ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1478.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1478/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Mgr. M. E., insolvenčního správce, se sídlem v Loděnici, Chrustenice 208, úpadce M. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 21/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, č. j. 22 Co 238/2011-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, č. j. 22 Co 238/2011-70, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně lhůt k plnění tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 189.000,- Kč a náklady řízení ve výši 53.400,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým synem žalobce vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 30 P 85/99. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání nároku vyplatila žalobci částku 111.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel z následujícího soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 16. 11. 1999, č. j. P 85/99-22, byla schválena dohoda rodičů, žalobce a matky dítěte, o styku žalobce s tehdy nezletilým synem M. Jelikož styk žalobce s nezletilým nebyl podle dohody uskutečněn, podal žalobce dne 26. 6. 2000 návrh na výkon rozhodnutí ve věci styku s nezletilým synem. Dne 21. 5. 2001 podal Okresní úřad Praha-východ, referát sociálních věcí, zprávu o problematické situaci rodičů nezletilého. Následně bylo soudu sděleno, že žalobci byla nabídnuta pomoc psychologa, kterou negoval. Dne 27. 9. 2002 podal žalobce stížnost na průtahy v řízení o návrhu na výkon rozhodnutí, která byla shledána oprávněnou. Usnesením ze dne 15. 10. 2002, č. j. P 85/99-107, rozhodl Okresní soud pro Prahu-východ o uložení pokuty matce dítěte dle ustanovení §273 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 9. 2008 (dále jen o. s. ř.), k odvolání matky nezletilého však Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2003, č. j. 21 Co 98/2003-232, napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil. Dne 5. 2. 2003 podal žalobce dalších 32 návrhů na výkon rozhodnutí ve věci styku otce s nezletilým z důvodu, že styk dle soudem schválené dohody není realizován, dne 6. 5. 2003 urgoval vydání rozhodnutí ve věci výkonu rozhodnutí a dne 12. 5. 2003 podal další 3 návrhy na výkon rozhodnutí. Dne 26. 5. 2003 vyzval soud žalobce k doplnění jednotlivých návrhů a vylíčení rozhodných skutečností. Dne 13. 5. 2003 a 10. 6. 2003 podal žalobce další urgence. Usneseními ze dne 27. 6. 2006, č. j. P 85/99-323 až P 85/99-354, rozhodl Okresní soud pro Prahu-východ o odmítnutí návrhů žalobce ze dne 5. 2. 2003, dne 21. 11. 2003 svá usnesení zrušil a vyzval žalobce k doplnění návrhů, načež dne 16. 1. 2006 soud odmítl všechna podání, kterými se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí za neuskutečněné styky se synem z důvodu, že tyto návrhy nebyly doplněny. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci matky nezletilého, právnímu zástupci otce nebylo nikdy doručeno, přesto soud vyznačil doložku právní moci ke dni 28. 12. 2005. Dne 4. 6. 2007 podal žalobce další 3 návrhy na výkon rozhodnutí a dne 15. 6. 2007 další tři návrhy. Dne 4. 4. 2008 urgoval žalobce nařízení výkonu rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 23. 4. 2008, č. j. 30 P 85/99-871, byl zrušen rozsudek ze dne 16. 11. 1999, č. j. P 85/99-22, z důvodu, že synovi žalobce již bylo 17 let a zrušovaný rozsudek je nefunkční. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 6. 2008.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí trvající déle než osm let představuje nesprávný úřední postup, neboť byla porušena povinnost státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tím byla žalobci způsobena imateriální újma, za niž mu náleží přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující. Pro poměry posuzovaného případu považoval odvolací soud za přiléhavé vycházet z částky 20.000,- Kč za prvé dva roky a dále pak za každý další započatý rok řízení. Částka na horní hranici rozpětí základní sazby je odůvodněna tím, že samotné odškodňovací řízení trvá více než tři roky. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem žalované, že vykonávací řízení lze považovat za ukončené vydáním či právní mocí rozhodnutí, kterým bylo podkladové rozhodnutí zrušeno (duben či červen 2008). O žalobcově návrzích nebylo formálně rozhodnuto dodnes, a vykonávací řízení nemůže skončit „samo od sebe“ tím, že je zrušen exekuční titul. Odvolací soud proto vyšel z celkové délky řízení 11 let, za něž činí základní sazba odškodnění 200.000,- Kč. Řízení o výkon rozhodnutí nezhodnotil odvolací soud jako věc typově složitou, a to ani s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci tak neměla na výši zadostiučinění vliv. Odvolací soud naopak zvýšil zadostiučinění o 10 % z důvodu aktivního přístupu žalobce k řízení, který se snažil o nápravu pochybení cestou stížností ke správě soudu, o 20 % z důvodu postupu soudu, jehož způsob vedení řízení označil odvolací soud za „zcela nesoustředěný, liknavý a nekompetentní“, a o 30 % z důvodu závažnosti věci pro žalobce, neboť ve výsledku bylo velmi závažně poškozeno jeho právo na rodinný život (styk žalobce s nezletilým synem nebyl realizován ani jednou). V důsledku nečinnosti soudu, který nedokázal vymoci žalobcův nárok od samého počátku dohody rodičů až do věku zletilosti dítěte, došlo ke zcela zásadnímu narušení vztahů mezi žalobcem a jeho synem, ke zpřetrhání otcovské vazby a citových pout mezi rodičem a dítětem. Základní částka odškodnění tedy byla zvýšena o 60 %, čímž dospěl odvolací soud k výsledné částce 320.000,- Kč. Jelikož žalobce se domáhal částky 300.000,- Kč a 111.000,- Kč mu již bylo ze strany žalované uhrazeno, považoval odvolací soud přiznání částky 189.000,- Kč za věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje posouzení celkové délky řízení rozhodné pro určení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka se neztotožnila s názorem odvolacího soudu, že řízení o výkon rozhodnutí nebylo do dnešního dne pravomocně skončeno, ale naopak se domnívá, že délku rozhodnou pro stanovení přiměřeného zadostiučinění tvoří období od zahájení řízení o úpravě styku žalobce s jeho nezletilým synem, tj. od 19. 2. 1999, do právní moci rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 4. 2008, č. j. 30 P 85/99-871, tj. 14. 6. 2008. Tímto rozhodnutím došlo ke zrušení rozhodnutí, které bylo podkladem výkonu rozhodnutí, a další rozhodování o návrzích žalobce na výkon rozhodnutí tak pozbylo důvodnosti a významu. Soud v rámci výkonu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte nepostupuje dle obecné úpravy o výkonu rozhodnutí obsažené v §252 až 269 o. s. ř., proto mu nelze vyčítat, že o veškerých návrzích na výkon rozhodnutí formálně nerozhodl jejich zamítnutím, popř. nařízením výkonu, když využil alternativní možnosti, a vedl řízení o změně úpravy styku s nezletilým, matce byla uložena pokuta, a soud také spolupracoval s orgány sociálně-právní ochrany. Dovolatelka je proto přesvědčena, že o návrzích na výkon rozhodnutí bylo rozhodnuto, i když nepřímo. Odkázala rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, č. j. 30 Cdo 2434/2010, týkající se posuzování délky vykonávacího řízení. Dovolatelka rovněž neshledala důvod, proč by základní částka měla být navýšena o více jak 50 %, když důvodem žadateli vzniklé újmy jsou prioritně nevlídné a chladné vztahy mezi žalobcem a matkou nezletilého. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce dovolání žalované považuje za nepřípustné, neboť již existuje jednoznačná sjednocující judikatura, podle které Městský soud v Praze postupoval. O každém návrhu žalobce na výkon rozhodnutí mělo být soudem rozhodnuto, což se nestalo. Navíc rozhodnutí o odmítnutí návrhu na výkon nebylo žalobci doručeno, předmětná řízení nebyla nikdy řádně ukončena, a to i přesto, že odpadl právní titul pro výkon rozhodnutí. Řízení tak měla být správně zastavena. Narušení rodičovských vazeb představuje stěžejní význam věci pro žalobce. Procentuální navýšení základního odškodnění žalobce tak zcela odpovídá.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá nesouhlas žalované s navýšením přiměřeného zadostiučinění žalobce o více než 50 %, neboť z části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky celkové délky řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým a pro posouzení otázky odškodnění újmy spočívající v narušení rodinného života žalobce s jeho nezletilým synem, neboť tyto otázky nebyly posouzeny zcela v souladu v judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žádná taková procesní pochybení však nezjistil a dovolatelka je ani nenamítala. Proto se dovolací soud zabýval právním posouzením věci samé, a to v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že řízení o úpravě styku s nezletilým probíhalo od 16. 11. 1999, kdy byla rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ, č. j. P 85/99-22, schválena dohoda rodičů o styku s nezletilým, do 14. 6. 2008, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ, č. j. 30 P 85/99-871, kterým byl rozsudek z roku 1999 zrušen a styk nezletilého s otcem ponechán volný s odkazem na §27 odst. 1 zákona o rodině. Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým zahájil žalobce dne 26. 6. 2000 podáním prvního návrhu na výkon rozhodnutí, a skončilo dne 14. 6. 2008, kdy byl zrušen rozsudek schvalující dohodu rodičů o styku s nezletilým (ke skončení řízení o výkon rozhodnutí viz dále).
Žalobce se v kompenzačním řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení, a která měla spočívat zejména v narušení jeho práva na výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřené délky řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Jelikož jde o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazatelné, vychází české soudy ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Je-li však újma spojována s jiným následkem, jako například s narušením rodinného života mezi rodičem a dítětem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního (srov. příslušné pasáže části V. Stanoviska).
Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem je natolik specifické, že jej nelze ztotožnit s běžným řízením o výkon rozhodnutí, jehož předmětem je vymožení peněžitého či nepeněžitého plnění. Byť se užívá název „výkon rozhodnutí“, kloní se literatura k závěru, že nejde o řízení exekuční, ale o řízení ve věcech péče o nezletilé, a je rovněž se samotným řízením ve věcech péče o nezletilé úzce spjato.
Nucený výkon rozhodnutí má přispět k tomu, aby práva rodičů a dítěte na vzájemný styk, tj. právo na rodinný život, které je chráněno čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 32 odst. 4 Listiny, byla řádně naplňována. Úprava styku rodiče, který s dítětem nežije, s nezletilým dítětem, má reciproční charakter. Dítě oddělené od jednoho z rodičů má právo udržovat pravidelné osobní kontakty i s druhým rodičem. Rodiči naopak umožňuje udržovat pravidelné osobní kontakty, a tím naplňovat jeho základní právo na styk s dítětem vázané na rodičovskou zodpovědnost a rodičovství vůbec. Tím je mezi dítětem a rodičem, který s dítětem nežije, realizováno právo na rodinný život (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1311). Dítě však nemá zákonem výslovně zakotvenu povinnost se s rodičem stýkat, proto pokud dítě styk s jedním z rodičů odmítá, musí se soud zabývat zejména důvody tohoto negativního postoje dítěte.
Návrh na soudní výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým je zpravidla podáván za situace, kdy jsou osobní vztahy mezi rodiči nezletilého narušeny natolik, že brání řádnému umožnění styku druhého rodiče s nezletilým dítětem. Vynucení plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody je v zájmu dítěte zajišťováno speciálními prostředky upravenými v ustanovení §272 a §273 o. s. ř.
Řízení o výkon rozhodnutí probíhá v několika časových fázích. Po zahájení řízení (na návrh nebo i bez návrhu) následuje výzva k dobrovolnému splnění, neboť každý výkon rozhodnutí představuje pro nezletilé dítě určité trauma. Soud rovněž může požádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí (srov. §272 odst. 3 o. s. ř.). Teprve poté přikročí soud k vlastnímu nařízení výkonu rozhodnutí takovým způsobem, aby postupoval od mírnějších prostředků až k prostředkům, které zasahují do soukromých poměrů účastníků radikálněji.
Při výkonu rozhodnutí o zajištění styku s nezletilým dítětem často nejde o jednorázovou záležitost, ale o opakující se situace v různých časových intervalech (tomu odpovídá i skutkový stav posuzované věci). Již jednou zahájené řízení proto nebude zpravidla ukončováno, i když zatím nebude důvod k tomu, aby soud přikročil k další fázi, tj. k nařízení vlastního výkonu rozhodnutí. Dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném řízení. Je tomu tak proto, že řízení je pojato jako řízení nesporné, ovládané zásadou oficiality. Proto, stejně jako je soud povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků, je povinen v řízení bez návrhů a průtahů pokračovat. Na tom nic nemění ani opakované návrhy účastníků na výkon rozhodnutí. Rozhodnutí či dohoda obvykle přiznávají právo na styk s dítětem po neomezenou dobu, v případě úpravy styku s nezletilým však z logiky věci vyplývá, že platí maximálně do doby dosažení zletilosti dítěte, pokud nedojde k podstatné změně poměrů nebo nenastanou jiné podmínky pro změnu rozhodnutí či schválené dohody.
Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým nelze posuzovat zcela izolovaně od samotného řízení o úpravě styku s nezletilým, v jehož průběhu se má výkon rozhodnutí uskutečnit, neboť výsledek řízení o úpravě styku je předpokladem pro následný výkon rozhodnutí. Při hodnocení postupu soudu během řízení o výkon rozhodnutí je proto třeba zohlednit všechny úkony soudu, které směřovaly k vynucení styku žalobce s nezletilým dítětem, nikoliv jen to, zda bylo formálně rozhodnuto o všech žalobcových návrzích na výkon rozhodnutí.
Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře připomíná, že státu přísluší zajistit si prostředky umožňující řešit případy týkající se nezletilých dětí s nejvyšší rychlostí, navzdory případným rozporům mezi rodiči těchto dětí. Vnitrostátní orgány sice nejsou všemocné, avšak jsou povinny použít všech přiměřených prostředků směřujících k zamýšlenému cíli, přičemž nedostatek spolupráce mezi rodiči nezbavuje tyto orgány povinnosti přijmout veškerá opatření, která by mohla umožnit zachování rodinných pout (srov. rozsudek bývalé druhé sekce ESLP ze dne 9. 1. 2007, ve věci Kříž proti České republice, stížnost č. 26634/03, odst. 74 a 91). Je totiž naprosto nežádoucí, aby byl spor mezi stranami týkající se budoucích vztahů mezi rodičem a dítětem vyřešen pouhým plynutím času.
Požaduje-li žalobce odškodnit mimo újmu spočívající ve stavu nejistoty o výsledku řízení i újmu, která spočívá v narušení jeho práva na rodinný život, je třeba při hodnocení postupu orgánů veřejné moci zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v daném případě rozumně očekávat, tj. zda stát dostál svému závazku náležité péče, nikoliv to, zda ve výsledku došlo k realizaci styku s nezletilým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011).
Jelikož se odvolací soud nezabýval otázkou, zda soudy v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým učinily veškerá opatření, která od nich bylo možné očekávat (s ohledem na účinnou právní úpravu výkonu rozhodnutí v době posuzovaného řízení, tj. do 30. 9. 2008), je jeho posouzení žalobcova nároku neúplné a tudíž nesprávné.
Co do posouzení celkové délky řízení zastává Nejvyšší soud názor vyjádřený v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V případě posuzování celkové délky řízení o výkon rozhodnutí je třeba kriterium celkové délky řízení vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení, a to z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další pokračování v řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Nelze proto přisvědčit názoru odvolacího soudu, že je významné formální ukončení řízení, když z okolností případu vyplývá, že výkon rozhodnutí požadovaný žalobcem již nemůže být proveden, a to jak z důvodu zrušení titulu pro výkon rozhodnutí, tak z důvodu nabytí zletilosti dříve nezletilého syna.
Jakkoli tedy formálně nastal konec řízení o výkon rozhodnutí ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk později, nelze přehlédnout, že okamžikem rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 23. 4. 2008, č. j. 30 P 85/99-871, které nabylo právní moci dne 14. 6. 2008, již žalobci žádná újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení vznikat nemohla (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011). Újma spočívající v narušení vztahů s nezletilým synem z důvodu, že soudy nepřijaly veškerá opatření, která od nich bylo možné rozumně očekávat v přiměřené lhůtě, pak nemohla trvat déle než do okamžiku nabytí zletilosti syna žalobce, neboť styk se zletilým nelze vynucovat.
Jelikož posouzení celkové délky řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým a otázky, zda soudy dostály svému závazku náležité péče při ochraně práva žalobce na rodinný život, odvolacím soudem, je částečně neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. března 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu