ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.165.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 165/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 907.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 285/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 58 Co 310/2009 – 64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 58 Co 310/2009 – 64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 907.000,- Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení u Okresního soudu v Trutnově, v němž se domáhal náhrady škody na zdraví (případ veden pod sp. zn. 11 C 647/94).
Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 3. 5. 1994 a pravomocně bylo skončeno dne 25. 9. 2007. Rozhodná délka řízení tak byla 149 měsíců. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce tak má právo na náhradu vzniklé nemajetkové újmy v penězích (neboť ji újmu v tomto případě nelze nahradit jinak). Tato náhrada činí (při úvaze 15.000,- Kč za jeden rok řízení) 186.000,- Kč. Ve prospěch jejího zvýšení v daném případě nesvědčí žádné hledisko. I když zkoumané řízení mělo pro žalobce výraznější význam, nelze přehlédnout, že žalobce nebyl se svou žalobou úspěšný. Nejednalo se ani o banální věc, ani o řízení probíhající na jednom stupni, ani žalobce aktivně nepůsobil k odstranění průtahů. Ve prospěch snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění naopak svědčí hledisko složitosti věci, neboť bylo nutno vyslechnout několik svědků, vyžádat několik znaleckých posudků, navíc řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Tomu odpovídá snížení základní částky o 50 %.Z těchto důvodů žalobci přísluší částka 93.000,- Kč.
Proto tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z tvrzení, že věc má po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Odvolací soud celý případ též nesprávně právně posoudil, nepřihlédl-li dostatečně ke konkrétním okolnostem případu a odůvodnil-li zcela nedostatečně snížení celkového přiměřeného zadostiučinění o 50 % jen s obecným poukazem na složitost věci.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil početní chyby, dospěl-li k závěru, že řízení mezi 3. 5. 1994 a 25. 9. 2007 trvalo 149 měsíců, když mezi těmito daty uběhlo 160 měsíců.
Dále se odvolací soud při snížení základní částky o 50 % nezohlednil skutečnost, že řízení od podání žaloby do prvního rozhodnutí soudu prvního stupně trvalo více jak šest let a že toto první rozhodnutí bylo posléze odvolacím soudem zrušeno (dne 10. 1. 2002) pro potřeby doplnění dokazování o znalecký posudek, což žalobce navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně. Poté soud prvního stupně znovu rozhodl až 18. 5. 2004. Dovolatel je proto přesvědčen, „že nejméně tato doba deseti let představuje neopodstatněný průtah, za který by mu mělo být přiznáno zadostiučinění v plné výši, tj. (10 x 15.000) = 150.000,- Kč a pro jakékoli snížení této částky nelze nalézt rozumný důvod.“
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná a nesouhlasí s dovolatelem, že odvolací soud věc po právní stránce nesprávně posoudil. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné, neboť odvolací soud řešil některé právní otázky spojené se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) jinak, než jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, a tyto právní otázky jsou tedy soudy rozhodovány rozdílně.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Dovolatel v souzeném případě především brojí proti tomu, kterak odvolací soud odůvodnil snížení částky přiměřeného zadostiučinění o 50 %.
Odvolací soud předně uvedl, že „nelze přehlédnout, že žalobce nebyl se svou žalobou úspěšný.“ K tomu se však již dříve vyjádřil Nejvyšší soud s tím, že „samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že „žalobce aktivně nepůsobil k odstranění průtahů“. K tomu je třeba vzhledem k časovým souvislostem zkoumaného případu uvést, že do 30. 6. 2009, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, provedená zákonem č. 7/2009 Sb., nelze absenci postupu účastníků podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. při určování výše přiměřeného zadostiučinění přičítat k jejich tíži, neboť do této doby mu musela předcházet tzv. hierarchická stížnost k předsedovi příslušného soudu. Takový postup pak nelze považovat za účinný prostředek nápravy nepřiměřeně dlouhého řízení (k tomu viz zejména rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2004 ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, odst. 34 nebo konečné rozhodnutí o přijatelnosti téhož soudu ve věci Vokurka proti České republice, odst. 57). Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 .
Dovolatel tak v době, kdy probíhalo dané řízení, neměl účinné prostředky, které by mohly preventivně působit k odstranění nepřiměřené délky řízení.
Ostatně v judikatuře Nejvyššího soudu bylo také dovozeno, že „odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nese stát a ten ji nevyloučí tím, že se účastníci v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení nedomáhali nápravy. Došlo-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, nelze výši odškodnění stanovit podle toho, že se účastník nápravy nedomáhal“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, pak bylo potvrzeno, že „ani po novele §174a zákona o soudech a soudcích účinné od dne 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí“.
Naopak jako relevantní lze hodnotit kritéria složitosti věci spočívající v potřebě vyslechnout svědky, provést důkazy znaleckými posudky a v projednání případu ve třech stupních soudní soustavy (viz výše citované stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010). Nicméně i zde je otázkou, zda v daném konkrétním případě tyto okolnosti vedly k prodloužení délky řízení tak zásadním způsobem, že bylo přiléhavé snížit náhradu nemajetkové újmy o 50 %.
Dovolací soud se vzhledem k výše uvedenému domnívá, že pro částečně nepřiléhavé úvahy odvolacího soudu ohledně zdůvodnění snížení částky přiměřeného zadostiučinění o podstatnou část 50 % je třeba, aby odvolací soud znovu pod prizmatem právních závěrů Nejvyššího soudu zvážil, zda je ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění dán důvod, případně, o kolik procent je třeba tuto částku snížit. K tomu dovolací soud jen poznamenává, že řízení, v němž se jedná o nárok na náhradu škody na zdraví, lze hodnotit jako pro účastníka významné ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Z výše uvedených důvodů postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. května 2011
JUDr. František I š t v á n e k ,v. r.
předseda senátu