ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1510.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1510/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 940/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 15 Co 36/99-129, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 16. 10. 1998, č. j. 9 C 940/93-86, rozhodl, že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadá do vlastnictví žalobce a žalované každému „podíl ideální ½ nemovitostí domu č. p. 283 na stavební parcele 761 a stavební parcela 761, zapsané na LV č. 1081 pro obec a k. ú. D. u Katastrálního úřadu H.“ (výrok I.); že žalobce a žalovaná jsou povinni „splácet společně a nerozdílně úvěr č. 61/87369-3 vedený u Č. s., a. s., okresní pobočka H., který činí ke dni právní moci výroku
o rozvodu manželství částku 86.015,76 Kč až do úplného zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.); uložil žalobci a žalované zaplatit společně
a nerozdílně soudní poplatek ve výši 40.950,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.); rozhodl, že účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.); uložil žalobci a žalované zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně „náklady řízení – znalečné“ ve výši 1.231,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, č. j.
15 Co 36/99-129, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. změnil tak, že „z věcí, jež měli žalobce a žalovaná v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadá do vlastnictví žalované dům č. p. 283 na parc. č. 761 st. plocha a pozemek parc. č. 761 st. plocha o výměře 604 m2, to vše zapsané u Katastrálního úřadu H. na LV
č. 1081 pro k. ú. D., a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 992.812,50 Kč, a to částku 200.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a částku 792.812,50 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku“, dále že žalobce i žalovaná jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 59.571,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a na znalečném každý částku 1.482,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny výjimečné okolnosti, kdy „může být bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží rodinný dům, vypořádáno tím způsobem, že soud přikáže rodinný dům do podílového spoluvlastnictví účastníků“. Vycházel přitom z toho, že „účastníci společně v předmětném domě nebydlí asi od roku 1990“; že „dům obývá žalovaná se svým synem a rodiči“; že „žalovaná v průběhu řízení uvedla, že by souhlasila s tím, aby se stala výlučnou vlastnicí nemovitosti a s vyplacením částky 150.000,- Kč žalobci na vypořádání jeho podílu, přičemž zbytek do částky 500.000,- Kč by mohla žalobci splácet maximálně ve splátkách 3.000,- Kč měsíčně“; že žalobce „nesouhlasil s přikázáním věci do podílového spoluvlastnictví ani s přikázáním věci do jeho výlučného vlastnictví a zcela vylučoval společné soužití účastníků v předmětném domě s ohledem na jejich nedobré vztahy a nemožnost se dohodnout o otázkách, které by se společným užíváním vyvstaly“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění - jak vyplývá z obsahu dovolání - účinném od 1. 1. 2001. S poukázáním na ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v uvedeném znění uvádí, že se „ztotožňuje s právním názorem“ soudu prvního stupně a namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když vypořádávané nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví a nezohlednil „sociální situaci účastníků, kdy výdělkové možnosti obou účastníků neumožňují provést vyplacení druhého“, i okolnost, že oba účastníci „nemají zájem na přikázání věci do výlučného vlastnictví“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240
odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl nesprávně, když vypořádávané nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví a nezohlednil „sociální situaci účastníků, kdy výdělkové možnosti obou účastníků neumožňují provést vyplacení druhého“, i okolnost, že oba účastníci „nemají zájem na přikázání věci do výlučného vlastnictví“.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až
§135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak
k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
V posuzovaném případě dovolatelka nezpochybňuje způsob provedení dokazování ani učiněná skutková zjištění a netvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pouze nesouhlasí s tím, jaké právní závěry odvolací soud učinil ze skutkových zjištění při úvaze, kterému z účastníků přikázat sporné nemovitosti. V tomto směru jde
o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., čili nesprávné právní posouzení věci.
S ohledem na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků – jak ze spisu vyplývá - zaniklo dne 18. 12. 1990, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále jen “obč. zák.“) [srov. čl. VIII odst. 2 věta první zákona
č. 91/1998 Sb., §868 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2433/99].
Podle ustanovení §149 odst. 1 obč. zák., zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 obč. zák. Podle ustanovení §150 obč. zák. se při vypořádání vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Podstatou rozhodnutí o vypořádání je určení, komu k jednotlivým věcem patřícím do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastnictví k věci zůstane
a kdo je ztrácí (výjimečně může vzniknout podílové spoluvlastnictví, není-li jiné řešení přijatelné).
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace §150 obč. zák. provedená odvolacím soudem v této konkrétní věci je správná.
Rozsudku odvolacího soudu nelze nic vytknout, pokud sporné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované. Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní praxí vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1970, z něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví, že však jde o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu. V tomto případě za daných skutečností oběma soudy řádně zjištěných předpoklady pro takové výjimečné rozhodnutí nenastaly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1
o. s. ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalovaná
s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu