro žalobce standardní význam, neboť se jednalo o trestný čin, za který byl žalobci uložen velmi mírný trest, řízení nebylo spojeno s omezením svobody žalobce a význam řízení pro žalobce je „velmi podkopáván jemně řečeno ustavičnou procesní aktivitou žalobce v řízení, resp. jeho opravnými prostředky“. Konečně řízení nebylo postiženo obdobími nečinnosti ze strany soudu. Z uvedených důvodů shledal soud I. stupně nárok žalobce za neoprávněný.
Odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se přitom omezil na konstatování, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu I. stupně a pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm vymezil dvě otázky, dle jeho názoru právně významné, a to zda „lze pokládat za přiměřené, aby soud vedl dva roky a dva měsíce neoprávněné trestní stíhání vůči občanovi, když Nejvyšší soud ČR dal ve svém rozsudku jasný pokyn, jak má prvoinstanční soud věc vyřešit“ a zda „lze tvrdit, že věc probíhala ve třech stupních soudní soustavy, když věc třetímu stupni fakticky nebyla postoupena“. K prvé otázce dovolatel uvedl, že dle jeho názoru je třeba přičítat k tíži státu, pokud nedůvodné trestní stíhání žalobce trvalo po rozhodnutí Nejvyššího soudu dva roky a dva měsíce kvůli tomu, že prvoinstanční soud vydával opakovaně vadná rozhodnutí, která stížnostní soud musel rušit pro jejich nezákonnost. Tvrdil také, že usnesení trestního soudu o přerušení řízení z důvodu podání návrhu na zrušení části zákona o civilní službě k Ústavnímu soudu nebylo nikdy realizováno. Z posledně uvedeného dovolatel dovozuje, že trestní řízení probíhalo jen ve dvou stupních soudních soustavy, nikoli ve třech.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a spočívající v tom, zda má být při zohlednění délky řízení, jež nemělo být skončeno v přiměřené lhůtě, přihlédnuto k důvodům, pro které řízení trvalo určitou dobu, a které mají spočívat v opakovaně vadném rozhodování soudu, dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním postupem byla do českého právního řádu vnesena zák. č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk).
Danou novelou byl do §1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Do §13 odst. 1 OdpŠk byla pak vložena věta potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nově vložená věta v §13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení.
Zákonem č. 160/2006 Sb. byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen rovněž nový §31a, který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst.3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem.
Z uvedeného je zřejmé, že kritéria vyjmenovaná v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk a spočívající ve složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení nebo naopak přispěl k jeho zkrácení tím, že využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, se nezohlední pouze při posouzení výše odškodnění nemateriální újmy, jak by k tomu mohlo vést znění daného ustanovení, ale také při zjištění, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená.
Tato úvaha však v sobě nese nevyslovený předpoklad, že určitý typ řízení má trvat určitou dobu, kterou lze ještě považovat za přiměřenou ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s touto standardně stanovenou dobou se za pomocí uvedených kritérií porovnává délka řízení v konkrétní věci. K tomu považuje dovolací soud za důležité upozornit, že zmíněná kritéria nejsou jedinými, jež může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, neboť, jak je již výše zmíněno, jde v čl. 31a odst. 3 OdpŠk o demonstrativní výčet těchto kritérií.
V případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Z toho důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase.
Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
Nelze totiž zapomínat, že institut náhrady nemateriální újmy způsobené neprojednáním věci v přiměřené lhůtě, byl do českého právního řádu vnesen jako jeden ze dvou prostředků nápravy této újmy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Prvním, preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1.7.2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, odst. 51). Pro úplnost je třeba dodat, že možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30.6.2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice , konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, věc č. 40552/02, odst. 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti, nelze účastníku řízení přičítat k tíži.
Druhým, kompenzačním prostředkem nápravy již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost odškodnění této újmy podle §31a odst. 3 OdpŠk.
Oba uvedené prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy mají vést k tomu, aby újma spočívající v neprojednání věci v přiměřené lhůtě buď vůbec nevznikla nebo aby byla odškodněna. V případě kompenzačního prostředku nápravy by pak zejména možnost státu žádat regres vyplacené náhrady škody, popř. odškodnění ve smyslu §16 až 18 OdpŠk měla vést osoby zúčastněné na výkonu veřejné moci k odpovědnému plnění jejich povinností tak, aby nedocházelo k porušování práv osob, vůči kterým je veřejná moc vykonávána.
Za nepřiměřeně dlouho trvající řízení je tedy nutno považovat takové řízení, k jehož délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci. Soudy obou stupňů v tomto řízení nezaměřily dokazování na zodpovězení otázky, z jakých důvodů nebylo trestní stíhání žalobce po zrušení trestního příkazu rozsudkem Nejvyššího soudu skončeno dříve a dovolací soud proto nemá možnost své závěry konkretizovat ve vztahu k postupu Okresního soudu v Pardubicích v posuzované trestní věci. Bylo-li by však pravdivé tvrzení žalobce o tom, že řízení před Okresním soudem v Pardubicích trvalo více než dva roky výlučně proto, že daný soud postupoval v rozporu s procesními předpisy a jeho rozhodnutí byla z téhož důvodu opakovaně rušena stížnostním soudem a také o tom, že Nejvyšší soud v rozsudku zrušujícím trestní příkaz vyslovil závazný právní názor v tom směru, jak má být v řízení dále postupováno a tento závazný právní názor nebyl Okresním soudem v Pardubicích respektován, jevila by se daná délka trestního řízení proti žalobci jako zjevně nepřiměřená.
K úvaze soudů obou stupňů o tom, že žalobce přispěl k délce trestního řízení podáváním opravných prostředků proti rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích, je třeba uvést, že chování účastníka řízení může být přirozeně jedním z faktorů, které délku řízení ovlivňují, a to ať již příznivě nebo nepříznivě. Nepříznivě může zasáhnout účastník do délky řízení také tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutím v řízení vydaným, popř. uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy. Tato skutečnost však nemůže jít k tíži účastníka řízení z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, odst. 69), a to zejména tehdy, jsou-li jím podané opravné prostředky, popř. jiné uplatněné námitky, o kterých je třeba rozhodnout, shledány důvodnými.
Naopak důvodnost opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci a může být, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, zohledněna jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci.
K uvedenému je třeba dodat, že však nelze přičítat k tíži orgánům veřejné moci prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál Vladimír proti České republice , ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, odst. 220), zejména v případě, jde-li o návrhy, opravné prostředky a námitky nedůvodné.
Jelikož se odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení proti žalobci neřídil shora uvedenými úvahami a neposoudil, do jaké míry byla jeho délka ovlivněna postupem Okresního soudu v Pardubicích v něm, je jeho právní posouzení neúplné a tedy nesprávné. Z toho důvodu postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu I. stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. také rozsudek soudu I. stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.
Při novém rozhodování věci však soudy nepřehlédnou, že použitelnost §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk je omezena přechodným ustanovením v čl. II zák. č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tak, že se nevztahuje na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. před 27.4.2006, pokud byl nárok na náhradu této újmy promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009).
Soud I. stupně je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu