ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1674.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1674/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Juraje Malika ve věci žalobkyně H. K., zastoup. advokátem, proti žalovanému Městu Z. n. S., zastoup. advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 56/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999 č.j. 21 Co 458/98-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999 č. j. 21 Co 458/98-174 a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 6. 1998 č.j. 4 C 56/96-156 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 29. 6. 1998 č.j. 4 C 56/96-156 určil, že kupní smlouva uzavřená dne 7. 8. 1989 mezi B. K. a Čs. státem, zastoup. MěNV ve Zruči nad Sázavou, ohledně pozemku označeného podle THM č. parc. 125 (pozemková parc. č. 786) o výměře 14 268 m2, zaps. na LV u Katastrálního úřadu v Kutné Hoře pro kat. úz. Z. n. S., je neplatná. Rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 4 300,- Kč na náhradě nákladů řízení, k rukám zástupce žalobkyně a České republice - Okresnímu soudu v Kurné Hoře 76,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud učinil závěr, že v době, kdy právní předchůdkyně žalobkyně B. K. uzavřela s právním předchůdcem žalovaného smlouvu ohledně prodeje označené pozemkové parcely, předmět této smlouvy neexistoval. Označená parcela byla rozparcelována na řadu stavebních parcel, stavební řada č. 125 nezahrnuje veškerou část pozemkové parcely č. 786, navíc v době prodeje se již nejednalo o zemědělskou půdu, ale šlo o stavební parcely. Označená parcela byla však prodána jako zemědělský pozemek. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., úvahou o naléhavém právním zájmu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. se nezabýval, resp. z odůvodnění rozsudku není patrna.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 1999 č.j. 21 Co 458/98-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti smlouvy ze dne 7. 8. 1989, uzavřené mezi B. K. a MěNV Zruč nad Sázavou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně i nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle zjištění soudu prvního stupně B. K. dne 18. 4. 1995 zemřela, dědici po zůstavitelce jsou pozůstalý syn MUDr. F. K. a pozůstalá dcera žalobkyně H. K. Uvedl dále, že v případě určovací žaloby, jako je tomu v posuzované věci, lze rozhodnout o určení, že tu je právní vztah nebo právo, či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení v tom, že je dědičkou po B. K. a pokud by bylo určeno, že výše uvedená kupní smlouva je neplatná, domáhala by se dodatečného projednání dědictví ohledně označené parcely. Kupní smlouvu považuje za absolutně neplatnou, neboť předmět smlouvy a sice parc. č. 125 (parc. č. 786) v době uzavření smlouvy neexistoval. Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy s odůvodněním, že pro účely dědického řízení má rozhodující význam, zda v době smrti zůstavitelky byl sporný pozemek ve vlastnictví zůstavitelky, či nikoli. V případě, že platnost (neplatnost) smlouvy, o níž má být rozhodnuto na podkladě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jako je tomu v posuzované věci, není naléhavý právní zájem k určení oné předběžné otázky dán. Případný rozsudek o určení neplatnosti smlouvy nemůže být podkladem pro zápis záznamu do katastru nemovitostí, takže podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí - zápisu do katastru nemovitostí - nelze na naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy usoudit.
V dovolání proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu žalobkyně odkázala na ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ téhož zákona, jímž odůvodnila důvod dovolání. Uvedla, že jasné určení právních vztahů, týkajících se vlastnictví nemovitostí je naléhavým právním zájmem účastníka samo o sobě a to s ohledem na občanský zákoník, Ústavu ČR i Listinu základních práv a svobod. Pokud by sporné pozemky byly v době úmrtí matky žalobkyně ve vlastnictví zůstavitelky, bylo by o nich nepochybně jednáno v dědickém řízení. Občanský zákoník v §37 odst.2 stanoví neplatnost právního úkonu pro jeho nemožnost, účinky toho nastávají ex tunc. Podle názoru žalobkyně je výše označená kupní smlouva nesrozumitelná, neurčitá, snad i nevážná (§37 odst. 1 obč. zák.), proto objasnění těchto důvodů, s nimiž zákon spojuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, je samo o sobě naléhavým právním zájmem ve smyslu určovací žaloby. Opačný výklad považuje žalobkyně za narušení základních principů občanského práva, zejména pravidel pro nabývání dědictví a právního pořádku vůbec. Závěrem dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Kupní smlouva právní předchůdkyně žalobkyně a předchůdce žalovaného, týkající se převodu pozemku parc. č. 125 o výměře 14 268 m2 v kat. úz. Z. n. S., byla uzavřena dne 7. 8. 1989, právní vztahy z této smlouvy je proto nutno posuzovat podle občanského zákoníku z doby uzavření kupní smlouvy. Žalovaný nesouhlasí s námitkami žalobkyně ohledně tvrzeného nesprávného označení druhu pozemku (orná půda-stavební). O vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu žádal právní předchůdce žalovaného, za což také zaplatil a následně pozemek předal občanům do osobního užívání a to bezplatně. Žádosti žalobkyně o poskytnutí náhrady za zastavený pozemek v rámci restitučního řízení nebylo vyhověno.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 3. 1999 č.j. 21 Co 458/98-174, který nabyl právní moci dne 19. 4. 1999, tedy za účinnosti zák. č. 238/1995 Sb., jímž byl změněn zák. č. 99/1964 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších zákonů.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným a že po formální a obsahové stránce odpovídá požadavkům, které občanský soudní řád upravuje ve vztahu k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku, včetně povinného zastoupení dovolatele (§241 odst.1, 2 o.s.ř.). Je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci změněn (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Žalobkyně (dále dovolatelka) podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle ust. §241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., což odpovídá znění občanského soudního řádu účinného do novely provedené zák. č. 238/1995 Sb. Z odůvodnění dovolání, jeho jednotlivých výtek vůči rozsudku odvolacího soudu, použité argumentace a z jejich vazby na ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., upravující dovolací důvod tkvící v nesprávném právním posouzení věci, má dovolací soud za zcela nepochybné, že dovolatelka podala dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a to výlučně z tohoto důvodu.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jakož i vad uvedených v ust. §237 o.s.ř. a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a, b, §242 odst. 3 o.s.ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout vždy, aniž tyto vady byly výslovně vytýkány.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. platí, že o nesprávné právní posouzení jde tehdy, jestliže soud zjištěný stav nesprávně hodnotil po právní stránce, tedy mylně aplikoval právní předpisy. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle obsahu spisu se dovolatelka domáhala rozhodnutí, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 7. 8. 1989 právní předchůdkyní žalobkyně a právním předchůdcem žalovaného o prodeji pozemku je neplatná. K žalobě uvedla, že jako dědička po zemřelé B. K. žaluje na určení neplatnosti smlouvy v přesvědčení, že po tomto určení bude v dědickém řízení lepší předpoklad pro mimosoudní dohodu a dědické řízení jako takové. V průběhu odvolacího jednání doplnila, že naléhavý právní zájem k podání žaloby na určení shledává v okolnosti, že jako dědička by se v případě určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené zůstavitelkou domáhala dodatečného projednání dědictví ohledně označeného pozemku. Neurčitost kupní smlouvy shledává v nesprávném označení pozemku a v okolnosti, že v době uzavření kupní smlouvy parcela, jak byla označena, již neexistovala. Rozhodnutí, že žaloba na určení neplatnosti výše označené kupní smlouvy ve smyslu ust. §80 písm. c/ o.s.ř. nemůže obstát, odvolací soud učinil po právní kvalifikaci skutečností rozhodných z hlediska ust. §80 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelka určité skutečnosti významné pro závěr o naléhavém právním zájmu na určení tvrdila, odvolací soud však z těchto tvrzení na existenci naléhavého právního zájmu neusoudil, neboť shledal, že tvrzené skutečnosti se vztahují k otázce, která má povahu předběžné otázky pro řízení o dědictví a to ke zjištění zůstavitelčina majetku.
Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. §80 písm. c/ o.s.ř., v jehož rámci jde většinou o určení existence či neexistence právního vztahu, je dán, je-li aktuální vztah právní nejistoty mezi žalobcem a žalovaným, který ohrožuje žalobcovo právní postavení a jiným právním prostředkem jej nelze odstranit, nebo v některých případech právní prostředek ve smyslu žaloby podle ustanovení §80 písm.c/ o.s.ř. účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. Cdon 223/96). O takový vztah se jedná, jestliže rozhodnutí soudu může zjednat určitost, jistotu a jasnost právních vztahů účastníků, mezi nimiž až do té doby byla existence právního vztahu neurčitá, nejistá a nejasná. Ve smyslu ust. §80 písm. c/ o.s.ř. tedy nejde o jakýkoliv právní zájem, který by opravňoval žalobce k žalobě na určení, ale o právní zájem naléhavý. Podle obecné zásady k určovací žalobě ve smyslu ust. §80 písm. c/ o.s.ř., jíž zmiňuje i odvolací soud, má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto touto žalobou, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, naléhavý právní zájem na určení není dán. V té souvislosti nelze přehlédnout, že naléhavý právní zájem na určení je součástí žalobního nároku, vytváří v tomto smyslu aktivní věcnou legitimaci k žalobě podle ust. §80 písm. c/ o.s.ř., jeho nedostatek vede k zamítnutí žaloby; o procesní podmínku z hlediska této žaloby se nejedná.
Soud prvního stupně se zjištěním skutečností významných pro posouzení naléhavého právního zájmu nezabýval. Odvolací soud, který rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl právě pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, pak učinil právní závěry k otázce, která soudem prvního stupně nebyla řešena, ač tomu tak mělo být. Řízení je tak zatíženo vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, který z hlediska právního posouzení pochybil při rozhodování o určovací žalobě z hlediska naléhavého právního zájmu na určení, jímž se opomněl vypořádat, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).
V dalším bude soud prvního stupně postupovat ve smyslu ust. §243d odst. 1 o.s.ř. a v novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přihlédne i k nákladům, které účastníkům vznikly v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková