ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1495.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1495/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 35/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 28 Co 368/2013-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2013, č. j. 15 C 35/2013-89, v zamítavém výroku (II.) ohledně částek 753.330,- Kč, 6.251.970,- Kč a 1.364.240,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I.) ohledně částky 937.710,- Kč s příslušenstvím, zamítavém výroku co do „částky 937.710,- Kč s úrokem z prodlení od 18. listopadu do 19. listopadu 2011“ a ve výroku o nákladech řízení (III.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Takto rozhodl odvolací soud o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 9.307.250,- Kč na náhradě škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání jeho osoby ve věci vedené posléze před Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 56 T 2/2010, v jehož rámci byl v období od 9. 5. 2009 do 2. 12. 2009 omezen na osobní svobodě zadržením a vazbou.
Zaplacení částky ve výši 1.364.240,- Kč se žalobce domáhal na náhradě (skutečné) škody na věcech, jež mu vznikla opakovaným vykradením a posléze praktickým zničením jím jako nájemcem užívaných prostor v domě na adrese N. Ž., L., v nichž provozoval noční bar „Serafina“. Příčiny vzniku této škody shledává žalobce v tom, že byl po dobu vazby vyloučen z možnosti provozovnu spravovat, dokončit její rekonstrukci a v té souvislosti zajišťovat její nepřetržitou ostrahu a že orgány činné v trestním řízení po ukončení domovní prohlídky dne 10. 5. 2009 zanechaly provozovnu nedostatečně zajištěnou proti neoprávněnému vstupu třetích osob. Na částku 6.251.970,- Kč vyčíslil žalobce zisk, který mu ušel v důsledku nemožnosti takto zcela zničenou provozovnu provozovat v období od propuštění z vazby do 9. 1. 2012. Na náhradě škody představované ušlým ziskem za dobu výkonu vazby se pak žalobce domáhal zaplacení částky 1.691.040,- Kč (o uvedeném nároku rozhodl odvolací soud tak, že ohledně částky 753.330,- Kč potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a co do částky 937.710,- Kč zrušil jeho výrok vyhovující a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadl žalobce dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně hned čtyři otázky hmotného práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při řešení dvou právních otázek (významu skončení trestního stíhání pro jeho kvalifikaci jako nezákonného včetně všech úkonů orgánů činných v trestním řízení v jeho rámci učiněných a příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o vzetí žalobce do vazby a zničením jeho provozovny) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále že odvolací soud nesprávně posoudil dvě právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené (a to sice otázku „do jaké míry je tu dána odpovědnost státu za škodu způsobenou na základě úkonů v trestním řízení, které vyústilo v zprošťující rozsudek“ a konečně otázku zabezpečení provozovny dovolatele orgány činnými v trestním řízení po provedení domovní prohlídky). Dále pak dovolatel polemizuje se správností úvah odvolacího soudu hodnotících nárok na náhradu škody ve výši 6.251.970,- Kč jako rozporný s dobrými mravy s ohledem na odvolacím soudem dovozovaný charakter jeho podnikání v baru „Serafina“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako nepřípustné (v rozsahu částek 6.251.970,- Kč a 1.364.240,- Kč s příslušenstvím) a ve zbytku (tj. ohledně částky 753.330,- Kč s příslušenstvím) pro vady neodstraněné ve lhůtě dle §241b odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
První dovolatelem nastolená otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu svým závěrem, že skončení trestního stíhání zprošťujícím rozsudkem „neznamená nezákonnost celého trestního řízení“, tj. nezákonnost „veškerých úkonů v jeho rámci“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na ní dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Co do částek 6.251.970,- Kč a 1.364.240,- Kč s příslušenstvím totiž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně na podkladě závěru o absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a trestním stíháním (vazbou) dovolatele. Částky 753.330,- Kč se pak dovolatel domáhal (spolu s částkou 937.710,- Kč) na ušlém zisku za období vazby, přičemž i zde odvolací soud shledal existenci odpovědnostního titulu (rozhodnutí o vzetí dovolatele do vazby), jak lze dovodit z odůvodnění kasačního výroku jeho rozsudku ve vztahu k tomuto nároku (tj. co do částky 937.710,- Kč).
Dovolatel dále shledává dovolání přípustným v otázce příčinné souvislosti „mezi nedostatečným zabezpečením nemovitosti, neoprávněným vzetím a držením ve vazbě a vznikem škody“. Při řešení této otázky se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozhodnutím „28 Cdo 2879/2010-93“), a to sice závěrem, že příčinná souvislost nebyla prokázána, neboť ke zničení provozovny „nedošlo tím, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání a byl ve vazbě, ale škoda byla způsobena neznámým pachatelem, ačkoliv objekt byl orgány činnými v trestním řízení řádně zabezpečen.“ V této souvislosti dovolatel namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o řádném zabezpečení nemovitosti a za „vhodné“ považuje zodpovězení otázky (dovolacím soudem dosud neřešené), „do jaké míry je nutné zabezpečit nemovitost, aby toto zabezpečení bylo možné považovat za řádné. Uvést, jaká jsou skutečně měřítka pro vyslovení názoru o řádném zabezpečení nemovitosti.“
Ani námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jsou toliko polemikou se správností skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoliv s jejich právním posouzením. Otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je totiž otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jako taková pak vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Právním posouzením je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). O takové posouzení však v dané věci nešlo – co do částek 6.251.970,- Kč a 1.364.240,- Kč (a právě jen do nich) spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím o vazbě, jež byla na dovolateli vykonána, a zničením jeho provozovny není dána za situace (zjištěné již soudem prvního stupně), že po provedení domovní prohlídky dne 10. 5. 2009 byla provozovna policejním orgánem uzamčena, zabezpečena a zapečetěna, že žalobce dne 12. 5. 2009, kdy na něj byla uvalena vazba, výslovně uvedl, že ohledně jeho majetku není třeba přijímat žádných opatření a že škoda v provozovně byla způsobena neznámým pachatelem. Takový závěr soudu o chybějící příčinné souvislosti je závěrem skutkovým, jež je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv závěrem právním (viz např. právě i dovolatelem citované – byť neúplně – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2879/2010, řešící shodně – tj. se závěrem o nepřípustnosti dovolání – věc do jisté míry skutkově analogickou s věcí danou).
Skutkovým, a nikoliv právním je i závěr odvolacího soudu o tom, že orgán činný v trestním řízení provozovnu dovolatele po provedení domovní prohlídky řádně zabezpečil. Námitky dovolatele v uvedeném směru tak rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, pročež Nejvyššímu soudu dovolatelem navrhované vymezení „skutečných měřítek“ řádného zabezpečení nepřísluší.
Má-li být, jak dovolací soud usuzuje z bodu II. dovolání, druhou dovolacím soudem dosud neřešenou otázkou otázka „do jaké míry je tu dána odpovědnost státu za škodu způsobenou na základě úkonů v trestním řízení, které vyústilo v zprošťující rozsudek“, pak v rámci její formulace dovolatel žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž posouzení by v rozsahu dotčeném dovoláním záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nevymezuje.
Stejně tak dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu, v něm odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 753.330,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu na posouzení shora dovolatelem vymezených otázek (jakkoliv skutkových) příčinné souvislosti a řádného zabezpečení provozovny nespočívalo (neboť dovolatel odvíjel nárok na ušlý zisk za období vazby od omezení své osobní svobody a výdělků dosahovaných v období před vzetím do vazby), jinou otázku hmotného nebo procesního práva pak dovolatel ve vztahu k tomuto nároku v dovolání neuvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakékoliv kritérium přípustnosti nevymezuje dovolatel ani pro dovoláním zpochybněné úvahy odvolacího soudu o rozporu žalobního požadavku na náhradu ušlého zisku za dobu po propuštění z vazby s dobrými mravy. Pro úplnost lze v tomto směru dodat, že zaobírá-li se odvolací soud touto otázkou (viz str. 5 a 6 jeho rozsudku), činí tak zjevně jen na okraj (nad rámec závěru o absenci příčinnosti), aniž by ze skutkových zjištění o faktické povaze dovolatelova podnikání (provozování prostituce) činil jakékoliv právní závěry. Zdůraznění důležitosti tohoto aspektu v odůvodnění napadeného rozsudku a tamtéž obsažený poukaz na rozsudek Městského soudu v Praze „č. j. 70 Co 221/2012-146“, v němž měl odvolací soud z těchto důvodů dojít k závěru o nemravnosti požadavku dovolatele na odškodnění nemajetkové újmy, právní závěr o rozporu nároku s dobrými mravy i v této věci nepředstavuje.
Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (nevypořádání se s argumentací předestřenou mu v odvolání) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné. Z téhož důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k pochybení odvolacího soudu, pokud tento (bez jakéhokoliv odůvodnění) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku v rozsahu částky 753.330,- Kč s příslušenstvím požadované na náhradě ušlého zisku za dobu vazby, když co do částky 937.710,- Kč s příslušenstvím přitom k odvolání žalované vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně téhož nároku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu