ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1509.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1509/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Mgr. J. H., a b) K. H., obou zastoupených JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce č. 53, proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, 2) M. J., a 3) E. K., zemřelému 20. července 2010, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 63/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/2010-505, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/2004-563, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/2010-505, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/2004-563, se ve výroku I. odstavci druhém, jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč a výrok III. ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobci, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/2010-505, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/2004-563, rozhodl o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2009, č.j. 19 C 63/2004-426, mimo jiné druhým odstavcem výroku I. tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že první žalovaný je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobci a prvním a třetím žalovaným.
Odvolací soud výše uvedený výrok ve věci samé odůvodnil tak, „že z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. listopadu 2003, č.j. 3 T 87/2003-2995, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2004, č. j. 4 To 141/2004-3157, bylo prokázáno, že první žalovaný byl uznán vinným tím, že jako řidič, který uzavřel dne 30.1. 2003 dohodu o provedení práce se společností LSK Autobusy, spol. s r. o. se sídlem v Sokolově, ul. Jednoty 1628, dne 8.3.2003 v době mezi 20:15 - 20:20 hodin na silnici E 55 prvé třídy č. 03 v katastru obce D. D., okres Č. K., ve směru z D. D. na obec S. u vrchu zvaného N., řídil patrový autobus tovární značky Neoplan N1 22 majitele LSK Autobusy, spol. s r. o. zajišťující přepravu pro Cestovní kancelář VLNA, a to 52 (padesáti dvou) osob vracejících se z týdenního pobytu v rakouském R. do K. V.,v místě 12% klesání silnice vlivem nepřiměřené rychlosti a to 118 km/h nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a technickým vlastnostem vozidla, sjel pravými koly autobusu na nezpevněnou krajnici, kde došlo ke kontaktu se svodidly, poté k následnému vybočení do protisměru, proražení svodidla umístěného podél levého jízdního pruhu a zřícení vozidla ze svahu na louku, kde došlo k převrácení vozidla o 450 stupňů, odtržení střechy, utržení sedadel, přičemž při této dopravní nehodě došlo k usmrcení 19 osob, mezi nimi i V. H., a k těžkému zranění 26 dalších osob, a tímto jednáním první žalovaný porušil povinnosti uložené mu podle zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů. Dále první žalovaný porušil usn. §6 odst. 3 písm. d/ cit. zák., neboť jako řidič motorového vozidla neměl u sebe osvědčení profesní způsobilosti řidiče a jako řidič autobusu takové nevlastnil, porušil §11 odst. 2 cit. zák., tím, že vjel na krajnici nikoli za účelem zastavení nebo stání, nebo jestliže to bylo nutné při objíždění, vyhýbání, odbočování nebo otáčení, §18 odst. 1 cit. zák. tím, že rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídy, §18 odst. 3 cit. zák., že jako řidič autobusu jel mimo obec rychlostí větší než 90 km/h a dále porušil povinnost stanovenou v §48 odst. 1 zák. č. 247/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který mu ukládal povinnost zúčastnit se v rozsahu 16 hodin ročně zdokonalování odborné způsobilosti a přezkoušení jednou za tři roky, když takové přezkoušení, ani proškolení pro řízení autobusu, neabsolvoval. Konečně byl první žalovaný shledán vinným, že v přesně nezjištěné době na nezjištěném místě podstatně změnil obsah osvědčení o profesní způsobilosti řidiče, které mu dle zák. č. 247/2000 Sb. vystavil Okresní úřad, referát dopravy a silničního hospodářství v Chebu dne 5.8.2002, kdy do kolonky: „druh školení“ dopsal po datu vydání osvědčení k údajům uvedeným okresním úřadem písmenem „d“, čímž kromě potvrzení školení a přezkoušení pro řízení motorových vozidel vybavených zvláštním výstražným zařízením se zvláštním světelným zařízením modré barvy, splnil povinnosti dle §48 odst. 1 tohoto zákona jako řidič vozila pro přepravu více jak devíti osob cestujících včetně řidiče, tedy i autobusu, stejným způsobem dopsal písmeno „d“ do stejné kolonky, kterou mu vypsala dne 13.10. 2002 Autoškola Benedikt, se sídlem v Chebu, toto osvědčení s pozměněným obsahem pak předložil svému zaměstnavateli LSK Autobusy, spol. s r. o., pro které na základě dohody o provedení práce vykonal jízdu jako řidič autobusu dne 8.3.2003, při níž došlo ke shora popsané dopravní nehodě.
V posuzované věci nemá odvolací soud pochyby o tom, že první žalovaný při způsobení shora zmíněné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného. Je také nepochybné, že neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním – neúmyslným zavinění dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného.
Odvolací soud však již nesdílí závěr soudu prvního stupně, že povinnost k náhradě nemajetkové újmy prvního žalovaného nestíhá. Pokud chtěl tímto závěrem soud prvního stupně vyjádřit, že první žalovaný jednal v rámci svého pověření zaměstnavatelem LSK Autobusy, spol. s r. o. a tato společnost pak plnila smlouvu vůči třetímu žalovanému jako dopravce zákazníků třetího žalovaného, takže za jednání prvního žalovaného by odpovídal jeho zaměstnavatel (který již není účastníkem řízení na straně žalované, neboť v průběhu sporu zanikl bez právního nástupce), pak tato část názoru je správná. Závěr soudu prvního stupně o tom, že první žalovaný nevybočil z rámce pověřené vymezené činnosti právnické osoby (LSK Autobusy spol. s r. o.), však nepovažuje odvolací soud za správný. Z obsahu shora citovaného trestního rozsudku i z jeho odůvodnění je nepochybné, že první žalovaný vybočil z rámce činnosti, kterou by právnickou osobou, svým zaměstnavatelem (LSK Autobusy spol. s r. o.) pověřen, neboť v době nehody jel nepovolenou rychlostí a dostatečně se nevěnoval řízení autobusu, sjel zjevně bez omluvitelného důvodu na nezpevněnou krajnici, což mělo za následek skutkový děj dopravní nehody shora podrobně popsaný. Dále vybočil z rámce činnosti, kterou byl svým zaměstnavatelem pověřen i tím, že padělal a pozměňoval veřejnou listinu (§176 odst. 1 tr. zák.), dopsal si do příslušné kolonky veřejné listiny opravňující ho k řízení vozidla přepravujícího více než 9 osob údaj o profesní způsobilosti, aniž by absolvoval příslušná školení a přezkoušení pro řidiče těchto vozidel. Lze dovodit, že za situace, pokud by údaje v listině opravňující ho k řízení autobusu tuto profesní způsobilost potřebnou k řízení autobusu neměl, neuzavřela by s ním společnost LSK Autobusy, spol. s r. o. dohodu o pracovní činnosti, neboť by se nevystavovala riziku, že první žalovaný řídí autobus, aniž by byl proškolen v potřebných znalostech na příslušnou řidičskou skupinu. První žalovaný svým jednáním v předchozích dvou větách popsaných vybočil z rámce činnosti, kterou byl zaměstnavatelem pověřen, a je namístě závěr, že nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, kterou žalobci utrpěli tím, že jejich syn byl při dopravní nehodě usmrcen. Pokud by odvolací soud neshledal odpovědným, vedle třetího žalovaného, i prvního žalovaného, a neshledal, že tento vybočil svým jednáním z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, pak by tento závěr odporoval obecně chápanému pojmu a obsahu výrazu: spravedlivé rozhodnutí, neboť první žalovaný by nenesl ani část odpovědnosti za neoprávněný zásah způsobený žalobcům usmrcením syna, přesto, že v rámci své profesní činnosti porušil shora uvedeným způsobem řadu právních norem.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v žalobci napadeném zamítavém výroku v odstavci IV. podle ust. §220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil tak, že uložil prvnímu žalovanému zaplatit každému ze žalobců na náhradu nemajetkové újmy částku 100 000,- Kč. Při rozhodování o výši finanční satisfakce podle §13 odst. 2 obč. zák. za účelem reparace následku neoprávněného zásahu do osobních práv žalobců, přihlédl odvolací soud k tomu, že žalobcům se jistou formou dostalo zadostiučinění tím, že první žalovaný být v trestním řízení shledán vinným trestnými činy a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi let) nepodmíněně a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 10 (deseti) let. Výše přiznaného peněžitého zadostiučinění je závislá na úvaze soudu, takže odvolací soud přihlédl k hlediskům uvedeným v §13 obč. zák., a za přiměřenou částku považuje částku 100 000,- Kč, pro každého ze žalobců. Je si vědom toho, že následky neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců jsou nevratné, že žalobci těžce ponesou ztrátu syna po celý život, takže jakákoliv částka není způsobilá zcela zmírnit jejich útrapy nad smrtí syna, které u žalobců budou stále přetrvávat, když pouto mezi rodiči a dítětem je poutem natolik silným, že jej za žádných okolností nelze zcela zpřetrhat, na ztrátu syna zapomenout a vyrovnat se s ní. Pokud odvolání žalobců směrovalo i proti části výroku IV, jimž byla zamítnuta žaloba žalobců požadující finanční satisfakci od prvního žalovaného ještě ve výši 200 000,-Kč pro každého z nich, pak v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že nároku žalobců vůči prvnímu žalovanému o zaplacení 100 000,-Kč pro každého z nich bylo vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 4. září 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku I. věta druhá rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 20. října 2010 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odkazuje na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V prvé řadě zdůrazňuje skutečnost, že při analogické aplikaci ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. odvolací soud nepostupoval správně, když dospěl k závěru o společné odpovědnosti prvního a třetího žalovaného. Poukazuje na to, že v době dopravní nehody jednoznačně vykonával činnost pro svého zaměstnavatele společnost LSK Autobusy spol. s r.o. a nijak z této činnosti nevybočil. Na této skutečnosti nic nezměnila ani pochybení, jichž se v této souvislosti dopustil. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušil.
K podanému dovolání se písemně vyjádřili žalobci a navrhli jeho zamítnutí jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním prvního žalovaného dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že tento výrok rozhodnutí nelze posuzovat jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva na jejich soukromí, jehož součástí je i rodinný život, který byl smrtí jejich syna zcela neodčinitelným způsobem narušen. Sám pak dospěl k závěru, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného.
Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovořilo se o rámci, resp. o mezích úkolů; aktuálně se zvýrazňuje místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti), postihují v rámci analogie §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle §13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu). Pouze ve výjimečném případě, t.j. kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení (exces) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro jejich činnost použita, byla by postižena tato občanskoprávními sankcemi podle §13 obč. zák. vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba, zpravidla zaměstnanec; z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 169 a 170, viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 1096/2009, apod.). Jinak řečeno, z mezí plnění úkolů organizace (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí služebních povinností a přímé souvislosti s ním) nevybočuje taková činnost pracovníka (zaměstnance), která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů organizace (k plnění pracovních úkolů, k plnění služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 55/71). Proto se v uvedeném judikátu mimo jiné dovozuje, že z tohoto pohledu neobstojí např. paušální závěr, že snad z mezí plnění úkolů zaměstnavatele (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí plnění služebních povinností a přímé souvislosti s ním) vybočuje každá činnost pracovníka (zaměstnance), jíž způsobil škodu a jež je trestným činem (přečinem, přestupkem). Podobně neobstojí závěr, že snad vybočení z mezí plnění úkolů zaměstnavatele (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí plnění služebních povinností a přímé souvislosti s ním) je dáno již tím, že zaměstnanec plnil úkoly zaměstnavatele (plnil pracovní úkoly, plnil služební povinnosti, popř. vykonával úkony, jež přímo souvisí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností) např. ve stavu opilosti (apod.).
V této souvislosti je možno podpůrně zmínit např. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2010, sp.zn. 11 Tdo 561/2010, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že ke škodě na cizím majetku může dojít i v případě, že pachatel jedná jako osoba použitá k činnosti právnické nebo fyzické osoby (např. jako zaměstnanec). Pro účely náhrady škody přitom platí, že pachatel odpovídá za škodu v rozsahu uvedeném v §420 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu se citované ustanovení neuplatní, pokud pachatel škodu způsobil sice v rámci činnosti právnické nebo fyzické osoby, ale svým jednáním výlučně sledoval vlastní zájmy nebo zájmy třetí osoby. Tedy podle výše uvedeného ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají. Jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je, že osoba byla "použita k činnosti" právnické nebo fyzické osoby. "Osoba použitá k činnosti" neprovádí práci či jinou činnost vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou nebo fyzickou osobu podle jejích příkazů a pokynů, popřípadě v jejím zájmu i bez pokynu. Jestliže (však) při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob, jedná se o exces. V takovém případě se §420 odst. 2 obč. zák. neuplatní, ale nastupuje přímá odpovědnost osoby, která byla právnickou nebo fyzickou osobou použita (viz. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník, 1. vydání, 2008, s. 1069 - 1070).
Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že odvolací soud z vyložených zásad fakticky nevychází, resp. zcela zřetelně je neodůvodněně (bez konkrétního zákonného podkladu) modifikuje úvahou, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného. Ač je si dovolací soud plně vědom skutečnosti, že první žalovaný v rozhodné době porušil řadu povinností (a to i v intenzitě trestného činu), přesto ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces, které by v posuzovaném případě vyloučilo analogickou aplikaci ustanovení §420 obč.zák.
Jak již bylo vyloženo výše, dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů pokládat v napadeném výroku ve věci samé za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu