ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1526.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1526/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 130/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 312/2003-50, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 312/2003-50, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2003, č.j.
32 C 130/2002-33 ve znění, že se zamítá žaloba, aby bylo zjištěno, že postupem policejního orgánu a sdělením obvinění ze dne 22. září 2000, ČVS: KVV-246/20-Hz-98, bylo porušeno právo žalobce na ochranu osobnosti podle §11 občanského zákona
a zásah do tohoto práva žalobce je neoprávněný s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") za situace, kdy z obsahu žaloby bylo zjištěno, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu mělo dojít sdělením obvinění žalobci ze dne
22. září 2000, ČVS: KVV-246/20-Hz-98, v němž již fakticky byla vyřčena vina žalobce a došlo tak k porušení presumpce neviny, a které bylo vydáno na základě nepravdivých skutečností, účelově, k naplnění politického zadání v rámci tzv. akce \"Č. r. \".
V napadeném rozhodnutí však soud připomíná, že postup orgánů činných v trestním řízení (včítaje v to i sdělení obvinění), představuje výkon zákonem uložené právní povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. V občanskoprávním řízení z hlediska pravomoci vymezené ustanovením §7 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.) není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn k tomu, aby přezkoumával správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. K tomu jsou výlučně povolány jen jednotlivé orgány činné v trestním řízení v rámci jejich kompetencí vyplývajících z trestněprávních předpisů a postupem podle těchto předpisů. Odvolací soud poukázal na to, že tento závěr není v rozporu
s Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou na ochranu práv a svobod, neboť ani z nich nelze dovodit možnost překračování soudní pravomoci. Odvolací soud se pak neztotožnil se žalobcem, že tvrzeními obsaženými ve \"sdělení obvinění\" došlo
k porušení presumpce neviny. Již ze samotného názvu tohoto úkonu vyšetřovatele se (totiž) podává, že v něm popsané a žalobci (v rámci obvinění) připisované skutky jsou toliko obviněním.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. března 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 10. května 2004 včasné dovolání, doplněné podáním na č.l. 63 spisu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel především vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou ve smyslu
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť soudem nebyly provedeny navržené důkazy.
Dovolatel zejména odkazuje na to, že podstata zásahu vyšetřovatele
do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení §11 o.z., ale hlavně chráněných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou na ochranu práv a svobod a též trestním řádem spočívá v tom, že byl protiprávně obviněn sdělením obvinění ze dne
22. září 2000, kterým byl označen za spolupachatele trestného činu podle §250 trestního zákona. To bylo zcela absurdní, protože sám v bance působil jako provozní náměstek, jehož pracovní náplní nikdy nebyly záležitosti projednávání a schvalování úvěrů. K jednání Úvěrového a depozitního výboru U. b., a.s. byl žalobce zván pro případ dotazů ve vztahu k provozním záležitostem banky, přičemž v některých případech pořizoval záznam o projednávaných záležitostech. Tyto skutečnosti (přitom) byly vyšetřovateli známy. Žalobce byl vyšetřovatelem mezi údajné spolupachatele zařazen v rámci připravovaného monstrprocesu v akci \"Č. r. \".
V daném případě, pokud by policejní orgány dodržovaly trestněprávní předpisy (konkrétně §2 trestního řádu), musely by zjistit, že žalobce není osoba odpovědná
za úvěrové záležitosti banky. Vyšetřovatel neprovedl žádné navrhované důkazy, jinak by musel zjistit, že žalobce není osobou stíhatelnou, protože s trestnou činností nemá
a nemůže mít nic společného. Nadto i obsahově je sdělení obvinění z 22. září 2000
v rozporu se zákonem.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek, jímž odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., takže dovolání je
v tomto případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výroku ve věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dovolání žalobce však ve skutečnosti není svým obsahem způsobilé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit.
Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu ustanovení §11 násl o.z. (zde zejména §13 tohoto zákona), když žalobce se domáhal přisouzení morální satisfakce v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva
na ochranu osobnosti.
Zde je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze
u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač by se případně zdánlivě jevily jako odporující objektivnímu právu, takové zásahy není možno hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří především tzv. zákonné licence, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnostních práv fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení
v rámci tohoto řízení (např. postupem podle §67 násl., §82 násl. trestního řádu, ale
i třeba podle §160 násl. ve spojení s §32 téhož zákona, apod.). Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu
s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je pak nepochybné, že o zákonnou licenci nepůjde tam, kde by jednající se
při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.
Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné neprocesní úkony vyšetřovatele ve vztahu k obviněnému apod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených procesních oprávnění (resp. povinností) orgánů činných v trestním řízení (přičemž pro posouzení dané věci není ve své podstatě právně rozhodný výsledek dotčeného trestního řízení). Nebylo prokázáno (a ani ve své podstatě prokazováno), že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány v něm činné případně vykročily z mezí tohoto řízení. Je pak současně zřejmé, že jinak není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Jestliže tak tedy nebyl zásah do osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný, pak této skutečnosti odpovídal i výsledek sporu o žalobcem podané žalobě. Nebyl tak však současně naplněn ani dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť výše uvedené právní závěry se obecně uplatní bez ohledu na žalobcem navržené důkazy.
Protože tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu