ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1345.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1345/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J., s. d. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 164.724,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 11 Co 497/2006 - 74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.955,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j.
41 C 123/2006 - 51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 164.724,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že dne 12. 3. 1976 uzavřel Okresní národní výbor v K. V. se žalobcem hospodářskou smlouvu o odevzdání národního majetku do trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku, na jejímž základě byly žalobci odevzdány do trvalého užívání stavební parcely č. 123 - zastavěná plocha a nádvoří a č. 121/1 - zastavěná plocha a nádvoří v kat. území Ž. s tím, že vznik tohoto práva byl určen dnem 1. 4. 1976; na těchto parcelách se nachází dům a tzv. jiná stavba bez čp/če ve vlastnictví žalobce. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 8. 8. 2000, doručeným Okresnímu úřadu v K. V., finančnímu referátu, žalobce požádal podle zák. č. 103/2000 Sb., kterým byl doplněn občanský zákoník o ustanovení §879c, o změnu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické s tím, že na uvedených pozemcích je postaveno nákupní středisko V. v. Ž., vzhledem k tomu, že s účinností od 30. 6. 2001 bylo toto ustanovení občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřeli účastníci dne 25. 8. 2003 s odkazem na §60c zák. č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků na žalobce (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. 11. 2004), přičemž sjednaná kupní cena ve výši 164.724,- Kč byla poukázána na účet žalované jako prodávající dne 4. 11. 2004; žalobce je tak zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, byla část druhá čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena, požádal žalobce dopisem ze dne 22. 6. 2005 žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je pro rozpor s Ústavou České republiky neplatná; žalovaná však požadovanou částku žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na uvedený nález Ústavního soudu dovodil, že derogace derogačních ustanovení má za následek obnovení stavu předchozího, tedy stavu založeného §879c, §879d a §879e obč. zák., a na tato ustanovení je třeba dnem 31. 12. 2004 pohlížet tak, jakoby nebyla nikdy zrušena. Pro právnické osoby, které podle §879c odst. 4 obč. zák. požádaly stát o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, zrušením uvedené části zák. č. 229/2001 Sb. pominula překážka pro splnění podmínky uplynutí času pro vznik vlastnického práva a tudíž se staly vlastníky předmětných pozemků. Žalobce sice získal předmětné pozemky do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, avšak tato kupní smlouva byla uzavřena na základě právní úpravy odporující Ústavě České republiky a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a je proto absolutně neplatná. Kupní cena, kterou na základě neplatné smlouvy žalované uhradil, je ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná je podle §457 obč. zák. povinna zaplacenou kupní cenu žalobci vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 11 Co 497/2006 - 74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná
je povinna zaplatit žalobci částku 164.724,- Kč a náklady řízení 35.958,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku“, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Poukázal na to, že v obdobné věci již rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, sp. zn.
22 Cdo 2205/2005, zamítl dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 26 Co 134/2005 - 118, přičemž právní argumentace, z níž vychází řešení této věci, je shodná. Dovodil proto, že je-li kupní smlouva ze dne
25. 8. 2003 neplatná, nastupuje úprava podle §457 obč. zákoníku, což pro danou věc znamená, že účastníci jsou povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Vzhledem k tomu však, že žalobce není povinen tak učinit s ohledem na právní úpravu vyplývající z §879c obč. zákoníku, zůstalo jen na povinnosti žalované vrátit žalobci kupní cenu. Protože žalovaná zajišťuje plnění prostřednictvím Ministerstva financí ČR, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k plnění tak, že ji stanovil v trvání jednoho měsíce (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR vyhlášeného
ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. na existenci §879c až 879e obč. zákoníku
a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, 3) platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti uzavřené mezi účastníky, resp. posouzení důsledků nálezu Ústavního soudu na platnost této smlouvy, a 4) v posouzení možných účinků zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších zákonů, na právní stav projednávané věci (§71 odst. 4). Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení zák. č. 229/2001 Sb. nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení §879c až 879e obč. zák. Má za to, že je nutno postupovat pouze podle aktuálně platné právní úpravy, a z toho dovozuje, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků na základě úpravy podle §879c odst. 1 a 4 obč. zák. v platném znění, nýbrž na základě kupní smlouvy uzavřené podle §60c zák. č. 219/2001 Sb., která je podle jejího přesvědčení platným právním úkonem. I kdyby totiž k „oživení“ ustanovení §879c až 879e obč. zák. došlo (což se žalovaná nedomnívá), mohlo k němu dojít teprve pro období po nabytí účinnosti nálezu. Dovozování „oživení“ těchto ustanovení k datu 30. 6. 2001 by podle jejího názoru ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení ústavního principu právní jistoty účastníků právního vztahu; i z tohoto důvodu zůstala platnost kupní smlouvy citovaným nálezem Ústavního soudu nedotčena. Dovolatelka poukázala rovněž i na §71 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a dále na to, že přes zrušení části druhé zák. č. 229/2001 Sb. zůstal v platnosti §59 tohoto zákona i jeho část čtvrtá. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že námitky žalované jsou jen polemikou s právními názory Ústavního soudu v citovaném nálezu. Uvedl, že pokud by byl uznán názor žalované o nepřípustnosti „oživení“ dříve zrušených ustanovení §879c až 879e obč. zákoníku, nedovolal
by se žádný další subjekt v obdobné věci svého práva, a shodně se soudy obou stupňů dovozuje, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena na základě právní úpravy odporující Ústavě ČR a Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, a je proto absolutně neplatná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, a nejedná
se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je tak přípustné podle §237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k řešení otázky platnosti kupní smlouvy o převodu pozemků podle §60c
zák. č. 219/2000 Sb., uzavřené před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004
a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Další otázky, které dovolatelka považuje po právní stránce za zásadního významu, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků, a v usneseních Ústavního soudu
ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona
č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006,
ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn.
22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne
27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Z citovaného nálezu Ústavního soudu lze vyvodit, že zrušením části zákona
č. 229/2001 Sb. došlo k „rehabilitaci“ ustanovení §879c až 879e občanského zákoníku, která jsou tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu,
že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnictví ex lege u subjektů, na které
se vztahoval režim ustanovení §879c až 879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o „obnovení stavu založeného ustanoveními §879c
až 879e občanského zákoníku“ - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06. V tomto usnesení dále Ústavní soud konstatoval, že „dovodily-li soudy logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětných kupních smluv (které ani nebyly vloženy do katastru nemovitostí, jakožto podmínky pro přechod vlastnického práva), nelze jim z pohledu ústavně právního ničeho vytýkat“.
V rozsudku ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, Nejvyšší soud uvedl, že ve své judikatuře se dlouhodobě přiklání k ústavně konformnímu výkladu účinků nálezu č. 278/2004 Sb., z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že „imanentním požadavkem interpretace právní úpravy je upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě rozporu
s gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů, přednost dostává interpretace ústavně konformní ... ve světle těchto požadavků je nezbytné dát přednost „obnovenému“ znění §879c obč. zák. před nezrušeným článkem IV bodem 1 čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska legitimního očekávání žalobce nemůže obstát. Žalobcův nárok na přeměnu trvalého užívání na vlastnictví pozemku, vzniklý
za účinnosti §879c obč. zák. ještě před protiústavním zásahem prostřednictvím zákona č. 229/2001 Sb., bude posuzován (při neexistenci relevantních intertemporálních ustanovení v zákoně č. 229/2001 Sb.) za pomoci extenzivního, resp. překlenujícího výkladu nepravé zpětné účinnosti pozdějšího předpisu (zákona č. 229/2001 Sb.).“.
Podle §879c odst. 1 obč. zák., který byl do občanského zákoníku začleněn
ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. od 1. 7. 2000, právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku
ode dne účinnosti tohoto zákona (odst. 4 tohoto ustanovení).
Podle §60c odst. 1 zákona č. 229/2001 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 31. 12. 2003, příslušná organizační složka převede pozemek tvořící jeden funkční celek se stavbou, nejde-li
o stavbu drobnou, za cenu stanovenou vyhláškou č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků
a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění platném k 1. listopadu 1991,
do vlastnictví družstva uvedeného v §18 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, kterému vznikla podle ustanovení §59 odst. 1 výpůjčka a které je vlastníkem stavby, a to za podmínky, že výpůjčka dosud trvá a nelze přitom postupovat podle ustanovení §59 odst. 2 věty druhé. Postup podle věty první se neuplatní u družstva, které je v likvidaci nebo konkurzu a vyrovnání. Převod bude proveden k žádosti družstva uvedeného ve větě první, bude-li podána u příslušné organizační složky nejpozději 31. prosince 2003. Neprojeví-li toto družstvo zájem o převod uvedeného pozemku do svého vlastnictví
a účastníci užívacího vztahu se nedohodnou ani na jiné smluvní úpravě právního vztahu k uvedenému pozemku podle tohoto zákona, platí o zániku výpůjčky a naložení
s uvedeným pozemkem ustanovení §59 odst. 3.
Protože derogací části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., která byla zrušena citovaným nálezem Ústavního soudu z důvodu, že byla protiústavní, se obnovil stav založený mimo jiné ustanovením §879c občanského zákoníku; žalobce jako subjekt,
na nějž se režim tohoto ustanovení vztahoval, tedy nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Jestliže žalobce následně kupní smlouvou ze dne 25. 8. 2003 uzavřenou podle §60c zák. č. 219/2000 Sb. koupil předmětné pozemky od žalované, která jejich vlastníkem nebyla a nebyly naplněny ani ostatní předpoklady tohoto ustanovení, je tato smlouva, na jejímž základě žalobce plnil sjednanou kupní cenu, absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla, a žalobci ani nevznikla podle ustanovení §59 odst. 1
cit. zákona výpůjčka k předmětným pozemkům.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý
z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Plnění z neplatné smlouvy
je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem
je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co podle smlouvy nabyl. Účastník neplatné smlouvy, který od druhé smluvní strany převzal peněžité plnění (kupní cenu), je povinen z tohoto synallagmatického závazku vůči druhému účastníkovi smlouvy vrátit mu podle §457 obč. zák. přijaté plnění. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení na svém smluvním partnerovi).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má
s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 17.655,- Kč [odměna z částky určené podle §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, snížená podle
§18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.955,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu