ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1354.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1354/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně K. Č., zastoupené advokátem, proti žalované K., p., a.s., V. I. G., o zaplacení částky 31.797,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 245/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 22 Co 412/2005-98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. května 2005, č.j. 6 C 245/2004-70, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit panu K. P., částku 31.797,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 9. 2004 do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na pojistné plnění z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli na základě pojistné smlouvy ze dne 25. 4. 2001, jejíž součástí byly i Všeobecné pojistné podmínky s tím, že se domáhala vydání rozsudku ve prospěch poškozeného, tedy ve prospěch třetí osoby, která nebyla účastníkem řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla zaměstnankyní K. P., který provozuje agenturu prodávající letenky. Žalobkyně pracovala ve funkci prodejce letenek. Při výkonu své práce nesprávně následkem svého pochybení vystavila letenky, v důsledku čehož byl její zaměstnavatel povinen uhradit částku 35.330,70 Kč letecké společnosti, ačkoliv mu tuto částku neuhradil jeho zákazník. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně sice způsobila svému zaměstnavateli škodu, avšak s přihlédnutím k ustanovení §178b odst. 2 zákoníku práce za tuto škodu neodpovídá, neboť jde o škodu, která vyplývá z hospodářského rizika. Zaměstnavateli žalobkyně tedy nevznikl vůči ní nárok na náhradu této škody a z tohoto důvodu také žalovaná nemá povinnost pojistného plnění. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 22 Co 412/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru, že uplatnění nároku na plnění ve prospěch třetí osoby, která není účastníkem řízení, je v daném případě nepřípustné.
Dovodil, že by tak došlo k porušení zásad stanovených v Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého každý má právo, aby jeho věc (rozuměj věc týkající se jeho práv či povinností) byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Mimo to, podle ustanovení §159 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení a pro všechny orgány.
Pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném (§159a odst. 2 a 3 o.s.ř.). V důsledku tohoto ustanovení, není-li tedy rozhodnutí subjektivně závazné pro každého, vztahují se účinky pravomocného rozhodnutí jen na osoby, které byly účastníky řízení. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení a ani státní orgán
při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. Toto ustanovení je současně vyjádřením procesní zásady, že o právech a povinnostech jiného než účastníka řízení může být soudem rozhodnuto pouze v zákonem stanovených případech. Tato zásada se uplatní i v projednávané věci s tím důsledkem, že pokud by bylo rozhodnuto o právech osoby, která nebyla účastníkem řízení, pak by rozhodnutí soudu ve vztahu k této osobě nebylo závazné. Nebylo by tudíž vykonatelné a postrádalo by věcného významu.
Právo pojištěného domáhat se u soudu v případě pojistné události, aby pojistitel zaplatil škodu přímo k rukám poškozeného, nelze dovodit ani z ustanovení Čl. 1 Všeobecných pojistných podmínek, které jsou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a které stanoví právo pojištěného, aby v případě pojistné události za něho pojistitel nahradil škodu. Tento nárok pak nevyplývá ani z ustanovení §822 a §823 obč. zák., platného do 31. 12. 2004, v době uzavírání pojistné smlouvy, neboť poškozený nemá právo na plnění proti pojistiteli, pokud nestanoví zvláštní předpisy jinak. Pokud tedy pojistitel dobrovolně neplní poškozenému, protože jeho nárok neuznává, nezbude poškozenému než se domoci svého práva na náhradu škody proti škůdci. V případě, že škůdci, tedy pojištěnému, vznikne povinnost škodu nahradit a pojistitel ji za pojištěného neuhradí, vzniká pojištěnému, který byl povinen škodu, na kterou se vztahuje pojištění z odpovědnosti za škodu, zaplatit, nárok vůči pojišťovně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje
ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda ustanovení §822 a §823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, brání pojištěnému domáhat se ve prospěch poškozeného plnění na pojistiteli a zda může soud uložit žalovanému plnit ve prospěch osoby, která nebyla účastníkem řízení.
Namítá zejména, že ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má zabezpečit především, aby se každý mohl zúčastnit projednání věci, kterou předložil a nikomu nebyly soudem ukládány povinnosti bez jeho přítomnosti a možnosti vyjádření. Tato práva nemohou být ve vztahu ke K. P. nijak dotčena, neboť má vždy možnost se plnění vzdát nebo je odmítnout. Předmětem této věci je právo žalobkyně. Z ustanovení §159a o.s.ř. nelze dovozovat nevykonatelnost rozsudku ukládajícího plnění k rukám a ve prospěch třetí osoby. K. P. nebude mít v řízení o výkon rozhodnutí postavení povinného ani oprávněného. Odmítne-li plnění, bude to ve smyslu ustanovení §268 písm. h) o.s.ř. důvodem, pro který nebude možné rozhodnutí vykonat. Podle ustanovení §822 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá. Ustanovení §823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, stanoví, že škoda má být vyplacena poškozenému, který se sám však výplaty náhrady škody vůči pojistiteli domáhat nemůže. Zcela v souladu s těmito ustanoveními občanského zákoníku se žalobkyně jako pojištěná domáhala, aby za ni žalovaná jako pojistitel plnila. Závěr odvolacího soudu o tom, že poškozený, kterému pojistitel dobrovolně neplnil, se musí domoci svého práva na náhradu škody proti pojištěnému a v případě, že pojištěnému vznikne povinnost škodu nahradit a pojistitel ji za něho neuhradí, vzniká pojištěnému, který byl nucen škodu zaplatit, nárok proti pojistiteli, není správný ani spravedlivý. Povinnost k náhradě škody totiž nevzniká rozhodnutím soudu, ale již tím okamžikem, kdy nastanou skutečnosti, se kterými právo vznik odpovědnosti za škodu spojuje. Rozhodnutí soudu je deklaratorní. Takovým postupem může být poškozenému znemožněno reálně se náhrady škody domoci a pojištěnému může být odepřeno plnění z pojistné smlouvy. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobkyně v dovolání nastoluje právní otázku, zda soud může uložit žalovanému plnit ve prospěch osoby, která nebyla účastníkem řízení, a to s poukazem na ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §159a o.s.ř., a zda z tohoto hlediska ustanovení
§822 a §823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, umožňuje tudíž i pojištěnému domáhat se ve prospěch poškozeného plnění na pojistiteli.
Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle ustanovení §159a o.s.ř. odst. 1 nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a o.s.ř. odst. 2 výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a
v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a o.s.ř. odst. 3 výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
Podle ustanovení §159a o.s.ř. odst. 4 v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též
pro všechny orgány.
Podle ustanovení §822 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel
za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle ustanovení §823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, náhradu platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora citovaných ustanovení právních norem za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé, a proto se s ním ztotožňuje.
Jak teorie civilního procesu tak i právní praxe z ustanovení Článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dovozuje zásadu, spočívající v tom, že v občanskoprávním řízení se vždy (kromě zákonem stanovených výjimek) rozhoduje
o právech a povinnostech účastníků řízení - nikdy ne o právech a povinnostech jiných osob - jinak řečeno - že pouze osobě účastníka řízení vznikají procesní práva a povinnosti a pouze o jeho právech se jedná, jak během řízení, tak i v jeho výsledku, jímž je soudní rozhodnutí. Význam této zásady podtrhuje skutečnost, že se jí zajišťuje realizace práva na spravedlivý proces.
V ustanovení §159a o.s.ř. je vyjádřena závaznost rozhodnutí, kterou se obecně rozumí stav, kdy ohledně předmětu, jehož se rozhodnutí týká (objektivní meze závaznosti), a osob, k nimž se vztahuje (subjektivní meze závaznosti), je třeba se rozhodnutím řídit s tím, že takové chování je i vynutitelné, resp. vykonatelné. Objektivní meze závaznosti rozhodnutí jsou dány předmětem řízení, který je vymezen petitem žaloby a který je vyjádřen ve výroku rozsudku. Z hlediska subjektivních mezí závaznosti rozhodnutí, které jsou upraveny v ustanovení §159a o.s.ř., platí zásada, že rozsudek je závazný pouze pro účastníky řízení. Z uvedeného vyplývá, že tato zásada se v projednávané věci nutně uplatní v závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí, které by zakládalo právo na plnění ve prospěch jiné osoby, než účastníka řízení.
Pojištění odpovědnosti za škodu, jehož základní charakteristiku obsahuje ustanovení §822 ve vzájemné souvislosti s ustanovením §823 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2004, plní nepochybně společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho odpovědnost pojištěna. Přes tento zájem však pojistitel podle obecné zásady upravené v ustanovení §823 obč. zák. nevstupuje
na místo pojištěného, odpovědnost musí i nadále nést především, kdo škodu způsobil. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou zásadně pojistitel a pojištěný (event. pojistník) a přímé právo poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem. Vzhledem k tomu, že způsobení škody je jedním z právních důvodů vzniku závazků (§489 obč. zák.), vzniká ze způsobené škody právní vztah mezi poškozeným a tím, kdo mu za škodu odpovídá. Poškozený tak má právo na náhradu škody vůči němu. Proti jeho pojistiteli má právo požadovat plnění z pojistné události jen v těch případech, kdy tak stanoví zvláštní předpis. Jak správně dovodil odvolací soud, odmítne-li pojistitel plnit poškozenému v důsledku vzniku pojistné události, je třeba uplatnit nárok na náhradu škody vůči škůdci, který je pasivně legitimovaným subjektem. Nárok na pojistné plnění proti pojistiteli může poté pojištěný uplatnit na základě pravomocného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody, na níž se pojištění vztahuje a kterou byl nucen uhradit. To, že se poškozený až na zcela výjimečné a zvlášť upravené případy nestává účastníkem pojištění, je jednou ze zásad, kterými právní řád zabezpečuje, aby pojištění neoslabovalo preventivní vliv odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně jako nedůvodné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobkyně jako neúspěšná účastnice právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti
s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu