ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1639.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1639/2021-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 112 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 241/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 13 Co 297/2020-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 15 C 241/2019-234, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 112 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 13. 12. 2019 do zaplacení (výrok I). Odvolací soud zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jím tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 287/2013. V tomto řízení, které včetně odvolacího řízení, řízení o dovolání a o ústavní stížnosti trvalo pět let a sedm měsíců, se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, dospěly k závěru, že posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Otázka, zda v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) platí, že kompenzační řízení by na jednom stupni soudní soustavy nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky (ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi), nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vycházel ze závěru, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného), přičemž tento závěr je souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Z takto zakotveného postupu při posouzení přiměřenosti délky řízení se nevymykají ani řízení kompenzační (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). K závěrům obsaženým v rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice (č. stížností 10092/13 a další), jehož se žalobce dovolává, Nejvyšší soud již vysvětlil, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Je-li tedy požadováno, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k maximální délce kompenzačního řízení, kterou ještě lze považovat za přiměřenou, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u těchto řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází jen tehdy, jestliže se v daném řízení vyskytují průtahy ze strany příslušného orgánu, anebo je pro posouzení této otázky podstatné pouze to, trvá-li řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda byly v řízení zaznamenány průtahy či nikoliv, neboť odvolací soud vycházel při posouzení otázky přiměřenosti délky řízení z jeho celkového časového rozsahu, přičemž svůj závěr o absenci průtahů vztahoval pouze k posouzení jednoho z kritérií, jimiž se poměřuje přiměřenost celkové délky řízení, a to k postupu příslušných orgánů (soudů) v posuzovaném řízení, čímž se neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu v případech, kdy nesprávnost úředního postupu je spatřována v nepřiměřené délce řízení (viz zejména část IV Stanoviska).
Ani otázka, zda je kompenzační řízení zahájeno již dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu ve smyslu §6 odst. 1 OdpŠk, anebo až dnem podání žaloby na náhradu škody (nemajetkové újmy) u soudu, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud uzavřel toliko, že „předběžné projednání nároku by se tak jako tak promítlo do celkové délky řízení, a žalobce tedy podáním žaloby prakticky souběžně s uplatněním nároku u žalované řízení neprodloužil“ (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jinými slovy řečeno, odvolací soud vycházel z celkové délky řízení pět let a sedm měsíců s tím, že soudní řízení bylo zahájeno dne 26. 10. 2013, tedy téměř souběžně s uplatněním nároku u žalované, k němuž došlo dne 22. 10. 2013. Za počátek řízení přitom považoval datum 22. 10. 2013, tj. den, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u žalované. Dovoláním napadené rozhodnutí je tak i v této části v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, či rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), která je ostatně v rozhodnutí odvolacího soudu výslovně uvedena a na kterou rovněž v dovolání poukazuje žalobce.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcem položená otázka, zda lze v souvislosti s hodnocením kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení přičítat k tíži státu (České republiky), že v důsledku vydání nesprávného (a následně nadřízeným soudem zrušeného) rozhodnutí soudu, zapříčiněného nerespektováním judikatury Nejvyššího soudu, došlo k podstatnému prodloužení délky řízení, neboť odvolací soud uzavřel, že důvodem měnícího rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení (ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení částečně zastaveno) byl odlišný právní názor odvolacího soudu na skutečnost, že žalobce se již jednou odškodnění nemajetkové újmy za totéž řízení domáhal a byl pravomocně odškodněn konstatováním porušení práva, nikoliv tedy nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, nepřezkoumatelnost usnesení, či nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu, jeho rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (přičemž právě tato okolnost vedla ke zrušení jeho rozhodnutí) nebo nerespektování nálezu Ústavního soudu, který by byl nalézacímu soudu znám z jeho úřední činnosti, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Posouzení odvolacího soudu je tedy i v tomto ohledu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména část IV bod c/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 131/2013, či odvolacím soudem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3949/2019).
Konečně ani otázka, zda špatný zdravotní stav poškozeného zakládá předpoklad „přednostního a bezprůtahového“ postupu soudů v jeho věci, a zvyšuje tím význam předmětu řízení pro poškozeného, nemůže vést k závěru o přípustnosti žalobcova dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud v tomto směru založil své rozhodnutí na závěru, že svého zhoršeného zdravotního stavu se žalobce dovolával nepřípustně až v odvolacím řízení, žalobcem předkládanou otázku tudíž neřešil. Zpochybňuje-li žalobce tento závěr o nepřípustné novotě, aniž by vymezil ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání, namítá fakticky existenci vady řízení, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout až tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.; srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3057/2018), k čemuž však v daném případě nedošlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu