ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1640.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1640/2020-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně C. W., nar. XY, bytem v XY Nizozemské království, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody ve výši 757 859 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 Co 312, 313/2019-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 757 859 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti se zajištěním jejích dvou automobilů pro účely trestního řízení vedeného proti žalobkyni u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 18/2005, jež následně skončilo zproštěním obžaloby. Vozidla byla žalobkyni vrácena po skončení trestního stíhání poté, co byla zajištěna po dobu více než 8 let, bez možnosti žalobkyně je užívat. V důsledku dlouhotrvajícího trestního řízení, kdy byla obě vozidla odstavena z provozu a nebyla prováděna jejich údržba, hodnota vozidel ke dni vrácení poklesla. Znehodnocení vozidel žalobkyně vyčíslila s odkazem na znalecký posudek částkami 434 859 Kč a 323 000 Kč. Dále se žalobkyně domáhala náhrady nákladů vynaložených na znalecký posudek zpracovaný znalcem Ing. Janem Pavlíčkem ve výši 4 800 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 19 C 219/2011-382, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 11. 2018, č. j. 19 C 219/2011-388, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 757 859 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 18. 8. 2011 do zaplacení a částku 4 800 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 29. 8. 2011 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II), a dále uložil žalobkyni zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 4 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 Co 312, 313/2019-444, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že škoda žalobkyni nevznikla v příčinné souvislosti s jejím trestním stíháním. Tento závěr žalobkyně v dovolání kvalifikovaným způsobem v souladu s §241a o. s. ř. nenapadá, což diskvalifikuje její dovolací námitky spočívající ve výkladu pojmu skutečná škoda a ve výkladu podmínek náhrady skutečné škody z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Mimoto, že odvolací soud na uvedených právních otázkách své rozhodnutí nezaložil, ani odlišné vyřešení těchto otázek by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se totiž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a odkázal na jeho přesvědčivé odůvodnění, a tím se přihlásil k závěru soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu, proti němuž žalobkyně rovněž nebrojí.
Na otázkách, zda je pro soud prvního stupně a soud odvolací při rozhodování závazný rozsudek Nejvyššího soudu vydaný dříve v posuzované věci, jenž je podle žalobkyně protiústavní, a zda soudce, který je bývalým poradcem žalované, může být soudcem v rozhodované věci, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí, a proto dovolací námitky v daném směru nemohou přípustnost dovolání založit. Nadto je třeba uvést, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 32 Nd 253/2020-478, bylo rozhodnuto, že soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon není vyloučen z projednávání a rozhodování v předmětné věci.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu