ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1597.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1597/2017-525
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. M. , právně zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 12/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 1 Co 161/2014 - 482, takto:
Rozsudek Vrchního sodu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 1 Co 161/2014-482, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 37 C 12/2006-406, Městský soud v Praze jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 227 722 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalovanou dále zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 712 569 Kč (výrok II).
2. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 227 722 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 134 881 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na doplatek náhrady nákladů obhajoby ve výši 227 722 Kč, které žalobce vynaložil v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 18/94, v němž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č. j. 10 T 18/94-1838, pravomocně zproštěn obžaloby.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 26. 5. 1994 byl žalobce obviněn z organizátorství trestného činu loupeže podle §234 tr. zákona. Žalobce dne 14. 5. 1996 uzavřel s advokátem JUDr. Janem Camrdou smlouvu o poskytnutí právní pomoci a zavázal se zaplatit mu odměnu včetně hotových výdajů ve výši 300 000 Kč spolu s daní z přidané hodnoty. Dopisem ze dne 26. 2. 2003 sdělil JUDr. Jan Camrda žalobci, že právní zastupování v trestní věci skončilo a že mu vzniklo právo na zaplacení dohodnuté odměny. Dne 27. 2. 2003 pak JUDr. Jan Camrda žalobci vystavil, po odpočtu poskytnuté zálohy, fakturu na částku 271 500 Kč s poučením, že počátkem dalšího roku dojde promlčení žalobcova nároku vůči státu. Žalobce tuto částku zaplatil ve splátkách, přičemž poslední splátku ve výši 151 500 Kč uhradil dne 15. 1. 2007.
5. Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným postupem, dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“, a dospěl k závěru, že žalobce předmětný nárok uplatnil u soudu až po marném uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty stanovené v §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., která podle názoru odvolacího soudu počala běžet sdělením obvinění žalobci, tj. dne 26. 5. 1994, a uplynula nejpozději dne 27. 5. 2004. Žalobce však žalobu v posuzované věci podal až dne 1. 2. 2005. Odvolací soud zároveň dovodil, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť po pravomocném zproštění obžaloby měl žalobce dostatek času na to, aby svůj nárok na náhradu škody uplatnil u soudu před uplynutím objektivní promlčecí doby. Odvolací soud vzal rovněž v potaz, že žalobce dlužnou částku na nákladech obhajoby uhradil advokátovi až po její splatnosti, přičemž poslední splátku uhradil až po zahájení tohoto soudního řízení. V této souvislosti pak poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle kterého nelze připustit, aby se běh promlčecí doby odvíjel od okamžiku zaplacení nákladů obhajoby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. V něm namítá, že ve věci byla nesprávně posouzena otázka věcné příslušnosti soudu, když namísto Obvodního soudu pro Prahu 5 v prvním stupni rozhodoval Městský soud v Praze a jako soud odvolací Vrchní soud v Praze. Na uvedeném nic podle žalobce nemění ani skutečnost, že o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze bylo v řízení pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Praze. Odvolacímu soudu pak v tomto směru vytýká, že se otázkou věcné příslušnosti nezabýval, ačkoliv na uvedenou vadu řízení opakovaně ve svých vyjádřeních upozorňoval.
7. Dále žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku promlčení žalobcova nároku na náhradu nákladů obhajoby. V tomto směru má žalobce za to, že jak objektivní, tak subjektivní promlčecí doba nemohla započít běžet dříve, nežli žalobci vznikla škoda. Současně s tím žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku vzniku škody a vyslovil názor, že v posuzovaném případě škoda nevznikla sdělením ani vyúčtováním nákladů obhajoby, nýbrž až jejich postupným faktickým zaplacením. Pro případ, že by posouzení otázky promlčení nároku odvolacím soudem bylo správné, žalobce v dovolání namítá, že vznesení námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť takový výklad běhu objektivní promlčecí doby dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. by připouštěl, aby v případech, kdy trestní řízení trvá déle než deset let, došlo k promlčení nároku dříve, než dojde k jeho vzniku, resp. dříve než začala běžet subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce shledává vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy rovněž z toho důvodu, že ani soudy neměly jasno, podle jaké právní úpravy měl být posuzován nárok žalobce, kdy došlo k jeho vzniku a jakým režimem se řídí jeho promlčení. Žalobce konečně má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem řešena a to, zda odvolací soud mohl přihlédnout k uplynutí objektivní promlčecí doby za situace, kdy žalovaná namítala pouze uplynutí subjektivní promlčecí doby.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolací soud podotýká, že nemohl přihlédnout k tomu, co o důvodech nebo přípustnosti dovolání žalobce uvedl v doplnění dovolání podaném soudu prvního stupně dne 1. 2. 2017, neboť žalobce toto podání učinil až po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., která vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 30. 11. 2016, uplynula nejpozději dne 30. 1. 2017 (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.).
11. Samotné dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka věcné příslušnosti soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť v této věci bylo o věcné příslušnosti rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005, č. j. Ncp 2597/2005-31; označené rozhodnutí je závazné pro účastníky řízení a pro soud, včetně soudu odvolacího i dovolacího. V projednávané věci tudíž otázka věcné příslušnosti nemůže být znovu úspěšně nastolena a to ani v řízení dovolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Na vyřešení otázky okamžiku vzniku škody odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud toliko dovodil, že nárok žalobce je promlčen v desetileté objektivní promlčecí době dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. s tím, že počátek jejího běhu vázal k okamžiku sdělení obvinění žalobci, a nikoliv k okamžiku vzniku škody. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
16. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, od jakého okamžiku počíná běžet objektivní promlčecí lhůta dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb., se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
19. V usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že v případech, kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného rozhodnutí ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody. Tímto se Nejvyšší soud přiklonil k obecné zásadě soukromého práva, podle níž nemůže začít promlčecí doba (subjektivní i objektivní) běžet dříve, než vznikne škoda, potažmo právo na její náhradu, a překonal tím svou dřívější rozhodovací praxi, která ztotožňovala počátek běhu objektivní promlčecí lhůty s okamžikem doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí poškozenému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008).
20. V rozsudku ze dne 6. 9. 2016, sp zn. 30 Cdo 421/2015, pak Nejvyšší soud dovodil, že škoda spočívající v náhradě nákladů obhajoby vzniká v okamžiku jejich uhrazení (v případě úhrady ve splátkách v den úhrady každé jednotlivé splátky). Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí vypořádal rovněž se závěrem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle kterého subjektivní promlčecí doba počíná plynout od okamžiku „objektivizace“ škody, jímž měl být v daném případě den vystavení faktury obhájcem poškozeného. Takový výklad by však stavěl poškozeného do obtížné pozice, kdy mu promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem již běží, ač dané právo dosud nemůže být vykonáno, neboť škoda ještě nevznikla, a nárok tak prozatím nelze s úspěchem uplatnit u soudu.
21. V nyní řešeném případě žalobce náklady obhajoby platil postupně ve splátkách v období od 27. 2. 2003 do 15. 1. 2007. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že objektivní promlčecí doba k uplatnění žalobcova nároku počala běžet sdělením obvinění žalobci dne 26. 5. 1994 a marně uplynula nejpozději dne 27. 5. 2004, je jeho posouzení v rozporu s výše předestřenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
VI. Závěr
22. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž by se pro nadbytečnost zabýval otázkami, zda žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení a zda její vznesení bylo v rozporu s dobrými mravy.
23. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu