ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1331.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1331/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně obchodní společnosti N., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 1.600.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 72/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 26 Co 423/2006-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 26 Co 423/2006-91, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. prosince 2005, č. j. 9 C 72/2003-68, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 7. října 2002 domáhala rozsudku, kterým by soud určil obsah kupní smlouvy s tím, že nebude-li tomuto návrhu vyhověno, žádá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.600.000,- Kč a dalšího plnění ve výši 700.000,- Kč. S ohledem na odlišnou povahu těchto nároků Okresní soud vyloučil každou z těchto věcí k samostatnému řízení. V řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9C 286/2002 byla pravomocně (ke dni 30. ledna 2004) zamítnuta žaloba na určení obsahu kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí, kterou dne 10. prosince 1998 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně S. T., spol. s r.o. Žalobkyně tak setrvala na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout převzetím kupní ceny, když následně nedošlo k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č. j. 9 C 72/2003-68, výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně požaduje zaplacení částky 1.600.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení za dobu od 30. ledna 2004 do zaplacení, výrokem II. žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 1.600.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný
je vlastníkem objektu pro individuální rekreaci č. e. 83 se stavební parcelou č. 51
a pozemkových parcel č. 233, 237/1, 237/2, 237/3, 240/5 a 527/2, všech zapsaných
na listu vlastnictví č. 100 v katastru nemovitostí pro obec J., katastrální území H. u T. Dne 10. prosince 1998 uzavřel žalovaný se společností S. T. spol. s r.o. smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se obě strany zavázaly nejpozději do 1. dubna 1999 uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem měly být výše uvedené nemovitosti. Budoucí kupující byl oprávněn převést práva a povinnosti ze smlouvy na třetí osobu. Žalobkyně byla do obchodního rejstříku zapsána dne 16. července a dne 2. října 2002 uzavřela se S. T., spol. s r.o. smlouvu o převodu práv kupujícího ze smlouvy o budoucí smlouvě se žalovaným. Soud konstatoval, že do 1. dubna 1999 nedošlo podle smlouvy o smlouvě budoucí ani k uzavření budoucí kupní smlouvy, ani k dohodě o tom, že tato smlouva bude uzavřena později. Společnost S. T. tak mohla již dne 2. dubna 1999 podat žalobu, kterou by se domáhala vrácení částky 1.600.000,- Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a §107 odst. 1 až 3 téhož zákona se závěrem, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je důvodná, neboť subjektivní promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 2. dubna 2001 a objektivní dne 2. dubna 2002, tedy obě ještě před podáním žaloby. Soud prvního stupně konečně uvedl, že i v případě, že by připustil, že v období po 2. dubnu 1999 mohla existovat u žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) pochybnost o tom, zda závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí bude splněn či nikoliv, pak je třeba vzít v úvahu, že měla možnost domáhat se nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy žalobou podanou u soudu podle §50a odst. 2 o. z. ve lhůtě jednoho roku – tedy do 1. dubna 2000. Jestliže žalobkyně (resp. její právní předchůdce) žalobu v této lhůtě nepodala, muselo jí být zřejmé, že do budoucna již nebude mít možnost domáhat se zákonem stanoveným způsobem splnění závazku žalovaného ze smlouvy o smlouvě budoucí, tj. uzavření kupní smlouvy. V tomto případě by promlčecí doba (objektivní i subjektivní) počala běžet od 2. dubna 2000. Žaloba (však) byla podána až dne 7. října 2002, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby (dne 2. dubna 2002). Obstát podle soudu nemohla ani námitka žalobkyně, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až ode dne následujícího od právní moci rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení obsahu kupní smlouvy (tj. od 31. ledna 2004), neboť žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) muselo být od počátku zřejmé, komu a jakou finanční částku předala – tedy kdo se na její úkor obohatil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 26 Co 423/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že je uplatněný nárok promlčen. Nesouhlasil však s názorem, že subjektivní promlčecí doba uplynula dne 2. dubna 2001 a objektivní dne 2. dubna 2002. Podle odvolacího soudu nelze běh promlčecí doby k vrácení kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení počítat počínaje dnem následujícím po datu, kdy uplynula lhůta k dobrovolnému uzavření smlouvy – tedy k 1. dubnu 1999. Ustanovení §50a odst. 2
o. z., v tehdy platném znění, umožňovalo smluvním stranám se domáhat nahrazení prohlášení vůle druhé smluvní strany soudním rozhodnutím ve lhůtě jednoho roku
od doby dohodnuté k uzavření smlouvy. Teprve po jejím uplynutí se plnění poskytnuté na kupní cenu stalo bezdůvodným obohacením, neboť žalobkyně již neměla jakékoliv právní instrumenty, jimiž by mohla žalovaného k uzavření smlouvy donutit. Skutečnost, že k uzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě nedošlo, byla žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci) známa a současně věděla, od koho má vrácení kupní ceny požadovat. Soudní rozhodnutí v souvisejícím sporu sp. zn. 9 C 286/2002 tento objektivně existující stav pouze zhodnotilo, nelze s ním však počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojovat. Subjektivní i objektivní promlčecí doba tak právnímu předchůdci žalobkyně začala běžet dne 2. dubna 2000, přičemž dvouletá subjektivní promlčecí doba uplynula dne 2. dubna 2002, tedy ještě před podáním žaloby (7. října 2002). Odvolací soud proto uzavřel, že námitka promlčení byla soudem prvního stupně správně posouzena jako opodstatněná.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 5. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně dne 1. března 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci); z obsahu dovolání však lze dovodit i uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Za zásadní považuje určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě nároku na vydání bezdůvodné obohacení v této věci. Má za to, že soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR – tedy v rozporu s hmotným právem. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných ve věcech vedených pod sp. zn. 33 Odo 477/2001, 25 Cdo 968/99,
33 Odo 610/2001 a 32 Odo 680/2003, vyplývá, že pro počátek běhu subjektivní lhůty
je důležité, kdy žalobkyně získala vědomost o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil, a že se obohatil, a že lze toto právo objektivně vykonat. K tomu žalobkyně uvádí, že vědomost o tom, že koupě již nebude realizována, byla zřejmá
až z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp.zn. 9 C 286/2002. Právo na vydání bezdůvodného obohacení mohla poprvé objektivně vykonat (tedy zaslat písemnou výzvu dlužníkovi a požadovat uzavření smlouvy) až po odpadnutí překážky, kterou byl pobyt žalovaného na neznámém místě v Kanadě až do roku 2002. Teprve v roce 2002 tak mohl začít běh subjektivní promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 7. října 2002, a konec objektivní (i současně subjektivní) lhůty nastal
až 2. dubna 2003, právo žalobkyně nemohlo být promlčeno. Dovolatelka proto navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 8. března 2007. Uvedl, že žalobkyně (resp. její předchůdce) byla obeznámena s jeho odjezdem do K. i místem jeho pobytu, a pro ten účel vystavil osobě, kterou označil právní předchůdce žalobkyně, plnou moc k podpisu kupní smlouvy, ke vkladu smlouvy do katastru nemovitostí a k podání daňového přiznání. Tento důkaz přitom předložila v řízení sama žalobkyně (čl. 10 spisu). Žalobkyně resp. její právní předchůdce tak mohl v zákonem stanovené době uplatnit své právo. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se závěrem,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů, že otázku promlčení uplatněného nároku podle ustanovení §107 o. z. řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.). Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu otázku správnosti právního závěru odvolacího soudu o vymezení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení §107 o. z.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §101 o. z. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení platí tedy speciální úprava v ustanovení §107 obč. zák. V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Obě lhůty počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se neváže k datu splatnosti, jak je tomu u počátku obecné promlčecí doby podle §101 obč. zák., ale k jiné skutečnosti, kterou je vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně (resp. její právní předchůdce)
a žalovaný jednali o prodeji předmětných nemovitostí, kdy uvažovali o uzavření příslušné kupní smlouvy. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) předem zaplatila žalovanému částku 1.600.000,- Kč k úhradě kupní ceny za tyto nemovitosti. Tato platba žalobkyně měla ve své podstatě charakter zálohy na kupní cenu, neboť plnění bylo poskytnuto žalovanému dříve, než ke kupní smlouvě mělo vůbec dojít, a žalovaným bylo přijato v souvislosti se zamýšlenou koupí. Podle ustanovení §498 o. z. platí,
že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako
na zálohu. Znamená to, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění. V tomto směru je nezbytné v dané věci vycházet z toho, že nárok na vrácení plnění (v daném případě zálohy) poskytnuté v souvislosti se zamýšlenou koupí, která se později nerealizovala, je třeba po právní stránce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.).
Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění.
Jestliže v souvislosti se zamýšlenou koupí nemovitostí žalobkyně (resp. její právní předchůdce) poskytla žalovanému peněžitou částku a žalovaný tuto částku přijal, stala se tato záloha bezdůvodným obohacením ve chvíli, kdy žalovaný odmítl nemovitosti žalobci prodat, popř. vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizována. Tímto okamžikem odpadl právní důvod, na jehož základě žalobkyně (resp. její právní předchůdce) plnila žalovanému. Tuto otázku však soudy obou stupňů neřešily odpovídajícím způsobem.
Odvolací soud při posouzení okamžiku, kdy právní důvod plnění žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) odpadl a kdy se žalobkyně o tom dozvěděla, bral v úvahu uplynutí jednoroční lhůty podle ustanovení §50a odst. 2 o. z., v níž se lze domáhat nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím, s faktickým závěrem, že jejím uplynutím se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí předem poskytnutá kupní cena (záloha) na koupi pozemku se stala bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, ač ve skutečnosti nejde o okamžik, kterým odpadl právní důvod plnění žalobkyně; tím mohl být jedině okamžik, kdy, žalovaný dal zřetelně najevo, že kupní smlouvu s žalobkyní neuzavře (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99). Běh subjektivní promlčecí doby proto mohl počít teprve okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla, že zamýšlená koupě nebude uskutečněna, přičemž tím není sám o sobě moment uplynutí jednoroční lhůty podle ustanovení §50 odst. 2 o. z. Tímto okamžikem tak ovšem nepochybně není ani dovolatelkou zmiňovaná právní moc rozsudku ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 9 C 286/2002 (ostatně žalovaný svůj úmysl neuzavřít s žalobkyní původně uvažovanou kupní smlouvu musel zcela jistě projevit minimálně již po zahájení řízení v této věci, přičemž nelze vyloučit ani možnost, že se tak stalo již dříve).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě otázku počátku běhu promlčecí doby podle ustanovení §107 o. z. posuzoval odlišně, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl užit opodstatněně (je však třeba připomenout, že s ohledem na vyložené, jsou ovšem obsoletní úvahy obsažené v dovolání vážící se k dovolatelkou tvrzené přechodné nemožnosti doručit žalovanému písemnou výzvu k uzavření původně zamýšlené kupní smlouvy). Dovolací soud za tohoto stavu rozsudek odvolacího soudu zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které se tak stalo, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo nezbytné zrušit ve výrocích II. a III. i jej. Věc v uvedeném rozsahu proto byla k dalšímu řízení postoupena Okresnímu soudu v Trutnově (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu