ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1551.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1551/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 90 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 158/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, č. j. 35 Co 54/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 20 C 158/2015-54, zamítl žalobu, prostřednictvím které se žalobce domáhal zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Výše zmíněnou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 90 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného exekučního řízení u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 Nc 2589/2009, jehož provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. František Gajdoš, Exekutorský úřad Vsetín, na základě exekučního titulu v podobě platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. 33 Ro 2734/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 26. 10. 2009, kdy žalobce jakožto oprávněný navrhl provedení exekuce na základě uvedeného exekučního titulu proti povinnému R. D., a skončeno bylo dne 22. 9. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2014, č. j. 10 Co 301/2014-59, kterým bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutí okresního soudu v Karviné ze dne 14. 4. 2014, č. j. 50 Nc 2589/2009-34, o zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Následně se soudy obou stupňů zabývaly průběhem posuzovaného řízení. Zejména uvedly, že dne 23. 2. 2010 soudní exekutor vyzval povinného ke splnění vymáhané povinnosti. Exekučním příkazem ze dne 3. 8. 2010 nařídil provedení exekuce srážkami ze mzdy. Z důvodu pracovní neschopnosti povinného soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 21. 2. 2011 nařídil provedení exekuce srážkami z výplaty nemocenské. Dne 25. 6. 2012 zaměstnavatel povinného soudnímu exekutorovi sdělil, že povinný od 18. 6. 2012 již není jeho zaměstnancem. Od 19. 6. 2012 byl povinný veden v evidenci úřadu práce, nepobíral podporu v nezaměstnanosti ani dávky státní sociální podpory. Z výpisu z Centrální evidence exekucí s údaji platnými ke dni 19. 2. 2014 vyplynulo, že proti povinnému jsou vedeny další tři exekuce pro jistiny v celkové částce 865 051 Kč. Dne 27. 2. 2014 právní zástupce oprávněného (žalobce v této věci) soudnímu exekutorovi sdělil, že nesouhlasí se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného. Usnesením ze dne 5. 3. 2014 soudní exekutor oprávněného vyzval, aby označil majetek povinného, jenž by soudní exekutor mohl postihnout, aby navrhl, jakým způsobem má soudní exekutor provést exekuci a označil plátce mzdy či jiného pravidelného příjmu povinného, případně fyzickou či právnickou osobu, vůči které má povinný pohledávku a uvedl důvod této pohledávky, označil peněžní ústav a uvedl číslo účtu povinného, z něhož má být pohledávka odepsána, aby sdělil údaje o místě pobytu povinného a jeho majetku. Následně soudní exekutor v odůvodnění usnesení popsal šetření, z nichž vyplynulo, že nelze dohledat žádný postižitelný majetek povinného. Mimo jiné uvedl, že povinný má trvalé bydliště na adrese městského úřadu. Dne 14. 3. 2014 učinil soudní exekutor podnět k zastavení exekuce. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 14. 4. 2014 exekuci zastavil. Toto usnesení bylo potvrzeno výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Karviné.
Po právní stránce se odvolací soud v plné míře ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že za porušení zásady rychlosti řízení lze považovat jen takový postup úřadu (soudu) v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působní úřadu (soudu) v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků nebo jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze úřadu (soudu) a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Odkázal na specifika exekučního řízení, jež směřuje k uspokojení oprávněného v případě, že povinný nesplnil svoji povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně. Exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, tedy existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti vymožena. Z provedeného dokazování vyplynulo, že soudní exekutor aktivně pátral po postižitelném majetku povinného. V době, kdy byl povinný zaměstnán či pobíral nemocenské dávky, exekutor prováděl srážky z těchto příjmů a i poté, co povinný nedisponoval žádným zjistitelným příjmem, který by se mohl stát předmětem exekučního příkazu, exekutor nadále zjišťoval jeho majetek. Až za situace, kdy exekutor nabyl na jistotě, že povinný je zcela nemajetný, podal návrh na zastavení exekuce. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že exekutor během vedení exekučního řízení nečinný nebyl. Oprávněný navíc trval na pokračování exekuce, se zastavením pro nemajetnost povinného nesouhlasil. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že celková délka řízení byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci. K nesprávnému úřednímu postupu v případě posuzovaného řízení nedošlo a nebyla tak naplněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci ve smyslu OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při své rozhodovací činnosti dopustil nesprávného posouzení otázky dovolacím soudem doposud neřešené, která má zároveň judikatorní přesah. Touto otázkou má být přiměřenost délky exekučního řízení za situace, kdy není dohledán postižitelný majetek povinného. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nelze vycházet z premisy o účelu exekučního řízení, kdy tento je naplňován, dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň z části vymožena. Takto by exekuční řízení mohlo trvat až do smrti fyzických osob, neboť vždy existuje alespoň minimální, avšak reálná šance, že v budoucnu dříve nebo později nějaký postižitelný majetek mít budou a exekuční řízení by tak bylo vždy přiměřeně dlouhé. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud judikoval, jaké úkony by měl soudní exekutor učinit, než je schopen exekuci odpovědně uzavřít s tím, že poškozený žádný postižitelný majetek nemá. Dále by měl Nejvyšší soud judikovat, jaká je přiměřená délka exekučního řízení v případě zjištění nemajetnosti povinného. Dovolatel se domnívá, že by touto lhůtou měl být 1 rok, přičemž odkazuje na závěr vyjádřený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dle nějž každé řízení, které není skončené do dvou let, je nepřiměřeně dlouhým. V posuzovaném případě dle dovolatele není jasné, jak konkrétně a zda vůbec exekutor vyvíjel činnost vedoucí k vymožení pohledávky, pokud zrovna nebyl nějaký příjem povinného zatížen exekučním příkazem. Nelze tak uzavřít, jak činí odvolací soud (a soud prvního stupně), že po tato období nevznikaly průtahy, které mohly mít za následek nepřiměřenost délky posuzovaného řízení. Závěr odvolacího soudu, že 5 let trvající exekuční řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé je v rozporu se Stanoviskem. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Pro posuzování přiměřenosti délky řízení, jakožto nedílné součásti správnosti úředního postupu, dovolací soud již v minulosti ve Stanovisku uvedl, že pro zajištění spravedlivé ochrany práv účastníka není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být paušálně považována za přiměřenou. Soudy, které o přiměřenosti řízení rozhodují, jsou tak při rozhodování zatíženy nutností přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Závěr uváděný dovolatelem, že každé řízení delší než dva roky je nepřiměřeně dlouhým, tudíž není správný, neboť z výše uvedeného naopak plyne, že Nejvyšší soud ve Stanovisku žádnou konkrétní přiměřenou délku řízení nestanovil.
Naopak ze Stanoviska jednoznačně vyplývá povinnost soudů zabývat se celkovou délkou řízení a tuto hodnotit prostřednictvím v ustanovení §31a OdpŠk demonstrativně stanovených kritérií za současného přihlížení k daným okolnostem konkrétního případu. V tomto směru pak nezáleží na tom, zda posuzované řízení je řízením toho kterého určitého „typu“, neboť, ať už je tento jakýkoliv, nutnost individuálního posouzení případu bude muset být vždy aplikována pro naplnění spravedlivé ochrany účastníka. Z toho důvodu dovolatelem vymezená otázka, na jejímž základě by měl dovolací soud stanovit konkrétní úkony soudního exekutora, které by tento měl pro účely zjištění nemajetnosti povinného provést, a dále by měl stanovit konkrétní délku řízení, jež by byla za tímto účelem přiměřenou, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť takový závěr by byl v rozporu se závěrem výše uvedeným, od nějž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit.
Nadto dovolací soud podotýká, že již dříve poukázal na nutnost přihlížet ke specifikům řízení o výkonu rozhodnutí, jehož délka je ovlivněna nejen kritérii §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), jenž ve své judikatuře exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za integrální součást řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Evropský soud poznamenává, že odpovědnost státu za výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti státních orgánu v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci Cebotari a další proti Moldavsku ze dne 27. 1. 2009, č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, odst. 39 a 40, nebo rozsudek ESLP ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011, č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další, odst. 146 a 147).
Odvolací soud se od výše uvedených závěrů nikterak neodchýlil, když v postupu orgánů veřejné moci žádná pochybení neshledal. Nesprávnost postupu orgánů veřejné moci dovolatel spatřuje pouze v tom, že exekuční řízení nebylo pro nemajetnost povinného zastaveno již dříve, čemuž ovšem odporuje skutečnost, že v průběhu exekučního řízení sám dovolatel i přes zjištěnou nemajetnost povinného na pokračování exekučního řízení trval. Omezuje-li se ve smyslu judikatury Evropského soudu odpovědnost státu na povinnost pečlivé asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí, pak za situace, kdy věřitel na pokračování v exekuci trvá i přes zjištěnou nemajetnost povinného, nemůže délka řízení zapříčiněná nemajetností povinného být přičítána k tíži státu.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu