ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1563.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1563/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ž. M., zastoupené Mgr. Kateřinou Hrubou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Občanská 18, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 199/2009, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2012, č. j. 1 Co 117/2012-258, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2012, č. j. 1 Co 117/2012-258, a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2012, č.j. 23 C 199/2009-201, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 1 Co 117/2012-258, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2012, č. j. 23 C 199/2009-201, kterým byl výroky I., II. a III. zamítnut návrh žalobkyně proti prvnímu žalovanému i druhé žalované ve věci samé a výroky IV. a V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně je českou státní občankou, romské národnosti, bydlící nyní trvale v městském obvodu Ostrava-Vítkovice. Při stěhování do tohoto obvodu se dne 11. srpna 2008 žalobkyně přišla přihlásit k trvalému pobytu na Úřad městského obvodu Ostrava – Vítkovice (dále jen „Úřad“). Poté, co vyplnila přihlašovací lístek, zaměstnankyně ohlašovny jí odmítla tento lístek převzít a poslala ji za starostou k rozhovoru, a to v souladu s praxí a pokynem starosty. Při jednání jí starosta doporučil, aby si s pronajímatelem upravila současnou nájemní smlouvu, sjednanou pouze na dobu 3 měsíců, na dobu delší, jinak jí nedovolí přihlásit se k trvalému pobytu. Při další návštěvě nebyl starosta, ke kterému byla opětovně odeslána, přítomen a třetí návštěvu, kdy byla opět vyzvána k jednání se starostou, už neabsolvovala, ale napsala stížnost. Následně byla kontaktována telefonicky sekretářkou pana starosty, dostavila se na Úřad dne 17. září 2008, a byla přihlášena k trvalému pobytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup zavedený na Úřadě je sice v rozporu se zákonem, ale vzhledem k tomu, že se jej museli podrobit všichni obyvatelé, kteří hlásili změnu trvalého bydliště, jej nelze považovat za diskriminační. V důsledku této skutečnosti ani nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Navíc podle odvolacího soudu dalším důvodem pro zamítnutí žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému je skutečnost, že pokud jde v předmětné věci o nesprávný postup v přenesené působnosti ze státu na samosprávný orgán ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, zakládá jakákoliv nesprávnost v úředním postupu výlučně odpovědnost státu, tedy druhého žalovaného.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalobkyně dne 3. ledna 2013 a právní moci nabylo dne 5. ledna 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v pondělí dne 4. března 2013 včasné dovolání. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř.), a proto uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázky zásadního právního významu shrnuje následovně:
- zda je soud k návrhu žalobkyně, která tvrdí přímou nebo nepřímou etnickou diskriminaci v postupu orgánů veřejné moci vůči své osobě, povinen provést při zohlednění zásady procesní ekonomie výslech širšího okruhu soudem náhodně vybraných adresátů tohoto postupu, za účelem srovnání konkrétních okolností průběhu a dopadu postupu vůči žalobkyni a vůči ostatním adresátům.
- zda lze konstatovat protiprávní diskriminaci tehdy, kdy před nárokovým úkonem na úseku evidence obyvatel jsou ohlašovatelé zváni na pohovor se starostou obce, který jim potvrzuje parafou na přihlašovacím lístku, zda se mohou přihlásit k pobytu, přičemž jen jedná-li se o občana romského původu, je podpis vázán na splnění dalších podmínek, či je při projednávání tohoto podpisu prováděn pohovor ohledně finanční a sociální situace ohlašovatele.
- zda je soud povinen aplikovat §133a o. s. ř. i tehdy, kdy žalobkyně tvrdí diskriminaci v postupu orgánů veřejné moci v souvislosti s evidenčním úkonem při ohlašování adresy místa trvalého pobytu, na který je přímo a neoddělitelně navázána realizace práv výslovně předvídaných čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.
- zda je v předmětném případě orgán samosprávy pasivně legitimován v případě, že žalobkyně tvrdí, že v souvislosti s tímto postupem (včetně průběhu příslušného pohovoru), bylo zasahováno do jejího práva na ochranu osobnosti.
- zda se může stát dopustit minimálně nepřímé diskriminace svých občanů a být za to volán k právní odpovědnosti v případě, že jejich diskriminaci nebrání, ač je k tomu vázán svými mezinárodněprávními závazky.
Dále žalobkyně namítá, že postupem soudu prvního stupně nebylo respektováno ustanovení §118a o. s. ř., což mělo za následek nepředvídatelnost jeho rozhodnutí a omezení procesních práv žalobkyně, aniž by tuto vadu odvolací soud zhojil. Uplatňuje tak současně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř./, protože v souvislosti s aplikací ustanovení §11 násl. obč. zák. řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Poté dovolací soud rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. v případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelka v závěru svého dovolání fakticky uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. S ohledem na úpravu, kterou obsahuje ustanovení §237 odst. 3, věta za středníkem o.s.ř., se však k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka však v dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či jen v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé nepříznivě zasáhnout některou ze složek osobnosti takové fyzické osoby. Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Současně je však nutno vážit, zda v konkrétním případě nejsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu, tj. okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. Takto o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde např. tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon.
V daném sporu i sám odvolací soud dospěl k závěru, že jednání prvého žalovaného (představované nutností pohovoru se starostou městského obvodu) nebylo v souladu se zákonem. Dospěl však k závěru, že se v tomto případě nejednalo o diskriminační jednání, a v důsledku toho ani o zásah do osobnostních práv žalobkyně. V této souvislosti vyloučil, že by na věc dopadala domněnka podle ustanovení §133a o.s.ř. (jehož obsah citoval) s tím, že „žádná z vyjmenovaných oblastí, či vyjmenovaných přístupů, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, neobsahuje nesprávný úřední postup, zejména pokud jde o přihlášení k trvalému pobytu.“
Je jistě skutečností, že podle §3 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) je evidence obyvatel vedena v informačním systému evidence obyvatel, jehož správcem je ministerstvo. Tento informační systém je agendovým informačním systémem veřejné správy podle zvláštního zákona. Přes tuto skutečnost je však zřejmé, že žalobkyní vytýkanému postupu prvního žalovaného neodpovídá žádné ustanovení zákona o evidenci obyvatel, takže jednání tohoto orgánu obsahuje podle mínění dovolacího soudu excesivní prvky. Ač je evidence obyvatel institutem veřejné správy, nelze pominout ani širší souvislosti a význam evidence trvalého bydliště pro fyzickou osobu, jíž se týká, a to zejména ve spojitosti s realizací práva přístupu k bydlení, když místo trvalého pobytu má předpoklad sloužit jako jeden (byť případně proměnný) znak identifikace fyzické osoby (a to ne jen v administrativní sféře), může dotvářet pocit „sídla“ takové osoby při realizaci práva na soukromí, resp. jde i o místo významné pro případné doručování poštovních zásilek apod. Proto mimo zákonnou úpravu evidence obyvatel, na níž dopadá zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, pohybující se „neúřední“ postupy (jako v daném případě) mohou při extenzivním výkladu dopadat na přistup fyzické osoby k bydlení ve smyslu zmíněného §133a písm. b) o.s.ř., resp. jej mohou komplikovat (na tomto místě lze současně připomenout, že za tohoto stavu se jeví jako problematická úvaha odvolacího soudu týkající se otázky pasivní legitimace žalovaných).
Dovolací soud připomíná obecnou zásadu, že (případné) diskriminační jednání jako takové ve značné míře snižuje důstojnost jím dotčené osoby, přičemž lze mimo jiné odkázat např. i na čl. 15 směrnice Rady 2222/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Diskriminace z důvodu rasy nebo národnosti je pak téměř vždy chápána jako neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby (např. stanovisko Výboru OSN CERD/C/56/D/17/1999).
V souzené věci tedy bylo na soudech s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v této souvislosti diskriminována, zaměřit se na otázku, zda to byli žalovaní, kteří by prokázali, že ve vztahu k žalobkyni nedošlo k porušení zásady rovnosti zacházení (§133a písm. b) o.s.ř.). To však odvolací soud, jak již bylo uvedeno, vyloučil.
S ohledem na uvedené okolnosti lze proto uzavřít, že došlo k naplnění předpokladů dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud z uváděných důvodů proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu