ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1424.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1424/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobkyně J. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o částce 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 24/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44 Co 211/2011- 49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44 Co 211/2011-49, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2011, č. j. 43 C 24/2008-24, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2011, č. j. 43 C 24/2008-24, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 950.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se jí domáhala zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu a zřejmě též náhrady nákladů řízení s příslušenstvím před soudy v nalézacím řízení a náklady jejího zastoupení v řízení o stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva a při podání žádosti o předběžné projednání jejích nároků žalovanou. Újma měla být žalobkyni způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99 (dále jen „původní řízení“), jehož předmětem bylo odstranění části stavby žalovaného (později žalovaných) z pozemku žalobkyně.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 4. 10. 1999. První jednání ve věci, na kterém soud rozhodl o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované a které odročil za účelem odstranění vad žaloby a vypracování znaleckého posudku, se konalo dne 14. 9. 2001. Usnesením ze dne 20. 9. 2002 byl ustanoven soudní znalec. Toto usnesení žalobkyně napadla stížností, na základě které soud usnesením ze dne 21. 2. 2003 opravil zadání znaleckého posudku. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 5. 8. 2003. Na jednání konaném dne 22. 1. 2004 navrhla žalobkyně připuštění změny žaloby. Žalobkyně byla soudem opakovaně vyzývána k přesnému označení důkazů. Dne 9. 6. 2004 podala žalobkyně stížnost na průtahy řízení k Evropskému soudu pro lidská práva, vedenou pod č. 21602/04. Na jednání konaném dne 2. 11. 2004 strany sporu shodně navrhly přerušení řízení za účelem smírného vyřešení sporu. Řízení bylo přerušeno usnesením, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2004. Žalobkyně podala návrh na pokračování řízení dne 3. 11. 2005 a soud nařídil jednání na 31. 1. 2006. Jednání se nekonalo z důvodu omluvy na straně žalované. Na jednání konaném dne 16. 3. 2006 bylo navrženo zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní. Původní řízení tak bylo zastaveno usnesením ze dne 16. 3. 2006, ve kterém bylo uloženo žalobkyni uhradit náklady řízení žalované. Žalobkyně se do výroku o nákladech řízení odvolala. Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a původní řízení tak skončilo právní mocí usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení dne 19. 10. 2006.
Žalovaná k žádosti žalobkyně o odškodnění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovala za dostačující konstatování porušení práva žalobkyně, což v odpovědi na žádost ze dne 14. 6. 2007 učinila.
Odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně vymezení předmětu řízení, kdy soud prvního stupně do nároku žalobkyně na zaplacení částky 950.000,- Kč s příslušenstvím nesprávně začlenil další nároky, a to na náhradu nákladů posuzovaného řízení a zastoupení žalobkyně před Evropským soudem pro lidská práva. Podle odvolacího soudu „že žalobkyně požadovala k tomu (míněno k náhradě nemajetkové újmy - pozn. Nejvyššího soudu) zaplatit ‘náklady řízení’ a s nimi - netypicky - úroky z prodlení, podobně nekonkrétně vyjádřené, další nárok do řízení nečiní (odvolací soud současně konstatuje, že jde o závěr hraničící vzhledem k úřední zkušenosti s výskytem řady podobných případů problematické diferenciovatelnosti uplatněných nároků v těchto věcech) a bylo tedy nesprávně v odůvodnění napadeného rozsudku sdělováno cokoli o nedůvodnosti žalobkynina ‘nároku na náklady’ ”.
Odvolací soud jinak vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době, kdy celková doba původního řízení mírně překračovala 7 let (soud prvního stupně nesprávně uvedl 8 let) a byla tak nepřiměřeně dlouhá, avšak z části byla celková délka původního řízení zapříčiněná neprojednatelností žaloby a přerušením řízení na žádost účastníků. Nárok žalobkyně není svým významem srovnatelný s řízením ve věcech rodinných nebo trestních. Odvolací soud tedy s ohledem na jednání poškozené, která svým jednáním přispěla k průtahům v řízení a k významu předmětu řízení pro poškozenou, shledal za dostačující formu satisfakce konstatováním porušení práva, ke kterému došlo již při předběžném projednání nároku u žalované.
K otázce významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolací soud dodal, že osobní újma žalobkyně spojená s délkou řízení je minimální, neboť význam předmětného řízení byl pro žalobkyni malý a hodnota majetkového zájmu žalobkyně byla vyjádřena prodejem pozemku žalované za cenu 65.000,- Kč.
Ohledně nákladů původního řízení odvolací soud uvedl, že rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložená povinnost k úhradě nákladů řízení, je již pravomocné, a proto ho nelze nijak komentovat z hlediska správnosti a lze pouze konstatovat, že jde o pravidelný důsledek „zavinění na zastavení řízení“.
Co do nákladů řízení o odškodnění za průtahy předchozího řízení odvolací soud uvedl, že nejde o okolnost takového druhu, aby „pozvedla“ zadostiučinění přiznané formou konstatování porušení práva do úrovně peněžitého zadostiučinění, a to tím méně, pokud by výsledek řízení byl takový, že se celé řízení týkalo nedůvodně uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §236 odst. 1 a §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost opírá o §241a odst. 2 o. s. ř. a dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu co do merita věci. Dovolatelka v dovolání uvádí tyto otázky a okolnosti, které podle jejího názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozsudku:
1) Za jakých okolností lze považovat za ještě dostačující formu zadostiučinění konstatování porušení práva a kdy je již na místě odškodnění v penězích. Odvolací soud chybným posouzením významu řízení pro žalobkyni a nepřihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nesprávně zvolil formu zadostiučinění.
2) Zda a jaký má vliv zadostiučinění formou konstatování porušení práva na odškodnění majetkové újmy. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že pro rozhodnutí v této věci nemá žádný význam uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v posuzovaném řízení.
3) Odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy a nedostatečně zjišťoval skutkový stav.
4) Odvolací soud ani soud prvního stupně prakticky vůbec neprojednal žalobou uplatněný nárok na náhradu majetkových škod. Soud prvního stupně tento nárok zcela nesprávně odmítl a odvolací soud pouze uvedl, že se „celé řízení týkalo nedůvodně uplatněného nároku“.
5) Odvolací soud v rozporu s judikaturou (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu [pozn. Nejvyššího soudu: Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/ Stanovisko a zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. ] a zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) nevyslovil konstatování porušení práva ve výroku rozsudku a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.
6) Odvolací soud nesprávně uzavřel, že okolnost délky samotného řízení o odškodnění nemá význam na způsob a výši odškodnění.
7) Zda ovlivňuje výši a způsob odškodnění skutečnost, že se žalobkyně ještě před účinností zák. č. 160/2006 Sb. obrátila se stížností na průtahy řízení na Evropský soud pro lidská práva.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
K dovolací námitce č. 2) nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když výsledek posuzovaného řízení, a to i v nákladovém výroku, je pro závěr o porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako pro případnou formu či výši zadostiučinění nerozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy jsou nároky se samostatným skutkovým základem a není proto mezi nimi žádná skutková ani právní souvislost.
Dovolací námitkou č. 3) uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolací námitce č. 5) Nejvyšší soud uvádí, že v případě, že žalovaná konstatovala v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně podle zák. č. 82/1998 Sb. ve svém vyjádření porušení práva žalobkyně nesprávným úředním postupem, nebylo třeba, aby soud prvního stupně a soud odvolací v případě, že vyslovily souhlas s již přiznanou formou zadostiučinění, konstatovaly porušení práva ve výroku svého rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, na který odkazuje žalobkyně v dovolání, se proto pro tento případ nepoužije.
K dovolací námitce č. 6) Nejvyšší soud uvádí, že případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je sice k návrhu poškozeného možné (mimo jiné viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 562/11, resp. sp. zn. II. ÚS 862/10, srovnej též Stanovisko, bod VI.), ale jen do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). V odvolacím řízení nelze nové skutečnosti a důkazy uplatnit jako nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.) a nelze je uplatnit ani v řízení dovolacím (241a odst. 4 o. s. ř.). Do nastoupení účinků koncentrace řízení žalobkyně návrh na odškodnění za jí tvrzenou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení nenavrhla.
Dovolání je však přípustné co do námitky dovolatelky č. 1) a 7), tedy pro posouzení otázky přiměřenosti odškodnění její újmy ve vztahu k významu předmětu původního řízení pro ni a přiznání náhrady nákladů řízení, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s podáním stížnosti na nepřiměřenou délku posuzovaného řízení k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud odlišně, než je uvedeno v judikatuře soudu dovolacího. Řízení je zároveň postiženo vadou, na kterou žalobkyně implicitně poukazuje dovolací námitkou č. 4).
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné úvodem uvést, že postup soudů v otázce výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk sjednotil po rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že je na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) - srov. část V. Stanoviska. Dovodil-li odvolací soud, že hodnota předmětu posuzovaného řízení odpovídala částce 65.000,- Kč, nelze uvažovat o tom, že by pro žalobkyni šlo o řízení s nepatrným významem (srov. naproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).
Nadto lze souhlasit s dovolatelkou, že v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen nový §31a, byla jediným dostupným a účinným prostředkem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Neměla-li žalobkyně po převážnou část posuzovaného řízení k dispozici domácí prostředek nápravy porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení, není s výjimkou situací skutečně bagatelního významu předmětu řízení pro poškozeného, odškodnění újmy za nepřiměřenou délku řízení konstatováním porušení práva poškozeného namístě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
S ohledem na výše uvedené je možné náklady řízení spojené se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva považovat za škodu ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk, a to tehdy, jestliže byl poškozený jako stěžovatel odkázán Evropským soudem pro lidská práva na vnitrostátní prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení a náklady spojené s podáním stížnosti mu nebyly Evropským soudem pro lidská práva v konečném rozhodnutí přiznány (neboť jsou splněny i podmínky §31 odst. 2 OdpŠk).
Přesto však, a to i ve vztahu k nákladům za právní zastoupení, platí, že musí být splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. To v souvislosti s §31 OdpŠk znamená, že poškozený musí tvrdit a prokázat vznik škodní události, vznik škody a příčinnou souvislost mezi prvními dvěma skutečnostmi.
Bylo tedy na soudech, aby žalobkyni vyzvaly k uvedení konkrétní částky vynaložené na vedení řízení u Evropského soudu pro lidská práva a k prokázání tohoto tvrzení. Skutečnost, že se náhrada škody v tomto směru nakonec určí podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (§31 odst. 3 věta třetí OdpŠk), plní funkci limitu rozsahu náhrady škody. Je tak sice nerozhodné, jaký způsob odměny byl mezi poškozeným a advokátem sjednán a jakou částku poškozený v této souvislosti skutečně vynaložil (viz Vojtek, P. , Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck: Praha 2007, str. 173), to však jen pro rozhodnutí o výši náhrady, která bude za takovou škodu poskytnuta. Stále však musí poškozený prokázat, že mu vůbec nějaká škoda vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009). Pokud soudy žalobkyni k doplnění tvrzení a případnému splnění důkazní povinnosti podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevyzvaly, zatížily řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že náklady původního řízení může poškozený podle §31 odst. 1 OdpŠk uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle §31 odst. 2 OdpŠk pak může poškozený náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Jinými slovy řečeno, zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů (viz i Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, C. H. Beck, 2005, str. 173). Takovou možnost však - i podle zjištění soudů nižších stupňů - dovolatelka ve zkoumaném řízení měla.
Náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u žalované, nelze přiznat s odkazem na §31 odst. 4 OdpŠk, přičemž Nejvyšší soud neshledal protiústavnost daného ustanovení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06).
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovolatelkou uplatněny.
Dovolací soud shledal, že žalobkyně podala neurčitý žalobní návrh. Žalobkyně v žalobě uvádí, že v rámci předběžného projednání u žalované uplatnila nárok na náhradu škody spočívající v nákladech posuzovaného řízení, nákladech svého zastoupení při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a při předběžném projednání jejího nároku a nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení, aniž by specifikovala konkrétní výši svých nároků. Teprve v žalobě v této věci je vyčíslila na částku 950.000,- Kč, jejíhož zaplacení se danou žalobou po žalované domáhala. Z toho je zřejmé, že žalobkyně uplatnila celkem čtyři nároky se samostatným skutkovým základem, aniž by specifikovala, v jakém rozsahu se jí požadovaná částka ve výši 950.000,- Kč s příslušenstvím k jednotlivým nárokům vztahuje. Tím podala zjevně neurčitou žalobu a bylo na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 o. s. ř. danou vadu žaloby odstranil. Soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, byť na tuto skutečnost sama žalobkyně v odvolání upozornila. Jiné vady řízení dovolací soud neshledal.
Protože nebylo v důsledku neurčitosti žaloby možno rozlišit, v jaké výši žalobkyně své nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody uplatnila, nezbylo Nejvyššímu soudu než zrušit rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoliv v případě, že by odvolací soud vadu žaloby nepřehlédl, mohl být jeho rozsudek zrušen jen v nepatrné části, popř. vůbec, nepřesahoval-li by nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva kvantitativní omezení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k odstranění vady žaloby a po jejím odstranění nově posoudil její nárok.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu